Patřil k nejznámějším spisovatelům své éry. Proč Bohumila Zahradníka přesto neznáme?

Patřil k nejúspěšnějším spisovatelům své doby. Přátelil se s takovými velikány jako byl Vrchlický nebo Jirásek. Přesto dnes jeho díla nezná prakticky nikdo. Řeč je o rodáku od Golčova Jeníkova Bohumilu Zahradníkovi. Kromě psaní románů svůj život zasvětil taky víře – přes 30 let pracoval jako farář a po vzniku Československa se neúspěšně pokusil o reformu zkostnatělé katolické církve.

Bohumil Zahradník se narodil v roce 1862 v rodině zámeckého sluhy v Hostačově – vesničce, která je dnes součástí obce Skryje u Golčova Jeníkova. Výtečně se učil, takže bez potíží vystudoval jak německobrodské gymnázium, tak i královehradecký teologický seminář.

Už při svých gymnaziálních studiích publikoval první texty ve studentském časopise. Další krátké povídky pak napsal v Hradci Králové pod vlivem buditele Václava Beneše Třebízského.

V roce 1886 se dočkal kněžského svěcení. Nejprve krátce pracoval jako kaplan ve Zruči nad Sázavou, o tři léta později se však usadil ve středočeských Ouběnicích, kde jako farář působil dlouhých třicet let.

A ve vesnici u Votic byl velmi populární – především proto, že tam vystupoval jako vlastenec. Právě v Ouběnicích navíc naplno rozvinul svůj literární talent. Byl až neobyčejně plodným autorem – na přelomu devatenáctého a dvacátého století stíhal napsat každý rok nejméně jeden román (někdy i dva).

Návštěvy velikánů

Ve svých dílech se věnoval široké paletě témat – většinou popisoval náměty z běžného života městského i vesnického obyvatelstva. V jeho knihách navíc nechyběly ani milostné, zábavné nebo například kriminální zápletky.

Zahradníkova díla proto byla ve své době velmi populární. A jejich autor proto byl ve vřele přijímán nejen veřejností, ale i mezi dalšími spisovateli. Do Ouběnic za ním na návštěvy pravidelně jezdili například Alois Jirásek, Jaroslav Vrchlický nebo Jakub Deml.

Profesi faráře a spisovatele Zahradník vykonával až do vzniku samostatného Československa. Krátce po rozpadu rakouského císařství se ještě postavil do čela celostátního hnutí, které chtělo konzervativní katolickou církev změnit – usilovalo například o to, aby faráři mohli víc kázat o českých svatých nebo prosazovalo zrušení celibátu.

Snaha Bohumila Zahradníka a jeho druhů ale vyšla do ztracena. Rodák z Německobrodska proto z katolické církve v roce 1919 vystoupil. Snahy o revoltu vůči církvi měli Zahradníkovi v rodině (proti tradiční katolické církvi neúspěšně vystupoval i Bohumilův bratr Isidor, který se později stal politikem – jeho příběh jsme nedávno popsali ZDE).

Dva romány ročně

Zpět ale k Bohumilu Zahradníkovi. Ten se v roce 1919 přestěhoval do Prahy, kde získal vysoký úřednický post na ministerstvu školství. Vstoupil také (nejspíš pod vlivem svého bratra) do agrární strany, ve volbách ale nikdy nekandidoval. Do penze odešel v roce 1924.

Rozhodně se však nedá říci, že by odpočíval. Pokračoval totiž v tvorbě románů – a byl snad ještě plodnějším autorem než dřív. Jen málokdy se stávalo, že by ročně nevydal alespoň dvě knihy. Jeho díla byla i dál mezi čtenáři značně populární – několik z nich bylo dokonce zfilmovaných. Jak ale dnes víme, nebyla nijak zvlášť hodnotná po umělecké stránce. Nejspíš proto se dnes o Bohumilu Zahradníkovi ve školách nic nedozvíme.

Poslední román rodák od Golčova Jeníkova napsal v roce 1937, o dva roky později – tedy v 77 letech – pak v Průhonicích u Prahy zemřel.