Po Ukrajině a Rumunsku s Petrem Jelínkem

Petr Jelínek z Havlíčkova Brodu připravil pro online deník Vysočina-news.cz vypravování o svých cestách nejen na kolem po nejrůznějších koutech světa. K cestování ho přivedl v dětství jeho otec, před několika lety se spojil se spolužákem Petrem Novotným a cestují spolu. Dnes přinášíme čtvrtý díl jeho vypravování, v němž se podívám na cesty po Evropě a Asii.

Společné cesty po našich sousedních státech jsme uspořádali ve větší skupině, 8-12 lidí. Navštívili jsme Rumunsko a dvakrát Ukrajinu.
První cesta na Ukrajinu vedla v roce 2017 na Podkarpatskou Rus (úmyslně nepíši Zakarpatská Ukrajina). Projeli jsme klasický okruh se středem v Koločavě, Mekce Čechů v této oblasti. Policejní stanice z první republiky, dnes stylová skoro česká hospůdka je na nápor českých turistů připravena. Ze základny v krásných turistických chatkách na okraji Koločavy jsme podnikali krátké výlety do okolních kopců. Navštívili jsme Siněvirské jezero i horskou vísku Svoboda. Zde jsme vyzkoušeli gorilku, místní pálenku. Vzpomněl jsem si na narážky mých kamarádů muzikantů, kdy pili vodku „na sražení potu“. A světe div se – ono to opravdu fungovalo! Vyběhli jsme na hřeben Karpat křepce a bez potu.
Další cesta naší první návštěvy Ukrajiny vedly do Solotvina. Za dob Rakousko-Uherska to byly největší solné doly monarchie. Původní doly jsou propadlé a zatopené, před pár lety se dalo ještě vstoupit do podzemí a prohlédnout více než stoleté těžební stroje. Na povrchu dnes zbyla velká jezera na propadlých slujích. Jsou naplněna solným roztokem, slanějším než Mrtvé moře. Za malý peníz lze navštívit upravené bazény a vyzkoušet si, jak se nedá plavat v tak slané vodě.

V lesích kolem Siněviru, konkrétně na Černé řece (dnes se jmenuje Ozerjanka) v posledním předválečném roce stanoval Jaroslav Foglar se svým skautským oddílem Dvojka. Dnes je na zarostlé mýtině těžko rozeznatelné místo, kde legendární autor klukovských románů strávil dobrodružný měsíc odříznutý od veškeré civilizace s partou správných kluků. Jen nový český totem je vzpomínkou na toto mystické místo.
Podruhé jsme navštívili Ukrajinu v roce 2018. Okruh vedl hlouběji do této obrovské krásné zemi. Prohlídka nádherného města Lvov nás vrhl zpět do dob monarchie, kdy byla centrem Haliče. Až se najdou peníze na celkovou rekonstrukci starého města, bude Lvov vyhledávaná turistická destinace. Po návštěvě památníku bitvy u Zborova jsme po rozbitých cestách večer dorazili do Kamjance Podolského. Teprve ráno při prohlídce města jsme ocenili nádheru města téměř kruhově obklopeného kaňonem říčky, kde na úzké šíji spojující město s okolím je obrovská pevnost se stopami střídajících se polsko – ukrajinsko – tureckých majitelů. Ocenili jsme zážitkový okruh kaňonem a řekou obrněným obojživelným vozidlem z dob Svazu.
Pevnost Chotyň je další ukázkou opevnění na Dněstru. Areál je častou kulisou natáčení pohádek, historických i dobrodružných filmů, jeho exteriéry se objevily i v jednom ze remaků Třech mušketýrů. Po prohlídce univerzity v Černivcích, kterou navrhl i postavil náš krajan Josef Hlávka, jsme podnikli třídenní trek po karpatském hřebeni od Hoverly (nejvyšší hora Ukrajiny) po vrchol Pop Ivan Černohorský s ikonickou stavbou polské observatoře.
Rumunské hory Apuseni nás uchvátily v červenci roku 2019. Základnou byla horská chata v sedle Vartop. Odtud jsme podnikali výlety do turisticky neposkvrněné horské krajiny. Navštívili jsme ledovou jeskyni Peștera Scărișoara, pískovou strž Groapa Ruginoasa i nejvyšší místní horu Bihor, Krasová oblast Cetățile Ponorului nás nadchnula vyvěračkami a ponornými řekami. Mezi třemi propastmi velikosti naší Macochy teče podzemní řeka, tu jsme se snažili projít. Pro vysoký stav vody jsme to museli vzdát a vrátit se, přesto to byl obrovský zážitek.
Nezapomenutelným zážitkem podzimu 2019 byla návštěva zajímavé evropské země zvané Podněstří, oficiálně Podněsterská moldavská republika. Jde o úzký pruh moldavské země mezi Dněstrem a ukrajinskou hranicí, kde v roce 1992 zůstala povstalecká armáda podporovaná Ruskem. Dnes v této zemi vládne oficiálně socialismus, prakticky vše řídí firma Sheriff, mluví se rusky a vládne tu příjemná budovatelská atmosféra. Jen se nic nebuduje, spíš chátrá a natírá emailem. Potkáváme sochy Lenina, ulice Karla Marxe či Rosy Luxemburg. Prostě nálada u nás před padesáti lety.
Ale jedna maličkost nám připomněla naši vlast. Vždy jsem si myslel, že Baron Prášil je plodem české kultury. Pak jsem se dočetl, že historicky je příběh barona odvozen od postavy barona von Münchhausen. Ten v polovině 18. stolení v řadách spřátelené ruské armády bojoval proti Turkům. A právě pevnost ve městě Bendery nedaleko Tirapolu, hlavního města této samozvané republiky, je faktickým místem, kde se příběh udál. Na jeho památku je na hradbách pamětní deska s bystou barona a památník ve tvaru dělové koule, na které baron „létal“. Nedalo nám to, a zkusili jsme si baronův posed.

