Obětoval se a vstoupil do protektorátní vlády. Jaroslava Kratochvíla pak uvěznili nacisté i komunisté

O politiku se nikdy příliš nezajímal. Vstoupil do ní až za druhé světové války. Od svého angažmá si sliboval, že bude Němcům ztěžovat germanizaci Čech a Moravy. Na postu protektorátního ministra však vydržel jen dva roky. Pak rodáka z rodiny ze Světlé nad Sázavou Jaroslava Kratochvíla uvěznili jak nacisté, tak následně po válce i komunisté…

Jaroslav Kratochvíl se narodil v roce 1901 do rodiny vojáka z povolání. Na svět přišel ve městě Přemyšl (dnes se nachází v Polsku, před první světovou válkou bylo součástí Rakouska-Uherska). Právě tam Jaroslavův otec tehdy sloužil.

Původem však rodina Kratochvílových pocházela ze Světlé nad Sázavou. Jaroslavova matka Karla byla zároveň sestrou německobrodského starosty Eduarda Brzoráda (jeho životní příběh jsme už dříve popsali ZDE).

Kvůli povolání otce se Kratochvílovi často stěhovali. Na počátku dvacátého století – po pobytu v Přemyšli – krátce žili ve Vídni a v roce 1908 se pak usídlili v Praze. Tam také mladý Jaroslav začal navštěvovat gymnázium. Do Světlé nad Sázavou se rodina už nikdy natrvalo nevrátila – na Vysočinu jezdila pouze na dovolené či na návštěvy příbuzných.

Po maturitní zkoušce nastoupil Jaroslav Kratochvíl na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Zvládl ji snadno, během studií dokonce vypomáhal na ministerstvu zahraničních věcí, kde překládal mezinárodní smlouvy. Po promoci v roce 1923 pak nastoupil do svého prvního zaměstnání – na pražský berní úřad.

Zástupcem uhlobaronů

Brzy však svou profesi vyměnil. V roce 1924 totiž získal prestižní post tajemníka ve Svazu majitelů dolů. V této roli měl mnohé úkoly – především však hájil zájmy českých uhlobaronů například při přípravě nové legislativy. Zároveň během celého období první republiky Kratochvíl psal o rozličných hospodářských tématech do různých československých novin a časopisů.

S postupujícími třicátými lety jeho role ve Svazu majitelů dolů postupně sílila. Například v letech 1937 a 1938 několikrát vycestoval do zahraničí, kde s tamními podnikateli a úředníky vyjednával text chystané mezinárodní smlouvy o využívání uhlí a koksu. Tehdy také poprvé přišel do kontaktu s představiteli nacistické třetí říše.

Ve stejné době se také Kratochvíl ve volných chvílích v pražských kavárnách pravidelně scházel s kolegy a přáteli především z podnikatelských kruhů. Tehdy však ještě netušil, jak právě tyto styky ovlivní jeho pozdější kariéru.

Nacistická okupace pro Jaroslava Kratochvíla zprvu nebyla spojená s negativními zprávami. Brzy po příjezdu německých vojsk do Prahy totiž povýšil ve Svazu majitelů dolů – konkrétně se stal náměstkem jeho ředitele.

Ministrem z donucení

A pak přišel začátek roku 1940. Protektorátní vládu tehdy opustil ministr obchodu, průmyslu a živností Vlastimil Šádek. Při výběru jeho nástupce požádal premiér Alois Eliáš o radu svého tajemníka doktora Miloše Stádníka. Ten si vzpomněl, že již zmíněných diskusních setkání se účastnil také jistý Jaroslav Kratochvíl.

Ten nabídku na ministerský post poměrně dlouho zvažoval. Politicky se v minulosti nikdy neangažoval a tato dráha ho nelákala ani v dobách okupace. Nakonec však – jak později vysvětloval – z vlasteneckých důvodů přijal. Ve své nové roli chtěl maximálně brzdit sílící germanizaci v oblasti průmyslu.

Kratochvíl měl ve svém rezortu tři základní priority – chtěl co nejvíce zlepšit platové a sociální podmínky českých dělníků, snažil se zabraňovat tomu, aby obyvatelé protektorátu museli povinně odjíždět na práci do Německa a usiloval o to, aby Němci nevyužívali české továrny pro zbrojní průmysl.

Nutno však podotknout, že protektorátní ministři byli plně podřízení říšskému protektorovi, jejich rozhodovací pravomoci proto byly značně omezené. Kratochvíl navíc později tvrdil, že jednotná nebyla ani samotná protektorátní vláda.

V ní byly – Kratochvílovými slovy – dvě skupiny ministrů. Jedna část kabinetu (vedená Aloisem Eliášem) se snažila germanizaci co nejvíc tlumit, druhá skupina (vedená pozdějším premiérem Jaroslavem Krejčím) pak naopak chtěla nacistům vycházet maximálně vstříc, od čehož si slibovala jak osobní prospěch, tak i omezení útlaku a represí vůči českému obyvatelstvu. Kratochvíl sám sebe řadil do první skupiny.

