Pro republiku by udělal cokoli. Rodák z Brodu bojoval v legiích i proti nacistům, skončil na popravišti

Prakticky celý život strávil v československé armádě. Sloužil v legiích, po první světové válce se účastnil bojů na Slovensku, byl úspěšným velitelem i v letech míru. Na sklonku první republiky se těšil vysoké hodnosti podplukovníka. Okamžitě po nacistické okupaci se zapojil do odboje. Za své ilegální aktivity však skončil na popravišti. Takový byl ve zkratce životní příběh německobrodského rodáka Josefa Krejčího…

Josef Krejčí se narodil v roce 1890 do rodiny řemeslníka. Už ve svých jedenácti letech nastoupil na německobrodské gymnázium, které úspěšně zakončil v roce 1910. Následně absolvoval ještě roční kurz pro učitele.

Tomuto povolání se však věnoval jen velice krátce. Hned v úvodu první světové války totiž musel narukovat do rakousko-uherské armády. Jeho jednotka záhy zamířila na italskou frontu. Tam Krejčí za monarchii bojoval rok. V létě 1915 totiž padl do zajetí.

Následovaly dlouhé měsíce v nuzných podmínkách italského zajateckého tábora. Vysvobození pro Krejčího a jeho krajany přišlo po dvou letech. Až v srpnu 1917 přišla možnost přihlásit se do československých legií.

Ty by bývaly mohly v Itálii vzniknout i dříve, tamní vláda však s jejich zřízením dlouho váhala. Italští politici si totiž nebyli jistí, zda mají myšlenku nezávislého Československa podpořit. Definitivní rozhodnutí nakonec přišlo až právě ve zmíněném roce 1917.

Za samostatné Československo

Zpět na frontu se nakonec Krejčí (už v nové uniformě) vrátil až v dubnu 1918 a setrval tam až do konce první světové války o půl roku později. Německobrodský rodák v boji opakovaně prokazoval statečnost, projevoval navíc i své velitelské schopnosti. Na konci roku 1918 se tak do mladé republiky vracel už v hodnosti poručíka.

Zpět domů ale zatím zamířit nemohl. Sotva překročil hranice nového státu, poslali ho jeho velitelé na Slovensko – zdaleka ne všichni tamní obyvatelé totiž vznik nové republiky uznávali. Nejprudší boje proti různým nacionalistům nebo Maďarům skončily až na začátku jara. V té době také dostal Krejčí na výběr, zda se chce vrátit do civilu a pokračovat v učitelské profesi, nebo zda chce zůstat v armádě. Zvolil druhou možnost.

Následně více než tři roky vykonával pro formující se československou armádu různé kancelářské práce. Až na podzim 1922 byl převelen k pražskému pluku Tomáše Guarrigua Masaryka. U něj v několika velitelských funkcích (s krátkou přestávkou ve druhé polovině dvacátých let) působil až do roku 1934. Právě tehdy se už mohl honosit vysokou hodností podplukovníka.

Boje na Slovensku podruhé

Následně se po letech vrátil na Slovensko. Nejprve velel pluku (tedy řádově stovkám vojáků) v Levoči, následně ho jeho představení poslali do nedaleké Spišské Nové Vsi, kde řídil obdobně velkou jednotku Stráže obrany státu (tedy jakési obdoby později vzniklé pohraniční stráže).

Právě na středním Slovensku Josefa Krejčího zastihly pohnuté události roku 1938. V září jeho pluk do bojů proti nacistickým bojůvkám přirozeně nezasáhl, v následujících měsících se to však mělo změnit. Právě oblast Spiše si totiž nárokovalo sousední Polsko.

Československo sice po podepsání mnichovské dohody část sporného území sousednímu státu odstoupilo, polská armáda se však opakovaně snažila obsadit větší oblast, než na jakou Polsko mělo podle mezivládních dohod nárok. A právě výpadům polských vojsk (největší přišel v listopadu 1938) Krejčího vojáci opakovaně – a nutno podotknout, že úspěšně – čelili.

Bylo to však málo platné. Situace v pomnichovské republice se rychle vyhrocovala v březnu 1939 se zmrzačený stát rozpadl zcela. Poté co Slovensko vyhlásilo nezávislost, byl Krejčí (podobně jako další čeští vojáci) odvelen zpět do Prahy. Vracel se už do nacisty obsazeného protektorátu.

Proti nacistům

Ihned po jeho zřízení Němci rozhodli o rozpuštění československé armády. Také Krejčí tak byl ještě v roce 1939 po více než dvaceti letech služby z jejích řad propuštěn. Své vojenské instinkty však neztratil. Okamžitě se zapojil do odboje – konkrétně do formující se Obrany národa.

Podobně jako řada dalších bývalých důstojníků pomáhal organizovat vznik podzemní armády, která měla v případě povstání vystoupit proti Němcům a pomoct s obnovou samostatného Československa.

Obrana národa však byla organizací natolik rozsáhlou, že se její existence před gestapem prakticky nedala utajit. První vlna zatýkání jejích členů přišla už na přelomu let 1939 a 1940. Krejčí ji zatím ještě přečkal bez úhony.

Velmi ostře však nacistická tajná policie proti odboji zasáhla znovu na podzim 1941 po nástupu zastupujícího protektora Reinharda Heydricha. A tentokrát už agenti odhalili i rodáka z Vysočiny.

Ten byl následně bez soudu tři čtvrtě roku držen ve vazbě. Jaké úmysly s ním německé úřady měly, nevíme. S trochou štěstí mohl skončit v běžném vězení nebo v koncentračním táboře a mohl se snad dožít i konce války. Jeho osud však definitivně zpečetil atentát na Heydricha (a jeho následná smrt).

Měsíc po atentátu – 30. června 1942 – byl totiž nic netušící Josef Krejčí převezen na pražskou Kobyliskou střelnici, kde ho (aniž by nad ním kdokoli vynesl rozsudek) zavraždila popravčí četa.