Vedle Evropy je druhým světadílem, který navštěvujete, Asie, kam vedle vaše první asijská výprava?
První společnou cestou s kamarádem Petrem byla návštěva Arménie, Náhorního Karabachu a Gruzie v roce 2017. V Arménii jsme viděli hlavní turistické cíle, kláštery Geghard i Tatjev, chrám Garni, jezero Sevan, katedrálu Etchmiadzin, sídlo katolikose, hlavy apoštolské arménské církve. Nad klášterem Chor Virap jsme obdivovali Ararat, posvátnou horu Arménů, bohužel je nedostupná na tureckém území. Tak jsme místo toho zdolali horu Aragac, nejvyšší horu Arménie, čtyřtisícovku, kde jsem si vyzkoušel výškovou nemoc. Po cestě do Náhorního Karabachu (dnes Republika Arcach) míjíme arménské Stonehende, pravěkou observatoř Zorats Karer; tato je o dva tisíce let starší než sestra v Anglii.
Nad Náhorním Karabachem se stále vznášel stín konfliktu Arménie s Azerbajdžánem. Proto jsme vyděšeně sledovali záběry loňského podzimu z rozmláceného města Šuši, kde jsme tenkrát spali jako jediní hosté v moderním hotelu. A pojem Stěpanakert si pamatujeme z války obou států po rozpadu Svazu. V době naší návštěvy to bylo město plné hrobů po této krvavé válce, ale plné optimismu a sebevědomí křesťanských Arménů.

Multikulturní Gruzie nás nadchnula, vedle starobylé kultury je zde nádherný Velký Kavkaz, zelený, plný vody a života na rozdíl od suchého Malého Kavkazu v Arménii. Pobyt pod posvátnou horou Kazbek ve středisku Stěpancminda, návštěva údolí Truso i zapadlá obec Shatilli s komplexem opevněných rodových věží jsou nezapomenutelné body krásného týdne u přátelských Gruzínců.
V roce 2018 jsme se odvážili dále a výše. V Kyrgyzstánu prý můžeme volně do vysokých hor Ťan Šan. Tak jsme se tam vydali a prožili krásné tři týdny v kraji velice chudém, ale neposkvrněném a přátelském. Každý pastevec se s námi zastavil a nabídl nám mléko či sýr. Čistá voda z potoků se dala pít. Stanovali jsme tam, kam jsme došli nebo spíš padli. Trek přes dvě sedla ve výšce čtyř tisíc metrů byl náročný, ale máme na něj nádherné vzpomínky. Potom jsme si dovolili jednodenní výlet offroadem do oblasti nejvyšších hor, zakončený výhledem na sedmitisícový vrchol Chan Tengri. Pobyt u křišťálově čistého jezera Issyk Kul byl vystřídán koupelí v jezeře Son Kul, ale to už je v chladné výšce třech tisíc metrů, tak to trochu studilo.
Následující rok (2019) nás zlákal Uzbekistán, země, kterou jsem navštívil jako studentík v roce 1986. Po 33 letech se vše změnilo, Taškent jsem nepoznával. Pobyt v Moynaqu, bývalém přístavu Aralského jezera byl depresivní, rezavějící lodě na písku jsou světově známým mementem. Nadchnuly nás rozpadlé hliněné pevnosti z období říše Chorézm, staré asi dva tisíce let. Město Chiva, kde prakticky nebyli turisté, je pro nás číslo jedna v této krásné muslimské zemi. V Buchaře a Samarkandu už bylo více návštěvníků, tak jsme raději utekli k afghánským hranicím do města Termez (nádherné archeologické muzeum) a do Kokandu (výroba hedvábí) ve Ferganské kotlině. Tam jsme byli raritou my dva, každý se s námi chtěl fotit a slovo Čechoslovákia všem na rtech vykouzlilo nostalgický úsměv vzpomínkou na časy minulé.
V prvním roce koronaviru (2020) jsme stihnuli začátkem března odletět do Myanmaru (dříve Barma), k němuž se ještě vrátil tematicky zaměřeném článku. Příjemní a usměvaví lidé, budhistické památky, exotická flora i fauna nás uchvátily. Pěší cesta do Šanských hor, kde jsme potkali povstaleckou armádu, byla trochu dobrodružná. Opiová pole, bambusové háje i barmské ženy z kmene Pa Daung se zlatými náramky na protažených krcích se nám nesmazatelně zapsaly do naší paměti. V zemi milionů soch Buddhy a tisíců zlatých pagod žije mírumilovný buddhistický národ, který je bohužel ovládán vojenskou juntou. Vývoj epidemie koronaviru nás neplánovaně donutil strávit poslední týden na pobřeží Bengálského zálivu Indického oceánu, kde jsme se jako jediní turisté brouzdali po desítky kilometrů dlouhých písečných plážích s nakloněnými kokosovými palmami a pochutnávali si na pečených rybách, potápěli se k barevným rybičkám i korálům a lenošili v teplém březnovém oceáně. Pak následovala pohodová dvoutýdenní karanténa na nádherné jarní Lipnici nad Sázavou …