Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views :
img

Génius z Přibyslavi: v devíti uměl cizí jazyk, v osmnácti už vydal slovník

/
/
/
1503 Zobrazení



Jan Filip byl geniální dítě. Když mu bylo devět let, už plynně ovládal cizí jazyk. Konkrétně esperanto. O sedm let později už měl hotový pětisetstránkový slovník. Ještě před maturitou patřil mezi nejznámější československé esperantisty. Přesto dal přibyslavský rodák přednost kariéře faráře a učitele. Byl však příliš svobodomyslný. Druhou profesi mu proto později zakázali komunisté…

Jan Filip (*1911) přitom pocházel z rodiny, ve které byl občas problém zajistit dětem plnohodnotnou obživu. Jeho otec – tkadlec – se totiž netěšil právě vysokým výdělkům. Jakmile však malý Jan nastoupil v roce 1917 do přibyslavské obecné školy, bylo jasné, že je úplně jiný než jeho vrstevníci.

Sotva se naučil číst a psát, hodiny trávil studiem esperantských slovíček i gramatiky. Jeho rodiče pochopitelně na nákup knih neměli peníze, rodině je proto darovali buď místní obyvatelé, nebo snaživý chlapec chodíval číst do městské knihovny.

Kromě knihovny malý Jan pravidelně navštěvoval také přibyslavský kostel. Jeho rodina byla hluboce věřící, Filip proto často při mších ministroval a nejspíš už tehdy si vysnil, že v dospělosti se chce také stát knězem.

Dopsal úkoly, začal psát slovník

Právě přibyslavský farář přitom pomohl rodině Filipových sehnat peníze na to, aby nadaný synek mohl studovat na pražském Arcibiskupském gymnáziu. Tam nastoupil v roce 1923. O dvě léta později – tedy ve věku, který dnes běžně mají žáci šesté třídy – pak začal pracovat na prvním česko-eserantském slovníku.

Nebyl to žádný přechodný koníček. Přibyslavský rodák jej po napsání domácích úkolů pilně sepisoval večer co večer. A po třech letech práce byl se svým dílem hotov. Dva roky pak hledal vydavatele, až v roce 1930 dílo nakonec v relativně velkém nákladu přece jen vyšlo.

V té době také Jan Filip o esperantu psal do několika pražských časopisů, do tohoto jazyka překládal některé české písně, básně nebo divadelní hry. Zkrátka: v Československu tehdy nebylo mnoho známějších esperantistů, než byl ani ne dvacetiletý rodák od Havlíčkova Brodu.

Krátké literární útvary však Filip zkoušel psát i v češtině. A také tato díla byla velmi úspěšná. Některá odvysílal dokonce i Československý rozhlas.

Sen ho neopustil

Když však v roce 1931 Jan Filip bez problémů odmaturoval, nestal se ani spisovatelem, ani překladatelem, ale setrval u svého dávného snu – nastoupil totiž do Biskuspského semináře. Také tam mu učení šlo samo, a tak se po večerech opět věnoval studiu jazyků.

Když byl později – v roce 1936 – vysvěcen na kněze, ovládal už kromě esperanta také latinu, řečtinu, angličtinu a němčinu. Po absolvování semináře pracoval nejprve jako farář. Rychle střídal působiště. Věřícím kázal například v Jičíně nebo v Kutné Hoře.

Právě tam kromě kněžské práce začal zastávat také povolání učitele. Vyučoval samozřejmě náboženství, své žáky však vzdělával také v latině a dějepisu. Události druhé světové války do Filipova života nijak zvlášť nezasáhly. Práci kantora se věnoval (později také ve Dvoře Králové a Náchodě) nepřetržitě až do roku 1950.

Příliš svobodomyslný

Tehdy na sebe však svými svobodomyslnými názory a myšlenkami upoutal pozornost komunistických funkcionářů. Těžko říct, zda Filip tušil, že by mu mohlo hrozit i zatčení nebo například převedení na dělnickou práci. Měl však štěstí. Komunisté mu pouze zakázali učit.

Rodák z Přibyslavi však mohl i nadále působit jako farář. Tuto profesi nejprve pět let vykonával i ve svém rodném městě. Pak rychle vystřídal několik dalších působišť, až nakonec na zbytek života zakotvil ve vesnici Kratonohy u Hradce Králové.

Že tam farníků nebylo právě mnoho, Filipovi vadit nemuselo. Na jeho mše totiž jezdili lidé z dalekého okolí. Oblíbený kněz se po večerech (jak to u něj bývalo obvyklé) navíc i dál věnoval studiu. Například v roce 1963 tak získal doktorát z teologie.

Předčasná smrt

Události Pražského jara jeho život příliš neovlivnily (kromě toho, že se po letech mohl setkat s několika západními esperantisty). Jan Filip dál působil v Kratonohách, kde však v listopadu 1971 – příznačně přímo v kostele při přípravě na mši – v nedožitých 60 letech předčasně zamřel.

O jeho následný pohřeb byl mezi lidmi z okolí velký zájem. To místní funkcionáře pochopitelně znepokojilo. Poslední rozloučení se tak muselo konat ve všední den odpoledne. I tak na něj však dorazila řada lidí z celého okolí. Ostatky Jana Filipa byly následně pohřbeny – jak si přál – v jeho rodné Přibyslavi.

  • Facebook
  • Twitter