Novináři jsou pod neustálým tlakem, říká Titlbach

Filip Titlbach byl jedním z hostů Letní žurnalistické školy v Havlíčkově Brodě, kde 21. srpna při odpolední debatě mluvil o své práci na podcastech pro Deník N. Dříve mimo jiné pracoval jako redaktor zpravodajství pro Český rozhlas a jako moderátor na Radiu Wave.

Jako host jste navštívil Letní žurnalistickou školu Karla Havlíčka Borovského, kam se hlásí převážně studenti. Věříte, že mohou být mladí lidé kvalitními novináři?
Ano, mladí lidé rozhodně můžou být dobrými žurnalisty. Kvalitní novinář by měl být zvídavý, měl by se snažit dobrat pravdy a brát žurnalistiku jako poslání, ne pouze jako povolání. Novinařina je těžký obor, protože se člověk musí neustále orientovat v aktuálním dění, být ve střehu. Taky musí umět odolávat tlakům ze strany politiků a veřejnosti.
Novinařina nikdy nekončí s koncem pracovní doby, takže musíme být odolní vůči stresu. Myslím, že povahové vlastnosti a hodnoty člověka jsou mnohem důležitější,, než například vystudovat žurnalistiku. Člověk tu profesi musí mít hlavně rád.

Zapadáte do své definice kvalitního novináře?
To je dobrá otázka. Mám tu práci rád, jsem přirozeně zvídavý, ale tlak a stres se stále ještě se učím zvládat. Už se mi dokonce v rozhlasu stalo, že jsem kvůli přepracování zkolaboval. Mám od té doby úzkostné stavy a je pro mě pořád trochu těžké najít si čas sám pro sebe a dodržovat základní psychohygienu. Učím se odpoutávat od novinařiny a věnovat se i jiným věcem.

Co byste doporučil začínajícím novinářům?
Myslím, že by měli zvlášť ve studentských projektech pokoušet hranice, a to jak vlastní, tak i hranice onoho studentského média. Neměli by se bát dělat věci, které se běžně nedělají, protože později už na to v seriózním tisku nebude prostor. Je dobré překračovat zažité limity, vycházet z komfortní zóny a hledat svůj autorský rukopis.

Jakým tématům se v žurnalistice nejčastěji věnujete?
Momentálně pracuju jako moderátor podcastu Studio N, takže se věnuju především společenským a , politickým oblastem. Tahle témata pak posluchačům zprostředkovávám jako příběh skrze podcast. Kromě toho se specificky zabývám sociální nerovností, menšinovými a hlavně LGBT tématy.

Jak byste definoval podcast?
Širší definice podcastu říká, že je to jakýkoliv audio záznam, který se dá pustit kdykoliv, kdekoliv a offline. Mně je bližší užší pojetí tohoto fenoménu, které tvrdí, že podcast je žánr přímo určený pro podcastové aplikace. Měl by to být pořad s unikátním formátem, který je postavený na konkrétním autorovi, tematickém okruhu a zároveň by měl být vždycky přibližně stejně dlouhý. Mluví se v něm civilně, důležitou roli mají zvukové prvky, hudba archivní materiály.

Proč jste se rozhodl dělat podcasty?
Mám rád hudbu a mluvené slovo, jsem spíš audio člověk. Občas napíšu nějaký článek, ale zdá se mi, že mi to dá mnohem víc práce než ostatním. V psaném projevu neumím přesně vyjádřit to, co bych vyjádřit chtěl. Momentálně se podcastům v Deníku N věnuju výhradně, občas mi to ale nedá a napíšu nějaký komentář nebo pomáhám připravovat krátké zpravodajské vstupy do rubriky Minuta N.

Studoval jste žurnalistiku na vysoké škole. Proč jste studium ukončil?
Snažím se dělat v životě primárně to, co má pro mě osobně smysl. Na žurnalistiku jsem šel, protože jsem věděl, že mě tenhle obor táhne. Myslel jsem, že mi dá dostatečné znalosti pro to, abych byl dobrým novinářem, ale postupně jsem zjistil, že praxe je mnohem důležitější než teorie. Tak jsem se zaměřil víc na praxi, začal psát a sbírat kontakty. Už na gymnáziu jsem pracoval v Sokolovském deníku a pak při vysoké škole v olomoucké redakci Českého rozhlasu. Chtěl jsem tu práci dělat naplno a na nic nečekat. Univerzita pro mě ale byla obohacující, a to hlavně díky studentskému životu. Stejně jako většina studentů jsem chodil na párty a našel jsem si ve městě spoustu kamarádů. Tohle období už se nikdy nevrátí a doporučuju všem, aby si ho užili a později nelitovali, že jim proteklo mládí mezi prsty.

Mluvil jste o velkém tlaku, kterému novináři čelí. Jak jste se s ním vypořádal?
Moc se o tom nemluví, ale nejdůležitější je si uvědomit, že je tady riziko, že nás to psychicky poznamená. Já sám jsem si to bohužel uvědomil, až když se to stalo. Kdysi jsem šel do práce dřív, protože – což je paradoxní – jsem se měl zúčastnit kurzu o zvládání stresu. Jenomže jsem tam nedošel, seklo to se mnou na zastávce. Potom jsem dva týdny nevyšel z bytu, protože jsem se cítil hrozně, často jsem měl pocit na omdlení a hodně jsem se potil. Obešel jsem různé doktory, než jsem zjistil, že mám úzkosti.

Jak jste se s tím vypořádal?
Hlavní pro mě bylo uvědomění, že jsem na prvním místě člověk a teprve až potom novinář. Abych byl dobrý novinář, musím vložit do práce hodně energie. A tu energii musím někde získávat. Musím si chránit svůj volný čas, i když je to hodně náročné. Začal jsem plavat, hraju na piano, čtu si a přestal jsem pít alkohol. Taky mi pomáhá trávit čas s kamarády, vracejí mě zpátky na zem a odvádějí mou pozornost od práce, což je nesmírně důležité. Musím si dávat pozor na to, abych se znovu nepřepracoval a věnoval se i jiným činnostem, než jenom novinařině.

Úvodní foto: Filip Titlbach, foto: Markéta Křížová