Za války ho věznili nacisté. Před komunistickou perzekucí diplomat ze Světlé unikl na poslední chvíli

Za první republiky patřil do početné skupiny levicových intelektuálů. Po okupaci se zapojil do odboje a prakticky celou druhou světovou válku strávil ve vězení. Následně uvěřil socialistickým ideálům a komunistické straně. Jeho víra sice skončila s první vlnou politických procesů, v exilu však už o jeho služby nikdo nestál. Životní příběh rodáka ze Světlé nad Sázavou Bohuslava Kratochvíla…

Bohuslav Kratochvíl se narodil v roce 1901, ve Světlé nad Sázavou strávil pouze část svého dětství. Gymnázium už studoval v Kolíně, po maturitě pak nastoupil na dvě vysoké školy zároveň, což v oné době bylo velmi neobvyklé.

Studium jej však naplňovalo, a tak jak filosofii na pražské Karlově univerzitě, tak i pedagogiku a psychologii na brněnské Masarykově univerzitě zvládl (navzdory častému a unavujícímu cestování) bez významnějších problémů.

Před závěrečnými zkouškami Kratochvíl ještě absolvoval studijní pobyty v Londýně a v Paříži a po promoci v roce 1925 se usadil v Brně, kde jednak učil na jedné z tamních reálek a jednak tam vedl poradnu pro volbu povolání. V témže roce světelský rodák také vstoupil do sociální demokracie.

Poprvé na ministerstvu

Na začátku třicátých let se pak Bohuslav Kratochvíl přesunul do Prahy, kde získal lukrativní místo v knihovně ministerstva školství. Práce mezi knihami mu vyhovovala, z pedagogické literatury mohl čerpat informace, které následně využíval ve svých odborných publikacích či četných článcích psaných pro odborné i společenské časopisy.

Relativně spokojeně si Kratochvíl žil až do roku 1939, kdy Čechy a Moravu obsadili nacisté. S tím se ministerský úředník vzhledem ke svému levicovému a demokratickému smýšlení nemohl smířit. Brzy po příjezdů nacistických vojsk proto začal spolupracovat s odbojovou organizací Politické ústředí.

Jeho členové však s odbojem měli buď minimální, nebo dokonce žádné zkušenosti. Gestapo proto většinu z nich dokázalo relativně brzy a snadno odhalit. Pro Kratochvíla si nacističtí tajní policisté přišli v prosinci 1939.

Následovaly dva roky nervózního čekání na soud. Ten nakonec v roce 1942 vyřknul vzhledem k událostem v protektorátu ještě vcelku přijatelný rozsudek: sedm let za mřížemi. Bohuslav Kratochvíl nakonec ve vězení zůstal až do příjezdu sovětských vojsk v roce 1945.

K vrcholu kariéry

Brzy po konci války se vrátil k práci na ministerstvu školství, kde jeho novým úkolem bylo řídit lidovýchovný odbor. Zároveň krátce zasedal v Prozatímním národním shromáždění, organizoval kulturní politiku sociálně demokratické strany a pravidelně také jezdil do západoevropských zemí, kde navazoval vztahy se zástupci tamních socialistických stran.

Dalšího povýšení se Bohuslav Kratochvíl dočkal v roce 1947, kdy byl vzhledem ke svému rozhledu i jazykovým schopnostem jmenován na prestižní post velvyslance ve Velké Británii.

Právě tam na Kratochvíla o rok později čekala velká zkouška. Po únorovém puči mu většina podřízených odmítla poslušnost a rozhodla se pro emigraci. Jak komunistický převrat vnímal Kratochvíl, přesně nevíme, jasné však je, že na rozdíl od velké části svých spolupracovníků zůstal i po únoru 1948 vůči novému režimu loajální.

V červnu onoho roku se stal dokonce členem KSČ – a to po sloučení komunistické strany a sociální demokracie. Nové vedení ministerstva zahraničí mu však zřejmě zcela nedůvěřovalo – už v roce 1949 proto Kratochvíl zamířil z Británie do indického Dillí.

Do emigrace

Také tam však světelský rodák své povinnosti plnil dle zadání, které mu přišlo z Československa. Vše se změnilo až na začátku roku 1951, kdy byl jako údajný stoupenec zatčeného ministra Vladimíra Clementise (později odsouzeného ve vykonstruovaném procesu se Slánským k trestu smrti) povolán zpět do vlasti.

V tomto okamžiku se Kratochvíl dovtípil, že jej po návratu do republiky čeká v horším případě vyšetřování a soud, či v lepším případě kariérní pád a přeřazení na manuální práci. Z Indie proto odcestoval do Londýna, kde požádal o politický azyl.

Ten sice od britských úřadů získal, jeho následné snahy o zapojení se do třetího odboje vyšly na prázdno. Představitelé Rady svobodného Československa (rekrutující se v drtivé většině z politiků demokratických stran, kteří po únorovém puči museli emigrovat) Kratochvílovi nevěřili. Možná ho považovali za oportunistu, možná dokonce za agenta Státní bezpečnosti.

Prakticky bez pomoci svých krajanů se bývalý vedoucí odboru na ministerstvu a diplomat musel živit jako číšník, později jako úředník. Těžký život daleko od rodné země ho vyčerpával fyzicky i psychicky, v roce 1955 (po vyhlášení amnestie pro emigranty) proto dokonce zvažoval, že by se mohl vrátit do republiky. K tomuto kroku se tehdy rozhodl jiný bývalý politik a rodák z Havlíčkobrodska Lev Sychrava (jeho příběh jsme už dříve popsali ZDE).

Kratochvíl se ale nakonec k návratu neodhodlal, opustil však aspoň Velkou Británii a odstěhoval se do Kanady. I tam žil v ústraní. Mezi další české exulanty pronikl až po další velké vlně emigrací na konci šedesátých let, kdy se začal přátelit například s dirigentem Karlem Ančerlem. Bohuslav Kratochvíl zemřel v Torontu v roce 1972.