Před čtyřiadvaceti lety zemřel Josef Kalvoda, rodák z Malče, který boural železnou oponu

V americkém Hartfordu umírá 8. března 1999 na rakovinu Josef Kalvoda, rodák z Malče u Chotěboře, historik, politolog, ale také pedagog a poradce amerických vlád a prezidenta Ronalda Reagana. Od jeho smrti letos uplyne 24 let.

Josef Kalvoda se jako mladý zapojil po druhé světové válce do aktivní politické práce především mezi mladými lidmi, po únoru 1948 je okamžitě v hledáčku StB, která ho zavřela do vazby v Kutné Hoře, vyslýchala ho a před soudem propustila. Toho Josef Kalvoda využil a na podzim roku 1948 odchází do exilu. Po krátkém pobytu v Německu a dvou letech v Norsku, kde manuálně pracuje, aby se uživil, odjíždí na začátku 50. let díky povolení do Spojených států amerických. Nadále se živí manuální prací, učí se jazyk a připravuje se na studia historie a politologie. Po jejich absolvování pokračuje v dalším studiu a na začátku 60. let už sám učí studenty. Vedle toho se v 50. letech věnuje politické práci v Křesťanskodemokratickém hnutí, jehož se stal předsedou. Od šedesátých let se už věnuje vedle pedagogické, politologické a historické práce také pomoci americkým vládám a podpoře republikánských prezidentů.

Role Československa v sovětské strategii
Jeho celoživotním údělem byla novodobá historie Československa a jeho „role v sovětské strategii“. Prochází mnoho archivů světa včetně archivu americké federální vlády, kde objevuje mnohé důkazy pro své články a knihy o československé historii. V jednom z dopisů napsal v první polovině osmdesátých let o své práci historika: „Mezi historiky jsem považován za ´revizionistu´, poněvadž reviduji staré legendy a kácím modly. Dokumentaci mám z archivů. Už před nějakými dvaceti lety jsem dělal výzkum v dokumentech U.S. State Departmentu ve Washingtonu, kde jsem nalezl materiály, které potvrzovaly moje domněnky a ještě mnohem víc, než jsem očekával. Pochopitelně ten, kdo bourá legendy, se nezavděčí těm, kteří myslí setrvačně a kteří se nechtějí odpoutat od svých idolů…. Za mřížemi jsem se rozhodl dělat to, co dělám. Ovšem tehdy jsem nevěděl, zda se kdy na svobodu dostanu. Když se tomu tak stalo, dostál jsem tomu, co jsem si předsevzal.“

Mýtus o jaltské konferenci
Josefa Kalvoda boří ve svých textech mnohé mýty, s nimiž se v české společnosti setkáváme dodnes. V časopisu Hlasatel, který vycházel v Chicagu, publikoval 10. dubna 1981 článek nazvaný Jalta 1945 a vítězný únor 1948. „Je téměř neuvěřitelné, že 25 let po zveřejnění jaltských protokolů (1956) a 15 let po publikování záznamů o rozhovorech Beneše s československými komunisty v Moskvě v prosinci 1943 (1966) může někdo napsat, že Československo bylo prodáno Sovětům na jaltské konferenci. Svalování viny na Roosevelta a Churchilla namísto vyřčení pravdy o Benešovi je sebeklamem, který je nežádoucí i z hlediska skutečných národních zájmů. […]
Na Jaltě se jednalo především o Německu, Polsku a Jugoslávii. Poláci si plným právem na jaltskou dohodu stěžují a denuncují ji. […] Bohužel Churchill a Roosevelt souhlasili s připojením polských východních území okupovaných Sověty během bleskové polsko-německé války v roce 1939, kdy byli Sověti spojenci  nacistického Německa a kdy vrazili Polákům dýku do zad, k Sovětskému svazu. Rovněž dohoda o Jugoslávii měla neblahé následky pro národy této země.
V zájmu pravdy je ale nutno podotknout, že Stalin se západním spojencům zavázal, že v zemích okupovaných Sověty budou nastoleny „demokratické“ režimy a že v nich budou uskutečněny svobodné volby. Zde Churchill a Roosevelt Stalinovi naletěli, protože jejich koncept demokracie nebyl totožný se Stalinovým. Podle Stalinovy definice je diktatura proletariátu, tj. diktatura komunistické strany, nejvyšší formou demokracie. […]
Československý případ byl vyřešen dr. Edvardem Benešem již mnohem dříve smlouvou se Sovětským svazem ze dne 12. 12. 1943. […] Touto smlouvou bylo Československo zavlečeno do sovětské zájmové sféry. Tato smlouva byla prohlášena za základ československé zahraniční politiky během války i po válce. Byla ratifikována (protiprávně a protiústavně) Benešem hned v Moskvě. […] Byla uzavřena proti výslovnému přání Anglie. Když ale Benešova exilová vláda trvala na jejím uzavření, Anglie Československo odepsala.
Beneš jel do Moskvy ještě před konferencí v Teheránu, kde se jednalo o otevření druhé fronty. Churchill naléhal, aby druhá fronta byla otevřena z jihu a na Balkáně. Chtěl, aby západní armády prorazily „měkké břicho“ třetí říše vyloděním se v Dalmácii kontrolované četníky Draži Michailoviče, ministra války exilové (londýnské) jugoslávské vlády, a aby pak pronikly Lublaňským průsmykem do srdce Evropy, do Vídně, Prahy a dunajského prostoru. Stalin naproti tomu naléhal na otevření druhé fronty v západní Evropě. Věděl, o co Churchillovi šlo: o zabránění sovětského proniknutí do střední Evropy.“

