Z Vysočiny k domorodcům v Šanských horách

Navazuji na seriál rozhovorů o cestách, na které jsme vyrazili s Petrem Novotným po Evropě a Asii. Tentokrát vás pozvu k domorodcům do Šanských hor v separatistickém státním útvaru ve východní části Myanmaru, bývalé Barmě. Žije tu necelých šest milionů Šanů a Barmánců, většinově buddhistů, ale také muslimů, křesťanů a hinduistů.

Nad ránem je mi trochu zima, přitahuji si deku pod krk, venku zůstávají jen ruce. A teď mi něco přeběhlo přes prsty. Byla to tučná stonožka, šváb nebo jen obrovský chlupatý pavouk? Venku začíná svítat, v rohu místnosti se převaluje náš hostitel šaman a pod podobiznou Aung Shana spokojeně oddychuje dívčí část naší výpravy. Procitám a začínám si rovnat myšlenky.
Jedeme na korbě malé dodávky po krajině s intenzivním zemědělstvím, vidíme pěstovat banány, melouny, čaj, projíždíme lesy kaučukovníku a eukalyptů. Po čtyřech hodinách jízdy se dál plahočíme pěšky po hodně rozbité cestě s mohutnou vrstvou rezatého jemného prachu. Suché vedro, hodně přes 35 °C, je březen, začátek období sucha. Krajina je exotická, strmé homole kopců ční nad bambusovými háji, v úzkých údolích se mačkají suchá terasovitá políčka po sklizni rýže. Okolo je vyprahlá buš, kterým se klikatí vzhůru naše prašná cesta. Občas zvíří oblaka prachu domorodec na prastarém motocyklu a s otevřenou pusou nás pozoruje.

Vyprahlí a špinaví se v poledním slunci blížíme k vesnici. Z dálky slyšíme pravidelné hluboké dunivé zvuky, které nedokážeme identifikovat. Jako v pohádce nebo v dokumentárním filmu přicházíme pod velký fíkovník banyán, kde probíhá jakási lidová slavnost. Ženská část tančí zajímavý kruhový tanec v trhaných pohybech za doprovodu mužů hrajících na obrovské tykvovité bubny a soustavy gongů a činelů. Ženy jsou čistě oblečeny v barevné kabátce modré nebo červené barvy a dlouhé tmavé sukně s modrými či červenými pruhy mají staženy v pase vysokými vyleštěnými kovovými opasky. Podle průvodců jde o tradiční kroj kmene Palau. Vše působí jako náš masopust, vládne veselí a my s našimi foťáky, iPhony a videokamerou působíme lehce rušivě. Korunu tomu nasadí naše ztřeštěná dvacetiletá kamarádka, blondýnka Nat z Austrálie. Stržena rytmem se zapojí do kruhu, ale v kraťasech a tílku způsobuje výraznou změnu rytmu. Bubny obsluhující muži totiž hrají podle rytmu srdce a při pohledu na ni se jim výrazně zvýší tepová frekvence…

Po zajímavé výroční folklorní akci odcházíme do vedlejší vesnice, kde máme u místního šamana domluveno ubytování. Po večeři, kterou průvodci připravili na otevřeném ohni, uléháme do velké jediné místnosti v prvním patře, dole tušíme a cítíme dobytek.
Ráno po standardní rýžové snídani vyrážíme nalehko v začínajícím parnu na výstup na nedalekou homoli. U paty prudkého stoupání se osvěžujeme příjemným horkým čajem, který nám nabídli mniši a stavitelé pagody. Jako bezpečnostního technika mě pobavilo bambusové lešení, pracovní oblečení (longyi = mužská dlouhá úzká sukně) i pracovní obuv (žabky = vietnamky), ve kterém hbitě šplhali po bambusech na stavbu výšky odhadem pětipatrové budovy.
Na vrcholu hory je nezbytná socha Buddhy, prapory v budhistických barvách a svatyně, pozlacená pagoda, vevnitř opět socha Buddhy. Při cestě zpět obdivujeme okolní romantickou, leč vyprahlou krajinu. Je parno, kouřmo, není žádný velký rozhled. Po cestě nacházíme nádherně vybarveného, asi pěticentimetrového brouka, snad tesařík s kolosálními tykadly.

