Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views :
Podpořte nás prosím.

Please turnoff your ad blocking mode for viewing your site content

img

Kněz, komunista, kněz, komunista. Rodák od Brodu třikrát „převlékl kabát“ a nikdo neví proč

/
/
/
350 Zobrazení

V mládí se zamiloval do křesťanské víry, přesto se po válce stal přesvědčeným komunistou. Po únorovém převratu podporoval politiku KSČ, přesto následně organizoval nelegální setkání mládeže. Ve vykonstruovaném procesu dostal doživotí za vlastizradu, a přesto začal později udával své spoluvězně. Život Pavla Křivského – rodáka z Bílku u Chotěboře – je plný otázek, na které už nejspíš nikdo nikdy neodpoví.

Na tehdejším Německobrodsku prožil Pavel Křivský vcelku spokojené mládí. Pocházel z poměrně dobře zajištěné rodiny pekaře. Bez výraznějších problémů absolvoval chotěbořské gymnázium a následně se – v roce 1930 – rozhodl, že se stane farářem. Vstoupil do kláštera v Želivě u Pelhřimova a zároveň začal studovat teologii v Hradci Králové.

Také tuto školu Křivský zvládl bez potíží. V roce 1935 se proto rozhodl, že bude ve vzdělávání pokračovat. Přestěhoval se do Prahy, kde nastoupil na Univerzitu Karlovu. Začal se tam věnovat filosofii a historii. Tehdy ještě byl hluboce věřící.

Kdy to přestalo platit (a jestli vůbec někdy), není jasné. Víme však, že těsně před druhou světovou válkou se rodák z Bílku u Chotěboře začal angažovat ve výrazně levicovém uskupení Skauti práce. Tehdy se mu také nejspíš zalíbily ideály komunistické strany.

Na změnu politické orientace ale v té době nebyl vhodný čas. Přišla totiž nacistická okupace a zavření českých vysokých škol. Na rozdíl od jiných českých studentů přežil Pavel Křivský 17. listopad 1939 bez problémů. Dál však studovat pochopitelně nemohl. Během války tak působil nejdřív jako správce klášterní knihovny v Želivě, pak jako farář v Buštěhradě u Kladna a nakonec se staral o hřbitov na pražském Břevnově.

Obrat první

Po válce Křivský definitivně otočil. Začal se scházet s komunistickými funkcionáři – například s poslancem Josefem Dubským. Ten mu taky doporučil, aby vystoupil z církve a stal se členem KSČ. To taky Pavel Křivský v roce 1947 udělal. Zároveň po osvobození dokončil studia na Karlově univerzitě a navrch vystudoval Státní archivní školu. I proto po válce začal pracovat v archivu ministerstva vnitra.

Kromě studia archiválií se však Křivský začal intenzivně věnovat ještě jedné věci – a sice práci s mládeží. Stal se totiž funkcionářem Junáka. Vedl několik jeho jednot a jejich členy usilovně přesvědčoval o tom, že pozitivní budoucnost tehdejšímu Československu zajistí jedině komunisté.

Nikoho tak příliš nepřekvapilo, že během únorových dnů v roce 1948 hlasitě vystupoval na podporu Klementa Gottwalda a jeho soudruhů. Zasedl dokonce v takzvaném akčním výboru Junáka – pomáhal tak tuto organizaci „očistit“ od odpůrců KSČ. Junáka museli většinou opustit podporovatelé prvorepublikových ideálů, kteří v něm hájili předválečné demokratické tradice.

Obrat druhý

Jenže pak přišel rok 1949 a další těžko pochopitelný obrat. Křivský se skauty pravidelně jezdil na různé brigády nebo s nimi pořádal diskuse. A právě v roce 1949 (nebo možná už v roce 1948) založil pololegální organizaci (s nejasným posláním) zvanou Kruh. Její členové – většinou vysokoškoláci – během cest po Československu debatovali o víře a různých (hlavně asijských) náboženských směrech.

