
Po okupaci splnil pokyn nadřízených. Po válce kvůli tomu diplomat z Ledče musel dožít v ústraní
Během první světové války pomáhal organizovat československé legie, za první republiky zastával prestižní posty v československé diplomacii. Druhá světová válka rodáka z Ledče Jana Šebu zastihla v čínské Šanghaji. A jeho roky budovaná kariéra se rázem zhroutila…
Jan Šeba se v městečku Ledeč nad Sázavou narodil v roce 1886. Své rodiště však brzy opustil. Na začátku dvacátého století se přestěhoval do Prahy, kde nastoupil na České vysoké učení technické.
Studia pojistné matematiky zvládl bez potíží a po promoci v roce 1909 nastoupil do pojišťovny Slavia jako úředník. Částečně pracoval v Čechách, jeho zaměstnavatel ho však často vysílal i zahraniční na služební cesty, především na Balkán. Šeba tehdy ještě netušil, že právě v tomto regionu později prožije velkou část svého profesního života.
Ještě před tím však nastal rok 1914 a mladý pojišťovací úředník byl brzy po rozpoutání první světové války povolán do rakousko-uherské armády. Sloužil na ruské frontě, kde také na konci prvního válečného roku padl do zajetí.
Následovaly těžké měsíce v ruském sběrném táboře. Na svobodu se Jan Šeba dostal až na začátku roku 1917, kdy se dobrovolně přihlásil do vznikajících československých legií. Odeslání zpět na frontu jej však nečekalo.
Organizátorem a vyjednavačem
Šeba totiž dostal důstojnickou hodnost a spolu s ní důležitý úkol – snažil se pro nově vznikající československé jednotky získat co nejvíc vojáků. Rodák z Ledče se zároveň začal angažovat i v politice. V roce 1917 například doprovázel budoucího prezidenta Tomáše Guarrigua Masaryka při jeho návštěvě v Rusku.
Netrvalo to však dlouho a ruský carský režim padl. Moci se ujali komunisté a Rusko se následně z první světové války vyvázalo. Pro řadové legionáře začal několik let trvající náročný přesun přes Sibiř do Vladivostoku. Jan Šeba se však této anabáze neúčastnil. Měl dost konexí na to, aby z Ruska unikl na západ.
Nejprve se přesunul do Londýna, odkud ho jeho nadřízení ještě na konci roku 1917 poslali do Itálie, kde začal působit jako vojenský zmocněnec při tamní československé diplomatické misi. V této honosně znějící funkci měl podobné úkoly jako v Rusku – opět měl na starosti organizaci legionářských jednotek – tentokrát těch, které sváděly boje s rakouskou armádou v Alpách.
V Itálii Šeba zůstal i po vzniku samostatného Československa. Nejprve pomáhal navázat vztahy mezi italskou a nově se formující československou armádou. Následně se přesunul do Terstu, kde vyjednal, že právě do tohoto přístavního města budou moct připlouvat lodě s legionáři vracejícími se z Ruska. První českoslovenští vojáci právě do Terstu připluli v dubnu 1920, poslední v listopadu stejného roku.
Na severu Itálie nakonec Jan Šeba zůstal (s krátkou přestávkou, kterou strávil v Praze) až do dubna 1922, následně byl necelý rok honorárním konzulem v německém Hamburku.
Roky na Balkáně
V roce 1923 pak konečně mohl naplno využít své zkušenosti a konexe, které ještě před válkou nabyl na Balkáně. Stal se totiž prvním československým velvyslancem v nově vzniklé Jugoslávii. Opět tak hrál důležitou roli při navazování obchodních i diplomatických styků s jedním z klíčových meziválečných spojenců Československa.
V roce 1929 – poté co se zhoršily Šebovy vztahy s částí jugoslávské vlády – byl ledečský rodák odvolán zpátky do Československa. Tam bylo právě těsně před parlamentními volbami. V nich – jako blízký spojenec Edvarda Beneše – Jan Šeba získal post poslance za národně socialistickou stranu.
Ryzím politikem však nebyl. Dál se věnoval především budování zahraniční politiky mladé republiky. V roce 1931 dokonce jako jeden z prvních československých politiků oficiálně navštívil Sovětský svaz.
Šebova politická kariéra neměla dlouhého trvání. Poslaneckého mandátu se vzdal v roce 1932, kdy získal post velvyslance v Rumunsku. I tam se projevil jako oddaný podporovatel Benešovy zahraniční politiky. Snažil se totiž prosadit intenzivnější spojenectví mezi Malou dohodou (meziválečná aliance Československa, Jugoslávie a Rumunska) se Sovětským svazem.
Ambiciózní československý diplomat však narazil. Rumunská vláda totiž jakékoli sbližování s komunistickým režimem kategoricky odmítala a Šeba proto musel Bukurešť v roce 1937 s nepořízenou opustit.
Šanghajský pád
Jeho šéfové ho však bez angažmá nenechali dlouho. Našli pro něj totiž další velvyslanecký post – tentokrát v čínské Šanghaji. Než se tam však Jan Šeba stačil rozkoukat, zažil dobývání města japonskými vojsky.
Diplomatická imunita jej jakýchkoli perzekucí pochopitelně ušetřila. Ovšem jen dočasně. Brzy totiž přišel březen roku 1939, obsazení českých zemí nacisty a po pár dnech z již okupované Prahy až do daleké Šanghaje dorazil jasný pokyn: předejte konzulát Němcům.
Jan Šeba (na rozdíl od některých svých kolegů v jiných částech světa) bez odmlouvání uposlechl. Zpět do protektorátu se však nevrátil. V Šanghaji začal přednášet na univerzitě a zároveň tam pracoval jako obchodní zástupce jedné z jugoslávských firem.
Válečné události se ho tak nijak nedotkly. Zpátky do Československa se Jan Šeba vrátil až v roce 1945. A nečekalo ho vřelé přivítání. Do diplomacie se vrátit nesměl. Nepomohlo mu ani, že se jeho předválečný blízký kolega Edvard Beneš vrátil na post prezidenta. Tajná policie dokonce zjišťovala, jestli se během války nedopustil kolaborace.
Žádnou spolupráci s nepřítelem však vyšetřovatelé nezjistili ani v roce 1946, ani po komunistickém puči, kdy se k případu vrátili.
Janu Šebovi však po jeho návratu do vlasti nezbylo než žít v ústraní. Věnoval se psaní svých roky nepublikovaných pamětí. Po roce 1948 perzekuce ještě zesílila. Rodák z Ledče sice unikl uvěznění, byl však nucen přestěhovat se z Prahy do Plzně. Tam taky zcela zapomenutý předválečný vysoce postavený diplomat v červenci 1953 zemřel.