Roman Herbst z Jihlavy během října nachodil díky Výzvě přes 830 kilometrů

Spolek Partnerství pro městskou mobilitu, z. s., uspořádal na podzim celorepublikovou Výzvu 10 000 kroků, které se tradičně zúčastnilo i město Jihlava. V rámci jihlavské účasti se osobně do výzvy zapojil i Jihlavan Roman Herbst, pozdější nejúspěšnější účastník z Vysočiny.

„Rád bych se podělil o svůj příběh, kterým bych chtěl inspirovat a motivovat další lidi nikoliv k tomu, aby vstali a chodili, ale k tomu, aby si uvědomili, že každá změna nezačíná nikde jinde než u nás samotných. Pokud změníme sebe a začneme dělat věci jinak, máme moc změnit svět okolo nás, a proto bych byl rád, kdyby se můj příběh dostal i k dalším lidem,“ popisuje Roman Herbst.
Smyslem výzvy je především přimět účastníky k chůzi. Není ale nutné ujít každý den 10 000 kroků, ale vstát a jít třeba na procházku, dojít si nakoupit, bez nutnosti vyrazit na nákup autem. Cílem je překonat sám sebe, posunout se někam dál, změnit způsob, jakým věci děláme.
„Má prvotní vize, když měsíc říjen začínal, byla taková, že se pokusím překonat sám sebe a každý den se do práce a z práce budu dostávat pěšky namísto auta, které jinak k tomuto účelu běžně využívám. Zdálo se mi to jako adekvátní cíl a osobní výzva, ale téměř nikdo z mého okolí tomu nevěřil. Většina lidí kolem mě to považovala za nereálné a kroutili nad tím hlavou, že jsem se musel zbláznit a že to není v mých silách, abych takovou cestu podnikal každý den.
Vzhledem k tomu, že žiju na jižním okraji Jihlavy a místo výkonu mé práce se nachází v logistickém areálu u Stříteže, tak to znamená, že mě každý den čekala cesta do práce dlouhá deset kilometrů a po osmi hodinách v práci mě totožná cesta čekala nazpátek domů. Každý den bych tak v průměru musel ujít více než dvacet kilometrů,“ vysvětluje vítězný účastník výzvy.

První dva dny výzvy začaly podle slov Romana Herbsta zlehka, protože byl víkend. „První den jsem vyrazil na procházku o deseti kilometrech a druhý den na výlet dlouhý 14,5 kilometru. Zlomový bod nastal, nečekaně, hned třetí den, tedy v pondělí, kdy mě čekala moje první cesta do práce po vlastních nohou. Protože mi ranní směny v práci začínají od šesté hodiny, tak jsem si musel nastavit budík na půl čtvrtou ráno, abych cestu do práce mohl stihnout. Předpokládal jsem, že moje ideální tempo bude 6 km/h, což se mi povětšinou dařilo udržovat. Zhruba polovinu cesty jsem procházel městem, tedy osvětlenými ulicemi. Ve druhé polovině jsem musel být podstatně ostražitější, neboť vedla cyklostezkou, která byla naprosto ponořena do tmy. Světlem na této části cesty mi byl svit měsíce a hvězd, případně oblačnost, která odrážela světla z města. Poslední kilometry, než jsem konečně došel do práce, znamenaly projití temným lesem, kde tu a tam vyběhlo nějaké zvíře ze křoví. Nikdy jsem je ale nezahlédl, neboť jsem procházel lesem v úplné tmě. Časově jsem celou trasu stíhal ještě s rezervou,“ přibližuje první kilometry výzvy Roman Herbst.
Když končil první pracovní směnu v měsíci, tak se zdálo, že má energie stále dostatek. Rozhodl se tedy, že nepůjde domů stejnou trasou, aby to náhodou nebylo málo, ale udělal si zacházku. „Z několika kilometrů navíc se mi cesta protáhla daleko za Heroltice a potom oklikou zpět přes Henčov do Jihlavy. Když jsem došel k večeru domů, tak krokoměr mi ukazoval téměř 40 kilometrů. Bolelo mě celé tělo. Najednou mi do hlavy ale přišla myšlenka, že by bylo velkolepé ujít ještě těch pár kilometrů, abych tak dosáhl vzdálenosti maratonu. A tak jsem se nakonec ani nezul a ještě vyrazil na těch několik kilometrů ven. Netřeba dodávat, že když jsem upadl před spaním do postele, byl jsem naprosto vyřízený a vše mě bolelo,“ dodává novopečený chodec.

