Miloval válčení a byl mocným kolegou českých králů. Kdo byl šlechtic, který založil Brod?

Asi každý Broďák si z dějepisu pamatuje, že Havlíčkův Brod se před koncem druhé světové války jmenoval Německý. A ještě kdysi dávno před tím Smilův – a to po významném šlechtici Smilovi z Lichtenburka, který město někdy kolem roku 1250 založil. Málokdo už ale ví, že Smil patřil mezi nejdůležitější spolupracovníky českých králů, že zároveň byl schopným vojevůdcem a že díky Brodu a jeho okolí pohádkově zbohatnul…

O počátcích Smilova života nevíme mnohé. Narodil se pravděpodobně někdy kolem roku 1220. Už jeho rodinné zázemí ho předurčovalo k velké kariéře. Jeho otcem byl totiž mocný šlechtic Jindřich ze Žitavy, který se pravidelně stýkal s českými králi (především s Václavem I.).

Z historických listin se o Smilovi poprvé dozvídáme až v roce 1237, kdy ho jeho otec pověřil správou rodových majetků v severních Čechách. Tam také pozdější zakladatel Brodu pravděpodobně strávil velkou část svého mládí.

Významněji prosazovat se začal až kolem roku 1245 – tehdy stárnoucí Jindřich ze Žitavy odešel do ústraní, a právě svého syna přirozeně označil za svého následovníka. Je pochopitelné, že Smil měl výtečné renomé na českém královském dvoře. A dokázal toho využít. Aby si však své postavení udržel, musel za to českým králům poskytovat různé protislužby.

Už v roce 1246 tak například byl členem družiny krále Václava I., která onoho roku vpadla do oblasti dnešního Rakouska, kde však byla velmi brzy poražena.

Majitelem zalesněné pustiny

Někdy v téže době se však Smil z Lichtenburka (nebo možná jeho otec) za nejasných okolností stal majitelem rozsáhlých oblastí na Českomoravské vrchovině. Nutno však podotknout, že lesnatý a velmi řídce osídlený region tehdy nebyl nijak strategicky významný. A ani Smil ho zprvu nijak zvlášť nevyužíval.

Místo toho se i dál zabýval tím, co ho zřejmě naplňovalo mnohem více – a sice účastí v různých vojenských taženích. Například na konci první poloviny třináctého století se velmi aktivně zapojil do potlačování (dnes již prakticky zapomenutého) povstání, které proti králi Václavu I. vedl jeho syn Přemysl Otakar II.

Nejspíš právě za věrné služby si Smil z Lichtenburka v roce 1249 vysloužil nejvyšší post, na který během své kariéry dosáhl. Král jej totiž jmenoval nejvyšším purkrabím. Honosně znějící funkce Smilovi dávala obrovské pravomoci – byl například předsedou zemského sněmu nebo zemského soudu, byl také odpovědný za udržování veřejného pořádku v českých zemích – fakticky tak byl prvním královým zástupcem.

Jak dlouho si Smil tento post udržel, přesně nevíme. V listinách je v souvislosti s ním naposledy připomínán v roce 1251. Určitě ho pak už nevykonával v roce 1253, kdy si nový král Přemysl Otakar II. za nejvyššího purkrabího vybral jiného šlechtice.

Mimořádná zpráva

Pravděpodobné však je, že v dobách, kdy Smil zastával prestižní úřad (který mimochodem sídlil přímo na Pražském hradě) dostal od svých poslů velmi zajímavou zprávu z Vysočiny. Možná náhodou totiž kdosi zjistil, že tamní oblasti jsou velice bohaté na zásoby stříbra.

To Smila nade vší pochybnost zaujalo. Označil místo u řeky Sázavy, kde nechal založit městečko, které se mělo stát centrem zamýšlené důlní oblasti. Ono místo bylo v lokalitě, kde byla řeka velmi mělká a šlo ji tam tedy přebrodit. Odtud název – Smilův Brod. Jeho stavba začala snad už kolem roku 1251, první písemnou zmínku o městě (již vybudovaném) máme z roku 1256. Těžba stříbra v oblasti je poprvé písemně zadokumentovaná v roce 1257 (mohla ale začít i o pár let dříve).

Zatímco z oblasti Českomoravské vrchoviny měly Smilovi brzy začít plynout první zisky, roky 1254 a 1255 mocný šlechtic využil k tomu, aby se usmířil s Přemyslem Otakarem II. (proti kterému ještě nedávno bojoval). Na důkaz zlepšených vztahů s novým českým králem strávil dva roky na křížové výpravě (po boku Řádu německých rytířů) v Litvě a v Prusku.

Zmínka o Řádu německých rytířů je důležitá. Po návratu do Čech totiž právě jim Smil z Lichtenburka daroval smilobrodskou faru. Pod vlivem německých křesťanů následně začali na Brodsko proudit (nutně potřební) německy mluvící kolonisté, kteří v následujících dekádách tvořili většinu mezi horníky ve vznikajících dolech.

Právě tehdy taky dnešní Havlíčkobrodsko získalo německý charakter. V samotném Brodě žila početná německá menšina a v okolí města vznikla řada ryze německých vesnic. Toto národnostní složení pak v oblasti (s jistými změnami) vydrželo až do konce druhé světové války, kdy byla drtivá většina potomků středověkých horníků odsunuta do Německa nebo do Rakouska.

Poslední tažení a odchod do ústraní

Zpět však k životu Smila z Lichtenburka. Ten v padesátých letech třináctého století velmi rychle bohatnul, z několika důvodů se však odmítal vzdát účasti na vojenských taženích.

Kromě toho, že Smila válčení pravděpodobně naplňovalo, potřeboval i nadále prokazovat svou loajalitu králi. Podle tehdejších zákonů totiž výdělky z těžby drahých kovů náležely státu (ať už je těžil kdokoli). Smil však měl z neznámého důvodu doživotní výjimku a výdělky si mohl nechávat pro svou potřebu. O výsadu přišli až jeho potomci.

V roce 1257 se tak účastnil neúspěšného vpádu do Bavorska, o tři léta později pak naopak s českou družinou slavil vítězství nad uherskými vojsky v bitvě u rakouského Kressenbrunnu.

Kolem roku 1260 však zakladatel Brodu přesto odchází do ústraní. Možné důvody jsou dva – jednak zhoršující se zdravotní stav a jednak možné obnovení sporů s králem Přemyslem Otakarem II. Kde je pravda, se dnes už nedozvíme. Jisté však je, že v 60. letech 13. století Smilovo jméno prakticky mizí z listin vydávaných českým královským dvorem.

Smila to však příliš mrzet nemuselo. Nejspíš se totiž uchýlil na jeden ze svých hradů (často pravděpodobně pobýval i na Ronovci u Chotěboře) a spravoval dobře vynášející rodové majetky – ty byly vpravdě obrovské (šlo o většinu dnešního havlíčkobrodského okresu a také velké části okresů žďárského, chrudimského, kutnohorského nebo jihlavského).

Smil z Lichtenburka zemřel z neznámých příčin v roce 1269, pohřben byl v rodové hrobce ve žďárském klášteře.