Jisté je, že příslušníci Kruhu nebyli příliš nakloněni křesťanství (Křivský byl dokonce členem obskurní organizace Svazu občanů bez vyznání), zároveň odmítali i aktivní ozbrojený boj proti komunistické moci. Vůči KSČ se však stavěli přinejmenším rezervovaně.

Státní bezpečnost brzy dokázala Křivského skupinu infiltrovat. Agentům informace o ní donášela jedna z jejích členek. Rodáka z Vysočiny začali už v roce 1949 tajní policisté sledovat. Pak byl vyloučen z KSČ, vyhozen z lukrativní pozice na ministerstvu vnitra a nakonec byl v roce 1952 zatčen.

Vyšetřovatelé mu tehdy kladli za vinu, že ve spolupráci s Vatikánem připravoval státní převrat, což byl evidentní nesmysl. Křivský se dva měsíce odmítal přiznat, nakonec ale brutálnímu nátlaku podlehl. U soudu ochotně vypověděl vše, co mu agenti nařídili a mohl být rád, že jako vůdce skupiny, která měla údajný převrat organizovat, dostal „jen“ doživotí.

Obrat třetí

Jenže po uvěznění přichází další obrat o 180 stupňů. Pavel Křivský byl ve vězení (podobně jako jiní političtí vězni) poměrně populární. Pořádal tajné filosofické přednášky, a dokonce tajně obnovil po válce zakázanou prvorepublikovou republikánskou stranu. Nezlomný hrdina, mohlo by se zdát. Jenže zdání klame. Křivský totiž všechny své spoluvězně, kteří se do jeho aktivit zapojili, obratem udával.

Proč to dělal, dodnes nevíme. Informátorem Státní bezpečnosti pravděpodobně nebyl. Mohl spolupracovat s jinou bezpečnostní složkou, záznam o tom však neexistuje. Nepravděpodobné je to i proto, že z vězení byl propuštěn až v roce 1965, tedy o pět let později než většina jiných politických vězňů.

Ani po propuštění se mu zprvu nevedlo moc dobře. Nejdřív pracoval jako dělník a skladník. Změna přišla až s uvolněním na konci šedesátých let. Tehdy Křivský nastoupil do Památníku národního písemnictví, který sídlil v pražském Strahovském klášteře. A prožil tam pravděpodobně nejspokojenějších deset let svého profesního života.

Dějiny filosofie a se Sovětským svazem navždy

Před okupací i po ní se tam mohl zabývat neideologickými tématy – zejména šlo o výzkum české teologie a filosofie 19. století. Od roku 1974 mohl dokonce sporadicky publikovat v různých vědeckých sbornících nebo brožurách – tohoto postavení možná dosáhl i díky tomu, že při prověrkách na začátku sedmdesátých let před komisí prohlásil, že je přesvědčen o tom, že pro Československo neexistuje jiná budoucnost než socialismus a spolupráce se Sovětským svazem.

Do důchodu nakonec Pavel Křivský odešel až v roce 1980, závěr života prožil v Praze. Zemřel v prosinci 1989, necelý měsíc po začátku sametové revoluce. Jestli měl z tehdejších událostí radost, nebo se dalšího vývoje obával, nevíme.

Jeho život i dál zůstává plný neobjasněných záhad. Proč se po válce z kněze stal komunista? Proč pak jako přesvědčený komunista začal organizovat nelegální debaty o víře? Proč později po odsouzení opět začal spolupracovat s mocí a ochotně udával své spoluvězně? Proč přesto z vězení vyšel mnohem později než jiní političtí vězni? Pro koho ve skutečnosti pracoval? Nebo je to jednodušší a Křivský byl opravdu tak zbabělý, že vždy v životě dělal jen to, co mu přinášelo prospěch?

Jisté je jedno: prakticky na žádnou z těchto otázek možná už nikdo nikdy nedokáže odpovědět.

  • Facebook
  • Twitter