Z chudé rodiny do ministerského křesla. Jak se rodák z vesničky od Brodu dostal do Gottwaldovy vlády

Rodák z Vysoké u Havlíčkova Brodu Antonín Zmrhal měl poměrně jednotvárný život – prakticky celý ho zasvětil zakládání a budování různých obchodních družstev. Jeho celoživotní vášeň, nesporné organizační schopnosti, ale i členská legitimace KSČ mu pak po druhé světové válce zajistily pohádkový závěr kariéry…

Antonín Zmrhal se narodil do ne příliš bohaté zemědělské rodiny ve vesničce Hochtánov (po druhé světové válce Vysoká) u Havlíčkova Brodu. Od útlého věku spolupracoval se sociální demokracií.

V mládí taky rodák z Vysočiny procestoval velkou část českých zemí. Poté, co se vyučil obchodním příručím, pracoval například v Písku, v Plzni nebo v Praze. Ještě před první světovou válkou se seznámil s (tehdy se rozšiřujícím) fenoménem družstevnictví. A ten mu učaroval na celý život.

Nejprve v různých družstvech pracoval, později je i sám zakládal a s relativně dobrými výsledky i řídil.

Po vzniku samostatného Československa vstoupil do komunistické strany, pro kterou krátce pracoval. Mezi lety 1921 a 1923 působil v několika placených funkcích na krajském stranickém sekretariátu v Plzni.

V čele legendární Včely

Právě ve zmíněném roce 1923 ho však vedení KSČ pověřilo jiným úkolem – Zmrhal byl instalován do čela legendárního družstva Včela. To bylo sice notoricky proslulé svou spoluprací s komunistickou stranou, zároveň však provozovalo desítky prosperujících a oblíbených obchodů a vynášelo poměrně solidní zisky (jejichž velkou část pak KSČ využívala na financování předvolebních kampaní).

V polovině třicátých let také Zmrhal získal první prestižní veřejnou funkci – za komunistickou stranu se stal senátorem.

Slibně nastartovanou kariéru však přibrzdila blížící se druhá světová válka. Nejprve v prosinci 1938 po formálním rozpuštění KSČ přišel Antonín Zmrhal o post senátora, po okupaci českých zemí nacisty musel odejít z čela Včely. A v dubnu 1939 ho pak dokonce zatklo gestapo.

O dva měsíce později však byl (za dosud neznámých okolností) z vazby propuštěn. Následně Zmrhal nelegálně opustil protektorát – krátce pomáhal budovat emigrantské spolky v polském Krakově a na začátku září (po začátku druhé světové války) uprchl do Sovětského svazu.

Všiml si ho Gottwald

Tam poměrně dlouho pobýval v ústraní. Na významnější pozici si musel počkat až do poloviny roku 1943, kdy stanul v čele odboru, který zajišťoval sociální péči československým rodinám, které tehdy v Sovětském svazu žily. Podobně jako za první republiky i v Moskvě se Zmrhal projevil jako velmi schopný, organizačně zdatný a také loajální úředník a politik.

Neunikl proto pozornosti Klementa Gottwalda a dalších komunistických pohlavárů a po konci druhé světové války na již 63letého rodáka od Havlíčkova Brodu čekal vrchol kariéry. Už v roce 1945 se stal poslancem, o rok později zasedl také v ÚV KSČ (obě pozice zastával až do konce života).

Po volbách v roce 1946 v Gottwaldově vládě také vedl ministerstvo vnitřního obchodu. Na tuto funkci však po roce a půl ze zdravotních důvodů rezignoval.

Opět ke družstvům

I v poválečném období se však Antonín Zmrhal věnoval především družstevnictví – intenzivně například prosazoval jeho centralizaci. Hned po válce navrhl, aby v Československu mohl družstva zakládat a provozovat jediný státní (a patrně komunisty ovládaný) úřad, a nikoli třeba jednotlivé zájmové spolky nebo dokonce politické strany.

Tuto myšlenku však dokázal prosadit až po únorovém puči, kdy zmíněný úřad skutečně vznikl. Nesl název Ústřední rada družstev a Zmrhal se přirozeně stal jeho prvním předsedou.

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let už byl Antonín Zmrhal velmi vážně nemocný. I přesto však odmítal odejít do ústraní a činnosti jak v politice, tak i v radě družstev se věnoval až do své smrti na konci roku 1954.

Hodnocení Zmrahalova života není jednoduché. Na jednu stranu se pochopitelně podílel na budování brutálního totalitního režimu, na druhou stranu ale rozhodně nezapadá do kategorie zištných prospěchářů, kteří poválečný vývoj využili ke kariérnímu postupu, na který by jinak za normálních okolností nikdy nedosáhli. Nade vší pochybnost totiž šlo o člověka výkonného a schopného. Spíš o byrokrata než opravdového politika. A především: za jeho kariérou (na rozdíl od mnoha jiných komunistů) nezůstali žádní mrtví…