Na protest odstoupit?

Asi do nejsložitější situace ve své poltické kariéře se rodák z polské Přemyšle dostal 28. září 1941. Tehdy se vláda mimořádně sešla poté, co byl za svou odbojovou činnost po jmenování protektora Reinharda Heydricha zatčen premiér Alois Eliáš. Kabinet hlasoval, zda na protest podat demisi.

Kratochvíl byl pro. Klíčové hlasování však skončilo remízou 4:4. Definitivní rozhodnutí tak připadlo prezidentu Emilu Háchovi, a ten se nakonec vyslovil proti demisi. Vláda však v úřadu vydržela už pouze čtyři měsíce. V lednu 1942 po nátlaku okupačních úřadů stejně rezignovala.

K moci se následně dostal nový – a již mnohem loajálnější – kabinet vedený Jaroslavem Krejčím. V něm však už Jaroslav Kratochvíl nezasedal. Jeho novým působištěm se stala Živnobanka, v níž pracoval jako poradce pro oblast těžby uhlí. Zároveň zasedal ve správní radě společnosti Carbonia.

Protože ale Kratochvíl zůstal mezi protektorátní úřednickou elitou, chtěla po něm vládnoucí místa vyjádření loajality. Konkrétně v roce 1944 dostal výzvu, aby vstoupil do propagandistické organizace nesoucí název Česká liga proti bolševismu. Kratochvíl odmítl. Později tvrdil, že šlo o projev obdivu vůči Rudé armádě.

Vězněm poprvé

Pomsta na sebe nenechala dlouho čekat. Bývalý ministr a vysoce postavený úředník krátce pracoval jako dělník a v srpnu 1944 byl pak zatčen. Hlavním důvodem uvěznění byly kontakty s odbojem, které Kratochvíl od roku 1943 udržoval ve východních Čechách.

V oné době se však už druhá světová válka pomalu blížila ke konci. Jaroslav Kratochvíl navíc ve vězení onemocněl záškrtem a nemohl proto být postaven před soud, kde by mu reálně hrozil i trest smrti. Závěr války strávil v nemocnici, kde se také dočkal příjezdu sovětských vojsk.

Ze svých zdravotních problémů se léčil až do srpna 1945, kdy se vrátil zpět do správní rady společnosti Carbonia. Tu společně se svými kolegy restrukturalizoval tak, aby se (byť zůstala v soukromém vlastnictví) dokázala zapojit do poválečného znárodněného průmyslu.

Ve stejné době také tajná policie prověřovala, jestli se Kratochvíl během druhé světové války nedopustil kolaborace. Žádné pochybení však v jeho případě zjištěno nebylo ani v roce 1945, ani později po komunistickém puči, kdy Státní bezpečnost vyšetřování obnovila.

Vězněm podruhé

Jinak však únorové události roku 1948 přinesly pro rodinu Kratochvílových samé špatné zprávy. Firma Carbonia byla znárodněna a Jaroslav proto musel pochopitelně odejít z její správní rady. Následně se společně s manželkou přestěhoval do vesničky Vrát u Železného Brodu, kde získal nijak zvlášť dobře placenou práci poradce ve Svazu sklářů.

Všem útrapám však ještě nebyl ani zdaleka konec. V roce 1952 si totiž pro Kratochvíla přišli agenti Státní bezpečnosti a obvinili ho, že se účastnil příprav státního převratu. V podstatě jediným důkazem pro tuto konstrukci bylo, že se bývalý ministr (pravděpodobně jednou jedinkrát) sešel s básníkem Václavem Renčem, který byl za smyšlenou vlastizradu souzen v jiném procesu.

Jaroslav Kratochvíl nakonec v komunistickém vězení strávil sedm let. Po propuštění v roce 1959 tvrdil, že v něm prožil mnohem horší zážitky, než když ho za války věznili nacisté.

Šikana navíc pokračovala i na svobodě. Kratochvíl směl pracovat pouze jako skladník, zároveň musel splácet desetitisícový dluh na náklady, které státu vznikly kvůli jeho věznění. Jeho rodina tak roky žila na hranici chudoby.

Po splacení závazků Jaroslav Kratochvíl odešel do penze. Ani v ní mu úřady nepovolily, aby jakkoli uplatil své dříve nabyté dovednosti – tedy například znalost několika světových jazyků nebo zkušenosti s mezinárodním obchodem. Nesměl se stýkat ani se svými bývalými kolegy a známými. Žil proto v absolutním ústraní v Železném Brodě, kde také zcela zapomenut v roce 1984 zemřel.