Pavel Jäger: Velikonoce v karanténě a setkání s knězem pouze individuálně

Tři dny mezi Velkým pátkem a Nedělí vzkříšení tvoří ve své jednotě Velikonoce, největší a nejstarší křesťanský svátek. Křesťané po celém světě si velikonoční příběh připomínají už od dob první generace Ježíšových následovníků. Příroda rozkvétá, lidé vymýšlejí nejrůznější barevnou výzdobu, kostely jsou obvykle plné věřících a mnozí se rozpomínáme na alespoň něco z lidových zvyků a obyčejů. Letos tomu bylo ale trochu jinak. Jelikož vládní nařízení zakazovala volný pohyb a sdružování více osob, tak se letošní Velikonoce a svátky jara tak nějak musely přeskočit. Nejinak tomu bylo i v kostele svatého Václava ve Světlé nad Sázavou kde působí farář Pavel Jäger. Z rozhodnutí diecézního biskupa z 12. března 2020 jsou totiž až do odvolání všechny veřejné bohoslužby zrušeny. Opatření se netýká pohřbů.

Kdy jste poprvé začal vnímat koronavirus a celkově všechna ta opatření kolem sebe a jak jste reagoval?
Je to tak dávno… Byl to zrovna čtvrtek. Odpoledne totiž mívám jeden program s lidmi a jsem mimo faru. Když jsem za nimi přišel, mluvili něco o nouzovém stavu. Během jedné hodiny už se nouzový stav stal realitou. Všichni byli vykulení, a tak jsme se raději rozešli domů. Já zpravidla nesleduji zpravodajství on-line, tak jsem ani moc nevěděl, co to pro mě bude znamenat. Cestou jsem se pro informace stavil v hospodě… Druhý den přišla zpráva o Kynicích a vzápětí drakonická hygienická opatření ze strany biskupství a kostelů. Jak jsem reagoval? Vládní nařízení byla v této otázce formulována dost obecně, ani nařízení z biskupství nezněla přesně. Byl tam jasný zákaz a pak řada výjimek, o kterých jen Pánbůh věděl, jak je interpretovat. Nějak jsem tedy sestavil informační leták a dal ho na kostelní nástěnky.

Jak moc se změnil Váš život během karantény? Individuální setkání s knězem jsou možná, je zde hodně takových zájemců?
Paradoxně ano. Těch individuálních setkání nebo elektronických kontaktů výrazně přibylo. Přišlo mi to logické a očišťující. Spoustu lidí to přimělo aktivně projevit svoji vůli, co vlastně po faráři nebo farnosti chtějí. Je ale pravdou, že osobní setkání s lidmi – zvlášť z těch rizikových skupin – jsem musel omezit.
Má pracovní činnost během týdne se výrazně proměnila. Jak jsem zvyklý mluvit, tak jsem nyní začal intenzivněji psát. Slova vyslovím a zmizí, ale písmo trvá navěky. Lidé jsou k písmu kritičtější. Co píšu? Vcelku brzo jsem začal připravovat jakési průvodce pro domácí bohoslužby u rodinného stolu. Na každou neděli, na každý velikonoční den jsem sestavoval – a stále v tom pokračuji – výběr biblických textů, komentářů, povzbuzení k modlitbám… Ve vztahu ke křesťanskému životu mi to prošlo inteligentnější než doporučovat, aby se lidé dívali v papučích na televizi. Snažil jsem se, aby sestavovaný průvodce probouzel v účastnících iniciativu a představivost. Ostatně, pravě taková scházení u rodinného stolu byla v minulosti předlohou pro podobu bohoslužeb v kostele a vůbec chápání mše svaté.

Bylo těžké lidem vysvětlit, že nemohou v současné době chodit do kostela?
Nebylo. Drtivá většina lidí byla natolik vyděšená z televizních zpráv, že velmi rádi zůstali doma. Tu první zavřenou neděli jsem schválně čekal u kostela, jestli nějaký zbloudilý katolík nepřijde. Nepřišel. Určitě tomu i pomohlo, že mnozí lidé své starší rodiče okamžitě izolovali od vnějšího světa, a ti mladší už měli dostatek informací ze zpravodajství a internetu.

Máte na starost i farnost v Číhošti, reagují tam lidé jinak než ve Světlé?
S lidmi z Číhošti přirozeně nejsem v takovém kontaktu jako ze Světlé. Přesto myslím, že ta různá omezení přijali se stejným porozuměním jako kdekoli jinde.

Veškeré obřady kromě pohřbů jsou zrušené, jak tedy vlastně takový pohřeb může proběhnout? Jaká jsou tam například omezení?
To je skutečně otázkou. Vládní nařízení nemluví o žádných bližších omezeních. Vše je tak postavené přirozené inteligenci zúčastněných. V uplynulých týdnech jsem byl na církevním obřadu, kdy v kostele byla přítomna nejbližší (a přesto široká) rodina. Obřad pak pokračoval na hřbitově. Žádný průvod městem se nedělal. Byl jsem i na civilním obřadu v rozlučkové síni. Přišlo jen pár lidí. Zpravidla přijde jen úzká rodina a několik nejbližších.
Obecně platí základní hygienická opatření: co největší rozestupy a žádný fyzický kontakt. Zvlášť u pohřebních rituálů, jejichž smysl je ve vyjádření blízkosti zarmoucené blízkosti, to celé působí zvláštně.
Velmi zajímavou otázkou je, zda tradiční pohřební hostiny jsou součástí vlastního pohřbu nebo ne. Záleží na vlastní vůli, vědomí a svědomí každé zarmoucené rodiny, jak k tomu přistoupí.

Co pro Vás bude to největší odměnou, až tohle všechno pomine?
…že vstoupíme do nového světa. Vezmu to ze široka. Každý rok v souvislosti s Popeleční středou příslušné bohoslužebné texty opakují výzvy: Změňte se!, Odložte starý způsob života a objevte nový! Letos se nám to dokonale podařilo. Co se týče křesťanského a náboženského života přijde mi to jako ideální doba. Musel jsem si přehodnotit úplně všechno. Každý sám za sebe si musel promyslet a objevit smysl své osobní modlitby i té společné v kostele. Znovuobjevit, že křesťanství nejsou pouhá slova, ale skutky. Těším se, že se místní komunita křesťanů skutečně vnitřně promění. Změní se život a činnost farnosti i způsob jejího slavení bohoslužeb. Současná koronovirová doba v lidech nezbytně probouzí iniciativu, fantazii a nápaditost. Žádné výmluvy na ostatní lidi, oni se nepostarali a oni neudělali. Šití roušek byl fantastický fenomén. Spousta lidí začala ke svému životu přistupovat proaktivně. A to jsou ty nejlepší velikonoční svátky, jaké jsme si mohli přát. To je ta nejlepší odpověď křesťana na velikonoční příběh s Ježíšem Kristem. Tak doufejme, že to v nás alespoň chvíli zůstane.

Chtěl byste například pravidelným návštěvníkům kostela něco vzkázat, nebo připomenout?
Nic světoborného mě nenapadá. Snad jen – a vlastně se to týká všech lidí – abychom těchto pár měsíců dokázali smysluplně vytěžit. Abychom se nevrátili do těch zajetých kolejí z dřívějška. Obyčejné setkávání s druhými lidmi je základním předpokladem společenského, spolkového, kulturního i náboženského života v každém městě i vesnici. Bylo by krásné zahnat náš karanténní hlad po lidské tváři a přeměnit to v konkrétní a trvalý výsledek. Možností je spousta.