Muž jednoho projevu. Zprávu o vzniku Československa rozšířil nevýrazný poslanec od Brodu

Nebýt 28. října 1918 a náhody jeho jméno by dnes možná nikdo neznal. Když onoho dne začalo v Praze spontánně vznikat Československo, nebyl nikdo, kdo by šťastnou novinu oznámil občanům. Všichni odbojáři byli buď v zahraničí nebo vyjednávali s rakouskými úředníky. A tak před dav na Václavském náměstí vystoupil rodák z Brodska a tehdejší poslanec Isidor Zahradník.

Isidor Zahradník se narodil v roce 1864 v ne příliš bohaté rodině ve vesničce Hostačov u Golčova Jeníkova. Učil se výborně, bez potíží absolvoval německobrodské gymnázium a následně se přestěhoval do Prahy, kde začal studovat na bohoslovecké fakultě.

Zprvu se zdálo, že nastoupí na běžnou církevní dráhu. Už během studia bydlel v klášteře, v roce 1888 byl pak vysvěcen na kněze, krátce působil v malé farnosti na Liberecku a následně přesídlil do Jihlavy.

Právě v dnešním krajském městě (ve kterém až do roku 1945 žila početná německá menšina) se ale začaly projevovat také Zahradníkovy politické názory. Ve svých kázáních podporoval české obyvatelstvo a Jihlavany nabádal i k tomu, aby se začali zapojovat do politiky.

Němci tyto jeho aktivity nesli nelibě, a tak nakonec církevní představitelé Zahradníka přiměli k tomu, aby v roce 1899 z Jihlavy sám odešel. Vrátil se do Prahy, kde získal na tu dobu velmi prestižní post knihovníka ve Strahovském klášteře.

Nevýrazným poslancem

Už tehdy však rodák z Německobrodska cítil, že mu zkostnatělost katolické církve příliš nevyhovuje. Nesouhlasil také s její přílišnou orientací na vládnoucí kruhy tehdejšího Rakouska-Uherska. A tak v roce 1906 z církve vystoupil a stal se politikem. Konkrétně vstoupil do České agrární strany.

Už následujícího léta byl pak Zahradník zvolen do Říšské rady a post poslance si udržel až do konce první světové války. Mezi českými politiky však rozhodně nepatřil k nejaktivnějším. Platilo to i po začátku války – v roce 1914 se sice zapojil do odboje, jeho úloha v něm ale byla spíše málo významná. Nedotkly se ho tak ani perzekuce vůči českým odbojářům.

V červenci 1918 se pak stal jedním z 38 členů Národního výboru československého – tedy orgánu, který měl po předpokládaném zhroucení Rakouska-Uherska převzít moc v nově vznikající zemi.

Životní den

Ani tentokrát však Zahradník nehrál nijak důležitou roli. Jeho životní okamžiky tak nastaly až 28. října. Tehdy bylo vedení výboru v čele s Karlem Kramářem v Ženevě – konala se tam jednání se zástupci zahraničního odboje o poválečném uspořádání v českých zemích. Další přední odbojáři František Soukup a Antonín Švehla navíc onoho dne dopoledne přebírali v Praze od rakouských funkcionářů Obilní úřad, aby zabránili odvozu dalšího obilí na frontu.

A do toho se do Prahy dostala zpráva, že Rakousko-Uhersko hodlá se zástupci dohodových mocností podepsat příměří. Informace se rychle šířila, nebyl však nikdo, kdo by davům na Václavském náměstí řekl, co bude dál. A tak se toho ve svém životním projevu ujal právě Isidor Zahradník, který oznámil vznik samostatného Československa.

Následně se se kolem poledne odebral na pražské hlavní nádraží, kde společně se svými kolegy od rakouských železničářů převzal telegrafy a nechal na všechna větší česká nádraží odeslat zprávu o vzniku nového státu. Spontánní přebírání moci tak mohlo ještě během odpoledne začít i na většině území dnešní České republiky.

Zpátky do ústraní

Role v historickém dni ale pro rodáka z Německobrodska start velké politické kariéry neznamenala. Zahradník sice krátce působil jako ministr železnic v první československé vládě Karla Kramáře (v této roli organizoval příjezd prezidenta Masaryka do vlasti), následně se ale stáhl do ústraní.

V letech 1920 a 1921 ještě za Československo vyjednával o úpravách hranic s Rakouskem, po roce 1924 krátce vedl Hypoteční banku, o návrat do velké politiky ale už nestál. Mimo jiné ho totiž sužovaly zdravotní problémy, kterým nakonec na začátku roku 1926 – v nedožitých 62 letech – podlehl.