Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views :
Podpořte nás prosím.

Please turnoff your ad blocking mode for viewing your site content

img

Zbraně od vojáků i zrušená přednáška. Co se v Brodě dělo v únoru 1948

/
/
/
367 Zobrazení

Ty scény z února 1948 zná každý: Staroměstské náměstí plné rudých praporů, Klement Gottwald řečnící o tom, že se právě vrací z Hradu nebo Lidové milice pochodující po Karlově mostě. Následovalo více než 40 let komunistické diktatury. Jak ale únorový převrat – roky označovaný jako Vítězný únor – vypadal v Havlíčkově Brodě…

Vedení tehdy asi sedmnáctitisícového města na Sázavě mělo po druhé světové válce přeci jen jiné starosti než velkou politiku. Bylo třeba zajistit poválečné opravy nebo odsun poměrně početné německé menšiny.

První poválečné volby ve městě – podobně jako ve většině českých zemí – suverénně vyhráli komunisté. Získali 40 procent hlasů, druzí skončili národní socialisté, kteří dostali asi třetinu hlasů. Zbylé dvě povolené strany – lidovci a sociální demokraté – měli přibližně patnáct procent.

Post starosty tak obhájil nestraník (zvolený však na komunistické kandidátce) Antonín Šouba. Kromě něj v městské radě zasedl ještě jeden komunista, dva národní socialisté, jeden lidovec a jeden sociální demokrat. Komunisté tak v zastupitelstvu v roce 1946 většinu neměli.

Už v následujícím roce ale ve městě začalo být – přinejmenším politicky – velmi živo. Komunisté organizovali masový nábor nových členů, pořádali pravidelné (a hojně navštěvované) schůze či politická školení. Podařilo se jim také získat takřka veškerou moc v odborových organizacích a v takzvaných závodních radách, které se už před únorovým pučem významně podílely na řízení významnějších podniků.

Klid před bouří

O tom, že převrat byl skutečně plánován předem, svědčí i fakt, že již od roku 1947 pravděpodobně i havlíčkobrodská policie sledovala politiky lidové a národní socialistické strany i další osoby, o kterých tajné služby předpokládaly, že komunisty příliš nemusí.

Mezi politiky však v zastupitelstvu (tehdy nazývaném národní výbor) zůstával relativní klid. Nutno také podotknout, že zbývající tři strany tehdejší Národní fronty do začátku roku 1948 vyvíjely v Brodě normální činnost, žádného převratu se tak pravděpodobně příliš neobávaly.

Tento vývoj ve městě vydržel prakticky až do 20. února 1948. Onoho dne podalo demisi dvanáct ministrů Gottwaldovy vlády, kteří tímto gestem protestovali proti ovlivňování policie (tehdy nazývané Sbor národní bezpečnosti) komunistickou stranou. Na to ostatně upozorňoval také jeníkovský poslanec Ota Hora, jehož příběh jsme už dříve popsali ZDE.

Informace o demisi se díky rozhlasu už onoho dne rozšířila do celé republiky. Ještě večer se na Ostrově konala schůze komunistů z celého havlíčkobrodského okresu. Ti se radili, jak v nastalé situaci dále postupovat. Stejně tak se už 20. února ozbrojili (nebo byli ozbrojeni) dělníci z továrny Rico.

Kde vzali zbraně, není jasné. Lidové milice totiž oficiálně vznikly až o den později. Jeden z pamětníků podle Havlíčkobrodských listů později v 50. letech vzpomínal, že pušky dělníci dostávali přímo z vojenských posádek. Pokud by to byla pravda, může se jednat o důkaz, že i vznik Lidových milicí komunisté plánovali dopředu.

  1. února pak byly založeny také v havlíčkobrodské (dosud neznárodněné) firmě Pleas nebo na nádraží.

Nebyly ani noviny

Zajímavé také je, že zatímco komunistické bojůvky živelně ve městě přebíraly moc a policie vůči jejich jednání (podobně jako jinde v republice) zůstávala zcela nečinná, politici demokratických stran na obranu proti převratu ve městě nezasáhli vůbec nijak.

Pamětníci vzpomínají dokonce, že v Havlíčkově Brodě byl od 22. února problém sehnat Lidovou demokracii nebo Svobodné slovo, tedy noviny, které postup komunistů kritizovaly. Balíky s tiskem vyhazovali agenti Státní bezpečnosti nebo jiní komunisté z vlaků, když mířily z Prahy do regionů.

Snad jediným konkrétním činem, který demokratické strany v Havlíčkově Brodě na obranu demokracie učinily, bylo, že národní socialisté domluvili na 29. únor 1948 přednášku ministra zahraničního obchodu Huberta Ripky. Ten však už kvůli překotnému vývoji po puči do města nepřijel.

Nepředbíhejme však. Poté co se 25. února i do Havlíčkova Brodu dostala zpráva, že se Klement Gottwald vrátil z Hradu a že pan prezident jeho návrhy přijal, vyložili si komunisté tuto informaci jako výzvu k zahájení bezpráví.

Ve městě byl formálně založen Akční výbor Národní fronty, který hned 26. února ráno (bez jakéhokoli právního podkladu) zbavil všechny zastupitele lidové a národně socialistické strany mandátu. Později na jejich místa nastoupili lidé, kteří byli novému komunistickému režimu zcela loajální.

Policisté také obsadili okresní sekretariát národních socialistů. Z obou demokratických stran byli vyloučeni představitelé, kteří nesouhlasili s politikou komunistů. Zůstali prospěcháři a kariéristé, kteří dokonce na začátku března vyzvali řadové členy obou stran, aby přestoupili ke komunistům. Tuto výzvu však nikdo z nich nebral příliš vážně.

Kontrola bytů, názorů a minulosti

Aby se ve městě novým pořádkům nikdo neprotivil, zadrželi policisté (pravděpodobně opět svévolně a pouze pro výstrahu) několik předních lidovců a národních socialistů. Stejně tak komunističtí funkcionáři na začátku března zbavili funkce některé ředitele velkých městských podniků, protizákonně znárodnili několik větších obchodů (byl mezi nimi třeba už tehdy oblíbený obchod s potravinami Hejkal) a několik nepohodlných učitelů muselo z Havlíčkova Brodu odejít na venkov nebo do pohraničí.

I kvůli těmto opatřením se tak ve městě počátku komunistické diktatury nikdo aktivně nepostavil.

Následovalo pár týdnů relativního klidu. Už na jaře 1948 ale byly akční výbory ustanoveny taky na školách, v úřadech nebo v podnicích. Tyto výbory posuzovaly všechny žáky a zaměstnance a ti, kteří byli takzvanými „reakčními živly“ (v překladu komunisty v minulosti kritizovali nebo jim byli jinak nepohodlní), museli školu či atraktivní zaměstnání opustit.

Současně s tím začali městští úředníci kontrolovat, jestli tyto „nespolehlivé osoby“ nemají příliš velké domy nebo byty. A pokud se zjistilo, že ano, běžně se stávalo, že se museli vystěhovat nebo že v bytě (často jejich vlastním) museli strpět i několik rodin nájemníků.

Už toto bezpráví působí děsivě, ještě děsivější však je, že ten nejbrutálnější komunistický teror měl (i na Havlíčkobrodsku) v 50. letech teprve přijít. Zatím totiž šlo jen o práci nebo o majetek, v roce 1948 však ještě nikdo ještě nevěděl, že už brzy mnohým půjde taky o život…

  • Facebook
  • Twitter