O samostatné Čechy usiloval jako první ze všech. Kvůli sporům s Benešem se ale rodák z Ledče neproslavil

Už v mládí se poznal s Edvardem Benešem – a ten byl jeho celoživotním vzorem. Lidsky si však vůbec nerozuměli. A tak ať už rodák z Ledče nad Sázavou Lev Sychrava udělal cokoli, Benešovi se nikdy nezavděčil. I proto dnes prakticky nikdo netuší, že to byl právě Sychrava, kdo po začátku první světové války začal jako úplně první skutečně usilovat o vznik samostatného českého státu…

Lev Sychrava se v Ledči nad Sázavou narodil v roce 1887. Na začátku dvacátého století se odstěhoval do Prahy, kde nastoupil na právnickou fakultu. Už při studiích se seznámil s o tři léta starším Edvardem Benešem. Sychravovi starší spolužák imponoval – obdivoval jeho znalosti a souhlasil i s jeho politickými (tehdy ještě poměrně silně levicovými) názory.

Po promoci se Sychrava stal advokátním koncipientem a pod vlivem Benešových myšlenek začal psát do národně sociálního tisku – především do Českého slova.

Vrchol jeho kariéry však nastal v roce 1914. Sotva totiž naplno propukla první světová válka, ledečský rodák neváhal (a opět na naléhání Edvarda Beneše) opustil Rakousko-Uhersko a přesunul se do Ženevy. Rozhodně nebyl prvním emigrantem české národnosti, byl však prvním, kdo v zahraničí začal aktivněji usilovat o vznik samostatného státu – byť jeho aktivity velmi brzy poté zastínil Tomáš Garrigue Masaryk.

Nutno podotknout, že Sychrava rozhodně neměl žádné významné politické kontakty. Na začátku války se proto scházel především se švýcarskými novináři nebo s bohatými emigranty, které se snažil přesvědčit, aby formujícímu se českému odboji přispěli.

Počátek sporů

V roce 1916 se přesunul do Paříže, kde se jeho cesty opět protnuly s osudem Edvarda Beneše. Tehdy oba politici byli velmi blízkými kolegy – jenže právě ve francouzské metropoli začaly jejich hluboké rozepře.

O jejich příčinách nevíme mnoho. Jedním z možných důvodů pravidelných sporů mohlo být, že jak Beneš, tak i Sychrava měli poměrně konfliktní povahu. Pozdější prezident také v oné době nejspíš přestal souhlasit se Sychravovým až příliš levicovým viděním světa.

Zpět však k Sychravovým úkolům v odboji. V Paříži bylo jeho hlavním posláním vydávat čtrnáctideník Československá samostatnost, ve kterém – jak název napovídá – čeští a slovenští odbojáři vysvětlovali, proč by mělo vzniknout samostatné Československo.

Lev Sychrava byl také velkým podporovatelem legií. Na konci války vedl pravidelná diplomatická jednání (například s italskými politiky) o úkolech československého vojska především na ruské frontě.

Jeho přechodným domovem však zůstávala Paříž. A nezměnilo se to ani po konci války a vytouženém vzniku nového státu – Sychrava se totiž stal prvním velvyslancem ve Francii.

Na druhé koleji

Do Prahy se tak definitivně vrátil až deset let po emigraci – v roce 1924. To však už Masaryk s Benešem o jeho služby nestáli. Rodák z Ledče nad Sázavou byl tak v podstatě odstaven na post šéfredaktora legionářského deníku Národní osvobození. Rozhodně se však nedá říct, že by zatrpknul – na stranách listu, který vedl, Masaryka ani Beneše nikdy nekritizoval, ba naopak.

Zmíněné dva státníky (i ideály první republiky) se navíc snažil hájit i po mnichovské dohodě – tedy v době stále intenzivnějšího německého tlaku na okleštěné Česko-Slovensko. I proto úřady Národní osvobození v lednu 1939 (tedy ještě před nacistickou okupací) zakázaly.

To nejhorší však ještě mělo přijít – brzy po vyhlášení protektorátu totiž Sychravu (jako jednoho z potenciálních vůdců odboje) zatklo gestapo. Bývalý diplomat a novinář tak celou druhou světovou válku strávil v koncentračním táboře Buchenwald.

Do Prahy se vrátil až po osvobození v roce 1945. Ale prezident Beneš o jeho služby nestál ani tentokrát. Na Lva Sychravu tak zbyl pouze post ve vedení československé pobočky (nijak zvlášť vlivné) Ligy pro lidská práva.

Nijak ho to však zřejmě netrápilo. Naopak. Během celé éry takzvané třetí republiky pilně pracoval především na přípravě Světového kongresu pro lidská práva, který se měl konat v Mariánských Lázních v září 1948.

Co ve třetím odboji?

Přišel však únor onoho roku, komunistický puč a bylo jasné, že událost, které by se účastnili přední demokratičtí státníci z celého světa, se v Československu konat nebude. Sám Sychrava po převratu správně vyhodnotil situaci. Tušil, že jako zastánce prvorepublikové demokracie a letitého příznivce Edvarda Beneše by ho v jeho rodné zemi nejspíš nečekalo nic dobrého, a tak emigroval do Velké Británie.

Tam na něj ale čekalo další kruté vystřízlivění. V Londýně se totiž přirozeně chtěl zapojit do exilových aktivit, ostatní emigranti ho však mezi sebe (zřejmě kvůli jeho přetrvávajícím silně levicovým názorům) vůbec nebrali. Jedinou Sychravovou aktivitou tak bylo, že se podílel na činnosti londýnského ústavu Edvarda Beneše.

Jeho postoje se navíc dál radikalizovaly. Život v kosmopolitním Londýně stárnoucí diplomat nechápal, nejspíš se mu také stýskalo po rodné zemi. Začal si proto československý režim idealizovat. Po justiční vraždě Rudolfa Slánského dokonce svým známým říkal, že Československo konečně bude moct nastoupit cestu demokratického socialismu.

V této době ho už nikdo z exilových politiků nebral vážně. Ferdinand Peroutka ho dokonce poněkud necitlivě označil za starce, který zaslouží soucit.

Podivný návrat

A pak nastal rok 1955. Československo v květnu oslavilo desáté výročí od konce druhé světové války. A prezident Antonín Zápotocký u té příležitosti vyhlásil amnestii. Jedním z jejích bodů bylo, že se do republiky můžou beztrestně vrátit lidé, kteří z ní v únorovém puči emigrovali.

Této nabídky nevyužil prakticky nikdo. I ti, kterým se na Západě nevedlo, se báli, že na ně čeká když ne vězení tak jiná perzekuce, a tak radši zůstávali tam, kde byli. Ne tak Lev Sychrava, který skutečně v polovině roku 1955 zamířil zpět do Prahy.

Faktem je, že vážně nemocného bývalého diplomata žádná perzekuce nečekala. Jestli to však nebylo výměnou například za spolupráci se Státní bezpečností, netušíme. V Československu se Sychrava téměř nijak neangažoval – v podstatě jedinou výjimkou byla občasná veřejná kritika Západu (a především prakticky jakékoli aktivity Spojených států).

Novinář, odbojář, diplomat a politik Lev Sychara zemřel zcela zapomenut na začátku roku 1958.