Před návratem do vesnice potkáváme pod rozložitým fíkovníkem mužíka ve vojenské uniformě, se samopalem a vysílačkou. Ve vesnici samé objevujeme na jednotlivých plotech pověšené zbraně, tu kulomet, tam neprůstřelnou vestu, zde vojenské boty. Nezvykle velké množství mladíků v maskovaných trenýrkách se myje pod hadicemi s tekoucí vodou, hraje fotbal nebo postává ve skupinkách. Vzájemně se nevěřícně okukujeme. Teprve od průvodců se dozvídáme, že se do rodné vesnice vrátil na skok oddíl povstalecké armády, která už od vzniku samostatného státu (1947) neustále bojuje s vládními vojsky. Dochází nám, že jsme na území povstalců, kam turisté rozhodně nesmí. Jako by nestačilo, že jsme podle průvodců rozhodně první Češi a jedni z prvních bělochů v této pohraniční oblasti Barmy vůbec. Situace zajímavá, ale nijak se nehrotí, jako cizinci jsme vždy srdečně vítáni u těchto usměvavých milých lidí. Škoda, že nejsme novináři, generál povstalecké armády s námi prý chtěl udělat rozhovor.
K večeru odcházíme s průvodcem Mikem do vesnice výše do hor. Přicházíme mezi buší k upraveným polím, poznáváme mák setý. Ale v těchto makovicích se asi kuličky neurodí, jsou nějak podivně pořezány. Uprostřed mezi rostlinami vidíme řadu žen v tradičních krojích, které nařezávají zelené hlavičky máku nožíkem o čtyřech čepelích. Objevují se růžové krůpěje tekutiny, která do druhého dne zčerná, ženy ji pak budou sbírat. Tak vzniká surové opium, Myanmar je druhým největším světovým producentem této drogy. Ženy nám rády ukázali nožíky a způsob práce, pro ně je to běžná a hlavně zde jediná výnosná plodina.

Přicházíme do typické šanské vesnice, kde stojí protáhlé dřevěné domy s jedinou dlouhou jizbou pro všechny rodiny jednoho rodu. Mezi stavbami na kůlech jsou pouze maková pole, stejně jako v celém údolí. Přibíhají děti, roztomilé, trochu otrhané a lehce špinavé, Martina jim dává exotické české bonbony a lízátka. Vidíme dřevěnou „budovu“ (spíše chatrč) školy, je večer a jsou prázdniny, tak si jen živě představujeme Mikův popis interiéru, vypadá to tam prý jako ve škole v africkém vnitrozemí. Začíná se stmívat, tak spěcháme zpět dolů k naší roztomilé chaloupce. Po cestě jsem málem šlápnul na docela velkého červenočerného hada, to už tuhly rysy i našemu věčně usměvavému a optimistickému průvodci. A to jsem si bláhově myslel, že ta mrtvá malá kobra, co jsem ji našel po cestě ráno, bude jediný plaz v této vyprahlé pustině.
Večer vyženeme hmyz z našeho ležení, spláchneme prach ze zpoceného těla vodou z hadice za chýší a jdeme na kutě. Usínám s pocitem, že v této vesničce bez mobilního signálu, elektřiny i topení musí být těžký, ale krásný přírodní život beze stresů. Ráno zase uvidíme ženy roztloukat rýži velkým kyjem v široké dřevěné míse, mineme překvapené povstalce v jejich bambusových palpostech a potkáme malé mnichy s miskou na hrstku rýže. Sbohem, milí a šťastní chudí lidé, my se zase musíme vrátit do té naší „civilizace“.

Předchozí články s Petrem Jelínkem o cestování
https://vysocina-news.cz/s-petrem-jelinkem-a-petrem-novotnym-na-cestach-po-svete/
https://vysocina-news.cz/petr-jelinek-predstavuje-nejen-ceske-stopy-ze-svych-cest-s-petrem-novotnym/
https://vysocina-news.cz/po-ukrajine-a-rumunsku-s-petrem-jelinkem/