Druhý den ráno ale zjistil, že se téměř nemůže ani postavit na nohy po tom, čím si předešlý den prošly. „Věděl jsem, že cesta do práce pěšky je totálně nemožná po výkonu z předchozího dne. Musel jsem jet autem, což mě trochu mrzelo, ale nebylo zbytí. Pomohlo mi to ale, aby se mi rychle daly nohy do pořádku, a ve středu jsem opět vyrazil do práce pěšky. Po pondělním maratonu začínaly být nohy tak zocelené, že se pěší cesta do práce stala standardem po většinu měsíce. Byly dny, kdy jsem kvůli vyřizování nějakých záležitostí auto potřeboval, abych se mohl rychle přesouvat, ale svého cíle jsem dokázal dosáhnout a každý následující den, kdy to bylo možné, jsem vyrážel do práce a z práce pěšky. Byly dny, kdy jsem byl vyčerpaný a cesta domů mi trvala opravdu dlouho. Namísto ideálního času jedné hodiny a čtyřiceti minut se čas natáhnul kolikrát až na dvě a půl hodiny. Občas jsem se musel zastavit nebo posadit a zpáteční trasa se zdála nekonečná. Nicméně takové krize po prvních čtrnácti dnech pominuly a tělo bylo silnější a vytrvalejší, než kdy předtím.“
Roman Herbst ale neodpočíval ani o víkendech. Vydával se na výlety na místa blízká i daleká a díky tomu poznával i taková zákoutí města a jeho okolí, která za dosavadní život jako Jihlavan nikdy neviděl. Nešel vždy jenom sám. Občas se k němu na jeho výpravách někdo přidal.
„Ačkoliv jsem v polovině měsíce nasbíral dost sil na to, abych ušel téměř 46 kilometrů za jediný den, čímž se mi podařilo překonat svůj předchozí rekord 42 kilometrů, tak to největší vyvrcholení mé měsíční cesty na mne teprve čekalo. Když se blížil konec měsíce, začal jsem přemýšlet, jak to celé zakončit. Dlouze jsem přemítal nad tím, jak bude vypadat má závěrečná výprava, která symbolicky završí to velké překonávání vlastních schopností. Koukal jsem do map a uvažoval jsem nad tím, kam bych mohl vyrazit, abych překonal i oněch 46 kilometrů, ale zároveň abych byl schopný tam vůbec dojít. Po dlouhém přemýšlení a odhadování nejrůznějších míst a vzdáleností mi přišla do hlavy fantastická myšlenka. Vyrazit pěšky z Jihlavy do Rakouska,“ hledal další výzvu Roman Herbst.
A aby to nebyl jen tak ledajaký nejbližší bod na hranicích, tak si vytyčil jako cíl své závěrečné výpravy hrad Hardegg, který byl podle výpočtu nejkratší trasou k hranicím vzdálený celých 75 kilometrů.
„Znělo to neuvěřitelně, ale úžasně zároveň. Pokud by se mi podařilo dojít až tam, byl by to senzační výkon a skutečně velkolepé zakončení říjnové výzvy. Neměl jsem však nejmenší tušení, zdali je taková akce vůbec v mých silách. Přesto jsem se nakonec rozhodl ji podniknout, ať už by dopadla jakkoliv,“ hodnotil svou výpravu předem.
V brzkých ranních hodinách posledního říjnového dne ještě takřka uprostřed noci vyrazil na výpravu s nejistým výsledkem. „Netroufl jsem si nikomu říct, na co se chystám, neboť pokud jsem byl za blázna do této doby, tak s takovým tvrzením bych se toho cejchu již nezbavil. Vše, čím jsem si do této doby za ten měsíc prošel, bylo pouze slabým odvarem toho, co mě čekalo na této cestě.
Měl jsem za sebou pouhých pět hodin spánku, možná ani to ne, když mi zazvonil budík v 1:40. Už tehdy začal vnitřní boj, jestli vůbec na tu výpravu vyrazit, nebo raději pokračovat dál v milosrdném spánku. Odhodlání však nakonec vzalo za své a podařilo se mi vstát a na cestu se vypravit.“

