Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views :
img

Jan Otto – dobře se oženil a pak začal vydávat literární dílo, kterým vstoupil do dějin

/
/
/
1196 Zobrazení



Pocházel z chudé rodiny, pak si ale v Praze našel dobrou práci, a především se výhodně oženil. Následně Jan Otto rozjel výnosnou tiskárnu s vydavatelstvím a ve svých 47 letech dostal životní nápad: rozhodl se vydat slovník. Tehdy – v roce 1888 – nepochybně ještě netušil, že právě díky němu vstoupí do dějin.

Jan Otto se narodil v Přibyslavi do rodiny chudého bývalého vojenského lékaře. Ten po odchodu z armády těžko hledal práci, a proto se i s ženou a dětmi velmi často stěhoval. Přibyslav rodina opustila, když mladému Janovi byly čtyři roky.

Na jeho vzdělání rodina neměla, proto poměrně bystrý a učenlivý chlapec do školy docházel pouze do svých 13 let. Následně se osamostatnil a v roce 1854 se odstěhoval do Prahy, kde se vyučil kupcem.

Časově i fyzicky náročná práce ho vyčerpávala, nenesla příliš dobrý výdělek, a nejspíš i proto mladého Jana Ottu vůbec nenaplňovala. Dospívající mladík si však někdy na přelomu padesátých a šedesátých let 19. století našel jinou vášeň – tiskařské dílny.

Tisk novin, časopisů a knih se mu líbil, a proto si v různých tiskárnách ve volných chvílích přivydělával. V roce 1863 pak v jedné z nich – konkrétně v podniku bratří Grégrů v centru Prahy – získal práci. Zastával tam různé úřednické pozice.

Osudová žena

Zásadní zvrat v jeho životě však nastal roku 1869. Tehdy si Jan Otto rozhodně nežil špatně, úřednická práce byla velmi ceněná i dobře placená, úspory na založení vlastního podniku však přesto rodák z Přibyslavi rozhodně ani zdaleka neměl. Onoho roku se však oženil s dcerou bohatého pražského tiskaře a knihkupce Jaroslava Pospíšila.

Ten mu navíc pár let nato po odchodu do penze přenechal svou tiskárnu na Václavském náměstí. Až ve svých třiceti letech tak mohl Otto naplno prokázat svůj podnikatelský talent. Kromě tiskárny si zřídil také vydavatelství a knihkupectví a zvolil správnou taktiku: vydával populární literaturu za ceny, které si mohli dovolit obyvatelé všech vrstev (což u ostatních knihkupců tehdy ani zdaleka nebylo zvykem).

V jeho tiskárně vznikalo (a na pultu jeho knihkupectví bylo k dostání) doslova všechno – od denního tisku, přes časopisy, učebnice, až po obsáhlé romány, mapy, učebnice či dokonce vědecké spisy.

V oné době se Jan Otto začal stávat také součástí pražských intelektuálních a vlasteneckých kruhů. Svá díla u něj vydávali i někteří známí spisovatelé. Patřil mezi ně třeba Svatopluk Čech. A mimochodem: Otto byl také jedním z prvních Čechů, kteří vydávali vědeckou literaturu v češtině (před tím vycházela prakticky výhradně německy).

Kromě toho začínající vydavatel také aktivně podporoval například stavbu pražského Národního divadla, nezapomněl ale ani na svůj rodný kraj. Zorganizoval finanční sbírku a následně také výstavbu Žižkovy mohyly v Přibyslavi. Tamní knihovně také zdarma věnoval desítky knih a v regionu podporoval výstavbu škol.

Osudový nápad

Zásadní životní změna v Ottově životě nastala roku 1888. Tehdy si uvědomil, že v češtině dosud vyšel pouze jeden významnější slovník (známý jako Riegrův). Ten byl navíc tehdy už 20 let starý. Otto se proto rozhodl, že zařídí vydání slovníku nového. Ten dostal název, který dnes zná prakticky každý Čech – Ottův slovník naučný.

V praxi jeho vydávání fungovalo tak, že Otto určil a zaplatil takzvané editory, kteří měli na starosti shánět odborníky z různých oborů, kteří následně hesla do slovníku psali. Mezi editory krátce patřil také pozdější československý prezident Tomáš Guarrigue Masaryk, který řadu hesel z oblasti filosofie nebo sociologie i sám napsal.

Encyklopedie vycházela po částech. Zpravidla každý rok jeden díl. Hesla v nich byla řazená abecedně. Například v prvním díle – který vyšel už v roce 1888 – tak byla slova od písmene A až po heslo Alpy. Poslední 28. díl slovníku vyšel až v roce 1909.

Šlo o monumentální dílo. Podílelo se na něm víc než tisíc odborníků. A kolik je v něm hesel, nikdo dodnes přesně nespočítal. Odhady hovoří o 150 až 200 tisících. A ačkoli to může znít neuvěřitelně, Ottův slovník naučný byl největší českou encyklopedií víc než 100 let. Až přibližně před deseti lety ho překonala ho internetová Wikipedie (v ní je aktuálně skoro půl milionu článků.)

Spokojený závěr života

Zatímco rodák z Vysočiny organizoval vydávání nejspíš nejznámější české encyklopedie, jeho podnik mu dál velmi dobře vynášel. V roce 1899 si tak mohl dovolit uzavřít tiskárnu a až do konce života mu výdělky přinášelo už jen vydavatelství s knihkupectvím (na konci devatenáctého století založil také jeho pobočku ve Vídni).

V oné době se Jan Otto také definitivně zařadil mezi pražské intelektuály. Bydlel v honosné vile na lukrativní adrese na pražské Zbraslavi, stýkal se s předními osobnostmi české politiky a kultury (například s pozdějšími prezidenty Masarykem a Benešem) nebo zastával četné funkce v různých spolcích.

Získal však i několik vyznamenání od rakouského císaře Františka Josefa I. Ten ho také v roce 1912 jmenoval členem takzvané panské sněmovny. Šlo o jakousi obdobu našeho senátu. Členové sněmovny však o posty nesoutěžili ve volbách, ale doživotně je jmenoval císař. Jan Otto také patřil mezi nemnoho členů sněmovny, kteří při jejích zasedáních čas od času opatrně kritizovali oficiální habsburskou politiku.

V té době už Ottovi bylo přes 70 let. Stále však intenzivně pracoval. Organizoval například vydávání aktualizovaných výtisků své encyklopedie. Z jejího druhého vydání však vyšla nakonec jen část. Práce totiž nejprve přibrzdila první světová válka, a nakonec je definitivně zastavila nečekaná Ottova smrt v roce 1916.

Během první republiky pak k encyklopedii byly Ottovými příbuznými vydávány pouze takzvané doplňky. Tedy další díly encyklopedie, ve kterých byla nová aktuální hesla. Kompletně (v původním znění) i s novými dodatky pak slovník znovu vyšel až po sametové revoluci.

A Ottovo nakladatelství? To bylo po smrti svého zakladatele roky zmítáno různými dědickými spory. Nakonec ale živořilo až do roku 1945, kdy jeho další fungování zakázal stát. Dnes sice Ottovo nakladatelství existuje také, hlásí se však pouze k odkazu Jana Otty.

  • Facebook
  • Twitter