Snad jsme se poučili, doufá epidemiologická sestra novoměstské nemocnice Šárka Vidergotová

Koronavirová pandemie dala zdravotníkům pořádně zabrat. Od jejího nástupu v prosinci 2019, kdy se ještě vůbec nevědělo, s „kým máme vlastně tu čest“, až do dnešních dnů, je onemocnění covid-19 velmi závažné a nelze ho zlehčovat. Ohlédnutí za uplynulými roky udělala v rozhovoru epidemiologická sestra z oddělení SILO Nemocnice Nové Město na Moravě Šárka Vidergotová.

„Zpočátku jsme na něco takového nebyli vůbec připraveni. Neměli jsme ochranné pomůcky, informace se měnily ze dne na den, z hodiny na hodinu. První pacienti s covidem se v naší republice objevili 1. března 2020. A během dubna už jsme měli v novoměstské nemocnici první hospitalizované pacienty s diagnózou covid-19,“ vzpomíná Šárka Vidergotová. Byla jednou z těch, kteří stáli v první linii.

Říkala jste, že jste zpočátku neměli žádné ochranné pomůcky. Jak jste situaci řešili?
Nejdůležitější byla ochrana dýchacích cest. Potřebovali jsme roušky a respirátory, kterých v tu chvíli byl nedostatek. Improvizovali jsme jako všichni ostatní. Lidé se tehdy semkli, vzedmula se obrovská vlna solidarity. Nám pomáhali lidé z celého regionu. První textilní roušky pro nás ušili v Centru Zdislava. Byli jsme jim za to moc vděční. A hlásili se i další dobrovolníci, kteří nás pak zásobovali nejen ochrannými pomůckami.
Situace v novoměstské nemocnici byla o to složitější, že na počátku pandemie se v Novém Městě na Moravě konaly mezinárodní závody.
Na začátek března byl naplánovaný světový pohár v biatlonu. Přestože se nakonec rozhodlo, že se bude konat bez diváků, dorazilo do Nového Města okolo tisíce lidí. Museli jsme na to reagovat. Paradoxně nám tato situace spíš pomohla. Stihli jsme se předzásobit ochrannými pomůckami, především respirátory. Úsměvné je, že v tu chvíli jsme byli přesvědčeni, jak dobře jsme připraveni. Koronavirus nás ale opět dokázal zaskočit. Nakonec jsme nepotřebovali stovky, ale tisíce respirátorů a ústenek, což jsme v tu chvíli vůbec nepředpokládali.
Ochranné pomůcky ale nebyly vše, co bylo nutné zajistit.
Zajištění ochranných pomůcek byla jenom kapka v moři. Covidové situaci se přizpůsoboval celý chod nemocnice. Zpočátku jsme museli vytvořit stanoviště pro třídění pacientů. Kdo si pamatuje, byl to stan za vstupní vrátnicí, kde se měřila teplota, a podle příznaků se pacienti třídili a odesílali na jednotlivá pracoviště. Následovaly další změny ve zdravotnickém provozu. Rušily se plánované operace, upravovala se ambulantní péče… S postupem pandemie jsme zřizovali odběrová a očkovací centra a zajišťovali řadu dalších nezbytností.

Jak k těmto změnám přistupovali sami zdravotníci?
Na začátku měli mnozí strach z neznámého. Nicméně většina zdravotníků z naší nemocnice k tomu přistoupila velice zodpovědně. Na covidová oddělení docházeli pomáhat zdravotníci i dobrovolníci ze všech oddělení nemocnice.

Situace určitě nebyla jednoduchá. Stalo se vám, že jste si někdy pomyslela, že už to nezvládnete?
I když situace byla někdy hodně složitá, vždy jsem věřila v dobrý konec.
Koronavirová pandemie s sebou přinášela tisíce lidských příběhů. Utkvěl vám některý z nich v paměti?
Vzpomínám si na seniorku se synem, kteří u nás byli hospitalizovaní s onemocněním covid-19. Neměli lehký průběh. Seniorka se z toho nakonec dostala a propustili jsme ji do domácího ošetřování. Její syn bohužel dva dny nato zemřel. Je to jeden z těch smutných příběhů, ale i ty se stávaly. Nekončilo to vždy happy endem. Doufám, že jsme se z toho poučili. Mělo by být samozřejmostí, že si lidé nasadí roušku, když budou nachlazení, aby zabránili šíření virů na ostatní. Měli bychom být ohleduplní k sobě navzájem.