Cestoval tichou krajinou noci, ale po prvních deseti kilometrech se mu do cesty postavila taková překážka, že se obával, zdali bude vůbec moci pokračovat v cestě dál.
„Bylo to uprostřed většího lesa mezi Cerekvičkou a Sokolíčkem. Střetnul jsem se s divokým prasetem, které na mě reagovalo podrážděně, až jsem měl strach, že zaútočí. Naštěstí se mi nakonec podařilo tuto situaci překonat bez úhony a kance bezpečně obejít.“
Postupně se začalo rozjasňovat, což rozptýlilo jeho jakékoliv další obavy. „Po ranním rozbřesku nastal nádherný a teplý den, který mě doprovázel velkou část cesty. Když jsem však dorazil k Moravským Budějovicím, tak jsem s jistým znepokojením hleděl na obzor za nimi, odkud přicházel hustý mlžný závoj. Než jsem město stihl přejít na druhou stranu, tak se celá krajina ponořila do mrazivé mlhy, která mi byla společníkem až na samý konec mé cesty. V tomto bodě mě už velmi bolely nohy, ale rozhodl jsem se, že se nevzdám a půjdu dál.“
Poslední část cesty šel vytrvale už jenom díky železné vůli, která se nechtěla vzdát svého cíle. Bolest nohou byla podle slov Romana Herbsta opravdu ukrutná. Padla opět tma a po čase se k mlze přidalo i lehké mrholení. S tím nepočítal, měl s sebou jenom lehkou mikinu, ale chlad byl jeho nejmenší starostí. O to rychleji se snažil přes bolest jít, aby se tělo více zahřálo. Po průchodu poslední vesnicí a lesem nakonec dokázal dorazit na Hardeggskou vyhlídku. „Kvůli tmě a husté mlze jsem sice neviděl prakticky nic, ale na výsledném pocitu mi to neubíralo. Pokračoval jsem dál až za hranice k hradní bráně Hardegg Burgu. V momentu, kdy jsem tam došel, se rozezvonily zvony věže, které jakoby ohlašovaly splnění mého cíle. Byl to nepopsatelný a úžasný pocit vítězství nad sebou samým. Nemohl jsem však usnout na vavřínech a musel jsem spěchat zpět do nejbližší vesnice na české straně, abych stihl poslední autobus domů, což jsem nakonec s tenkou časovou rezervou zvládl.
Ještě mnoho dalších hodin nebylo možné bez obrovské bolesti nohou ani v klidu sedět. Bolela mě snad úplně každá část nohou, ale přesto jsem se vracel domů spokojený, protože v ten den jsem dokázal něco zdánlivě neuvěřitelného. Sám jsem potřeboval čas, abych vstřebal vůbec ten fakt, že jsem to opravdu celé ušel, ale jedno bylo jisté. Bylo to skutečně velkolepé a nezapomenutelné zakončení mé říjnové výzvy,“ dodává Roman Herbst.
Celková vzdálenost, kterou za celý měsíc ušel, činila 834,4 kilometru, což přesně odpovídá vzdušnou čarou vzdálenosti z Jihlavy až do francouzského města Remeš, a současně se také rovná více než jednomu milionu nachozených kroků.
Svým výkonem s náskokem 200 kilometrů obsadil první příčku výzvy na Jihlavsku, co se ušlé vzdálenosti týče, a dokonce i na celé Vysočině se umístil na stejné pozici. Jeho denní vzdálenostní průměr se vyšplhal na 26,92 kilometru.
„Nakonec není však podstatné kolik kroků nebo kilometrů člověk ujde. To vše jsou jen čísla a pro každého z nás jsou to jen relativní hodnoty. Jde o tu cestu samotnou a o zkušenosti a zážitky, které na ní načerpáme.
Vnitřní boj a pokoření vlastních hranic, které nás posouvají dál a dělají z nás lepší verzi sebe sama.
A ať už jsem absolvoval cestu do práce v dešti, na bodu mrazu, v úplné tmě, atd., tak nejen tohle všechno mě neskutečným způsobem zocelilo po fyzické, ale hlavně také po psychické stránce.
Pokud člověk pracuje takovým způsobem sám se sebou, dokáže se opravdu posunout. V momentu, kdy dojde do cíle, zjistí, že stojí někde úplně jinde, než kde stál, když vycházel z toho pomyslného startu. To je ta změna. A změna v nás vždy vede i ke změnám v našem okolí, ať už přímo nebo nepřímo.
A co za tím vším vlastně stojí? Jedna správná jiskra. Jiskra v podobě Výzvy,“ uzavírá nejlepší podzimní chodec Výzvy na Vysočině.