Vítězný únor 48 začal o třináct let dříve
Josef Kalvoda byl také velmi kritický k hodnocení únorových událostí českými a československými historiky. Podle jeho zjištění v archivech byl únor 1948 jen důsledkem dlouhodobé spolupráce prezidenta Beneše s komunisty. Napsal o tom v článku nazvaném Cesta k národní svobodě, který vyšel v časopise Naše hlasy 29. 11. 1986 v Torontu.
„Během válečných let udělal Eduard Beneš základní kroky k nastolení nové totality. Ač o příčinách komunistického vítězství bylo hodně napsáno a je nám jasné, že Československo se nestalo sovětským satelitem přes noc, jsou mezi námi stále ještě ti, kteří se domnívají, že teprve „Vítězný únor“ 1948 nastolil diktaturu. Ale ti, kteří studují dokumenty a archivní materiály, poukazují na to, že Beneš spolupracoval se Sovětským svazem už v letech třicátých a na jeho osudnou cestu do Moskvy, během níž 12. prosince 1943 uzavřel smlouvu se Sovětským svazem na dobu dvaceti let. Tím bylo Československo zavlečeno do sovětské zájmové sféry. Tím byl dán základ k poválečnému režimu budovaném na Košickém vládním programu, který byl programem komunistické strany.“

Návrat do rodné země a rodného kraje netrval dlouho                                                                           
Krátce po pádu komunistické vlády navštěvuje Josef Kalvoda Československo už v lednu 1990, při dvouhodinové osobní audienci u kardinála Tomáška se ho snaží získat pro převoz exilové sochy Panny Marie z exilu z Lisle u Chicaga do Prahy a pro její umístění na Staroměstské náměstí. Setkává se s předními českými a slovenskými křesťansko-demokratickými politiky, například Richardem Sacherem, Václavem Bendou a Jánem Čarnogurským, získává od tehdejšího ministra vnitra Richarda Sachera povolení studovat dokumenty v archivech ministerstva vnitra. Kriticky také přistupoval k vývoji ve svobodné zemi. V roce 1991 hostí ve Spojených státech amerických nového předsedu KDU-ČSL Josefa Luxe, s nímž vede několikahodinovou diskuzi o budoucí křesťanské politice v Československu. O rok později se účastní kongresu pořádaného v Praze exilovou organizací Společnost pro vědu a umění a vede panel Třetí zahraniční odboj, k němuž přizval další exulanty – politologa profesora Radko Kleina-Jánského, archiváře Josefa Svobodu a politologa profesora Miroslava Nováka. V krajanském tisku ve Spojených státech publikuje informace vytěžené v archivu ministerstva vnitra o místopředsedovi krajanské a exilové organizace Československá národní rada americká Vlastislavu Chalupovi, který byl dlouholetým komunistickým agentem.

V roce 1993 končí svoji pedagogickou dráhu na St. Joseph College v Hartfordu a odchází do důchodu,publikuje na vlastní náklady v České republice soubor svých článků a studií v trilogii Z bojů o zítřek a knihu Genese Československa, provádí korektury k českému vydání Role Československa v sovětské strategii. V prosinci 1998 už těžce nemocný píše svůj poslední článek, polemiku z recenzentem Genese Československa historikem Janem Dobešem, kterou Lidové noviny odmítly otisknout.

Rozhlasová stanice Rádio Svobodná Evropa vysílá krátký rozhovor Jana Rejžka s Janem Cholínským o vydání třetí části trilogie Z bojů o zítřek a načtený článek Případ Saša.

Přestože má Josef Kalvoda řadu plánů na další činnost, jeho život končí vážná nemoc. Díky manželce Anastasii, naturalizované Američance lotyšského původu, s níž prožil 45 let života v Americe, získává historik Jan Cholínský kompletní Kalvodův archiv. Stalo se tak především díky jeho korespondenci s Josefem Kalvodovu v posledních letech života a jeho podpoře a vydání knih v Československu ještě za Kalvodova života i desetiletí po jeho smrti. Posledním publikačním počinem se stalo rozšířené dvousvazkové vydání knihy Role Československa v sovětské strategii pod novým názvem Sovětizace Československa na podzim 2022 (první svazek) a na jaře 2023 (druhý svazek).

Josef Kalvoda na svůj rodný kraj, Maleč, ale ani na Československo nikdy nezapomněl. Sám o svém vztahu napsal.
„…věřím, že se jednou vrátím. Nebude to asi vypadat tak, jak si myslím dnes či jak jsem si myslil když jsem odcházel. Mnoho věcí se mění a změní. Snad moji příbuzní budou všichni mrtvi, snad mnoho lidí už nebude více znáti mou tvář. Ale vím, že se vrátím. Musím se vrátit, i kdyby v cizině se mi vedlo sebelépe. Ne proto, že jsem tam měl domov. Neměl jsem tam nějakého zvláštního domova. Divné, že po domově nijak zvlášť netoužím. Ale proto, že jsem se tam narodil a že jsem tam vyrostl a že tam žije lid, který mluví touž řečí jako já. Snad v cizině jsem nalezl právě tolik lidí, kteří byli se mnou spřízněni nějak duchovně, jako tam dole, byť i mluvili jinou řečí, ale… je to krev… národ… kraj mého mládí, řeky, hory a Vysočina s Doubravkou a s její tichou podzimní krásou…“

Osobnost a dílo Josefa Kalvody v letošním roce připomene celá řada akcí, mimo jiné odborná mezinárodní konference 12.-13. května a první ročník Podzimní školy Josefa Kalvody od 25.-29. října v Chotěboři.