„Nemocnice je místem, kde uvidíte mnoho tváří života,“ říká nemocniční kaplan
Vojtěch Hrouda je už šestnáctým rokem nemocničním kaplanem. V novoměstské nemocnici nabízí duchovenskou službu pacientům, jejich blízkým a zaměstnancům. Pomáhá lidem vyrovnávat se s nemocí, čelit životním krizím, smiřovat se s tělesným nebo mentálním úpadkem.
„Nemocniční kaplan by měl umět reagovat na otázky, nejistoty a bolesti lidského ducha. Každý člověk, tedy i každý pacient, má totiž svou osobní spiritualitu. Ta hraje v lidském životě velkou roli. Já nejsem psycholog, jsem teolog. Pravdou je, že v nemocnici je práce psychologa a kaplana podobná. V tom, že předmětem zájmu obou profesí je lidské nitro,“ vysvětluje Vojtěch Hrouda.
Absolvent Evangelické teologické fakulty Karlovy univerzity nebere svou práci v nemocnici jako čistě církevní službu a nepokládá se za nemocničního faráře. „Kaplan je k dispozici komukoliv, kdo o to stojí. Mluvím jak s lidmi, kteří se nehlásí k církvi, tak s křesťany. Nedávno v naší nemocnici nastoupil druhý nemocniční kaplan, katolický kněz Sylwester Jurczak,“ doplňuje kaplan Hrouda.
Pacienti o možnosti setkat se s nemocničním kaplanem mnohdy nevědí. Jeho služby jim může doporučit lékař nebo zdravotní sestra. Vojtěch Hrouda dodává: „Někdy sestry samy poznají, že by jejich pacient ocenil duchovní podporu. Jiní pacienti požádají sestru o mou návštěvu sami. Nebo mi zavolají. Častěji docházím na ta oddělení, kde leží pacienti se závažnými diagnózami nebo lidé staří či umírající. Zde je velký prostor pro pozdvihání ducha. Také dost záleží na tom, jak dlouho pacient v nemocnici pobývá. Většina lidí leží v nemocnici krátce, jsou brzy propuštěni. Ti moji službu většinou nepotřebují.“
Přestože se kaplan v rozhovorech s nemocnými lidmi dotýká závažných témat, nezřídka se spolu zasmějí. „Smích přece léčí, to platí i v nemocnici. Hodně záleží na povaze člověka. Nelze se smát všemu, ale o trpkých a neveselých věcech se často dá mluvit s nadhledem. Jenom to chce ‚cit pro věc‘ a umět rozeznat, kdy a u koho je legrace vhodná,“ přitakává nemocniční kaplan.
Vojtěch Hrouda je i spisovatelem. Napsal už čtyři knihy a psaní jej těší: „Rád do slov zachycuji, co jsem v životě uviděl. Psaní beru jako způsob přemýšlení o člověku. Přitom se snažím, aby moje texty nebyly ‚zbožné‘. Chci čtenáře povzbudit, pokud možno věrohodně, to znamená bez laciného patosu. Hraji si s fantazií, se zvukomalbou, s poetikou přírody. Jako farář kážu občas v kostele. Před sedmi osmi lety mě jeden cyklus vlastních kázání ovlivnil natolik, že jsem z něj udělal knížku. Jsou to aktualizace biblických textů o Abrahamovi.“
Autor rychle zjistil, co to znamená vydávat si knížky sám. Nejenom si všechno zaplatit, ale také dělat korektury, editovat dlouhé texty či vymyslet grafickou podobu celé knihy. „Nic z toho jsem neuměl. Přesto jsem se pustil do psaní dalších knížek. V té druhé jsem literárně zpracoval proroka Ezechiele, prastarou, možná legendární, ale rozhodně fascinující postavu. Můj text není teologický, knížce by měli rozumět i čtenáři, kteří neznají náboženský jazyk. Také třetí kniha je v podobném duchu. Její ústřední postavou je prorok Jonáš. Ten je z trojice Abraham, Ezechiel, Jonáš, asi nejznámější, protože ho spolkla veliká ryba. Jonáš jako postava je obdivuhodný muž. Jonáš jako ‚zpráva o člověku‘ je odvážný, pravdivý, živý a emotivní, nadčasový i současný. Vlastně moderní,“ komentuje svou práci píšící kaplan.
Čtvrtá a zatím poslední kniha se od předchozích tří liší. Jmenuje se Lehkonozi a její podtitul upřesňuje, že je to příběh o vině a vyběhnutí. „Tuhle knížku jsem psal dlouho, asi deset let. Je to taková autobiografická fikce, do níž jsem vložil hodně energie. Popsal jsem v ní svůj vnitřní zápas. Její klíčová slova by mohla být vina, bod obratu, nový začátek, vysvobození a lehkost života. Kniha je též o lehkých nohách – o běhu a jeho mystice,“ konstatuje pan kaplan.
Knihy Vojtěcha Hroudy si mohou zájemci zakoupit prostřednictvím jeho webových stránek www.vojtechhrouda.cz. Do roka by měla vyjít pátá knížka. Autor s úsměvem prozrazuje, že bude o tom, jak otec prožívá bulimii své dcery. „Půjde o takovou zprávu otce jiným otcům, kteří také nemohou pochopit, jak se jejich dítě dostalo do kolotoče přejídání a dávení. Bulimie je mrcha.“
Na otázku, zda nechce napsat také něco o své práci v nemocnici, Vojtěch Hrouda odpovídá: „Už dlouho přemýšlím o tom, že bych knižně shrnul i svou kaplanskou zkušenost. Nemocnice je místem, kde se kaplan setká jak s utrpením, tak s touhou po životě. Místem, kde uvidíte mnoho tváří života. Příběhy lidí, se kterými jsem se zde potkal, nechci zapisovat. Spíše bych rád nějak zachytil jejich sílu a smysl. To se ale teprve uvidí.“
