Proti poněmčování. Rodák z Brodu bojoval za záchranu češtiny dávno před národním obrozením

Na historické budově pražského Národního muzea je uvedeno 72 jmen předních českých vlastenců – nechybí mezi nimi ani Jan František Beckovský. Rodák z Německého Brodu, který na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století – tedy v době intenzivního poněmčování českého národa – jako jeden z mála intelektuálů statečně bojoval za záchranu češtiny.

Jan František Beckovský se narodil v roce 1658 do rodiny chudého německobrodského řemeslníka. O jeho mládí toho mnoho nevíme. Dlouho nejspíše pomáhal svému otci s živností, pak se začal věnovat studiu – nejdříve ve svém rodném městě, později také v Brně.

Jisté také je, že v roce 1680 se Beckovský odstěhoval do Vídně. Na tamní univerzitě začal studovat filozofii. Měl však smůlu – hlavní město rakouského mocnářství totiž právě v oné době zasáhla mohutná morová epidemie.

Rodák z Německého Brodu proto musel pomáhat například s odklízením mrtvol. Tento otřesný zážitek ho přiměl jednak k tomu, aby v roce 1684 Vídeň opustil a odstěhoval se do Prahy, a jednak také k tomu, aby v hlavním městě českého království vstoupil do kláštera.

Filozofii Beckovský nedostudoval, v Praze se však začal zabývat teologií. V roce 1688 – tedy ve svých třiceti letech – byl vysvěcen na kněze a stal se správcem kuchyně v Klášteře křižovníků na pražském Starém Městě.

Mezi českými intelektuály

Tuto funkci zastával 11 let, na sklonku sedmnáctého století byl pak pověřen řízením pražského ženského špitálu svaté Anežky. Nejspíš někdy v téže době se Beckovský rovněž seznámil s nepočetnou skupinou českých intelektuálů. Pod jejich vlivem pak začal objíždět česká města a vesnice, v nichž od prostých lidí sbíral různé pověsti a místopisné zajímavosti, které pak v Praze v češtině vydával.

Ač tato aktivita může vypadat velmi banálně, na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století byla velmi neobvyklá a zároveň důležitá. Český jazyk totiž v této éře (označované též jako pobělohorská) procházel hlubokou krizí – kvůli intenzivní germanizaci ho (hlavně ve městech) užívalo ho stále méně lidí. A například knihy vycházely prakticky výhradně v němčině nebo v latině.

Beckovského trápilo rovněž, že v českých zemích kolem roku 1700 nebylo možné sehnat žádné česky psané dějiny českého národa. Vydal proto část Hájkovy kroniky, která popisovala českou historii od pravěku až do nástupu Habsburků k moci.

Beckovský – navzdory časově i fyzicky náročné práci pro církev – vydávání českých knih věnoval prakticky každou volnou chvíli. Z latiny například překládal životopisy náboženských osobností – mimo jiné Anežky České.

Tajemná poslední léta

Někdy nedlouho po roce 1700 vytvořil taky nejstarší dochovaný český herbář. Zatímco v popisu dějin byl Beckovský vždy velmi precizní, jako botanik se příliš nevyznamenal. V herbáři je totiž řada faktických chyb.

Právě mezi lety 1690 a 1705 zažil Beckovský svá nejplodnější léta. Čím se rodák z Německého Brodu zabýval později – tedy po roce 1705, je dnes už obtížné rekonstruovat. Písemné prameny z tohoto období totiž většinou chybí. Jisté je, že Beckovský se dál věnoval práci v ženském špitále. Víme také, že trpěl blíže nespecifikovanou nemocí pohybového ústrojí. Je tak pravděpodobné, že na začátku osmnáctého století jeho buditelská aktivita poněkud opadla.

Jan František Beckovský zemřel na mozkovou mrtvici v roce 1725. Ač jeho péče o český jazyk byla příkladná, měl v následujících dekádách minimum následovníků. I následující desítky let tak byly typické tím, že v českých zemích byla jednoznačně protežovaným jazykem němčina.

Měnit se to začne až nedlouho před rokem 1800 – v éře, kterou dnes označujeme jako národní obrození.

A odkaz Jana Františka Beckovského? Ač jeho neúnavná práce jistě přispěla k záchraně českého jazyka, dnes jeho jméno nezná prakticky nikdo. Kromě zmíněného nápisu na fasádě Národního muzea si ho alespoň symbolicky připomínají už jenom v Havlíčkově Brodě – právě jeho rodné město je totiž jediné v celé zemi, kde je po Janu Františku Beckovském pojmenována ulice…