Léčba jako ve Švýcarsku. Brodská nemocnice díky lékaři Zahradnickému patřila k nejlepším v zemi

Patřil mezi nejlepší lékaře své doby. Klidně mohl působit na univerzitách nebo léčit v některé z prestižních pražských nemocnic. František Zahradnický se však rozhodl jinak. V podstatě od základů vybudoval nemocnici v Německém Brodě. A během čtyř desetiletí – kdy ji řídil – z ní udělal jedno z nekvalitnějších zdravotnických zařízení v celých Čechách.

František Zahradnický se narodil v roce 1867 v Praze. Tam také vystudoval medicínu a po promoci nastoupil na tehdy velmi prestižní pražskou chirurgickou kliniku (dnešní Všeobecná fakultní nemocnice). Pracoval tam ale jen pár let – konkrétně do roku 1897.

Právě tehdy totiž v desetitisícovém Německém Brodě vznikla nová (a nijak rozsáhlá) nemocnice. A právě František Zahradnický se stal jejím ředitelem a také prvním (a na dlouhou dobu také jediným) chirurgem. Začátky však nebyly jednoduché. Lékařská péče byla tehdy velmi drahá a bohatí lidé – kteří si ji mohli dovolit – péči v nové nemocnici příliš nedůvěřovali. Radši si tak dál platili operace (nebo i vyšetření) v Praze nebo ve Vídni.

Brodská nemocnice se tak v prvních měsících své existence soustředila především na akutní zákroky nebo péči o chudé. František Zahradnický a jeho tým však měli obdivuhodné výsledky. Ještě před koncem devatenáctého století tak brodská nemocnice získala renomé v širém okolí. Pro srovnání: v roce 1897 v ní operovali asi 800 lidí, v roce 1900 jich byly už skoro dva tisíce.

Moderní pavilony, moderní přístroje,…

I proto kapacita nemocnice (po otevření pouhých 80 lůžek) brzy přestala stačit. Zahradnický proto prosadil stavbu nového pavilonu pro dalších 60 pacientů. V roce 1910 pak nechal do brodské nemocnice koupit rentgen – dnes naprosto běžná věc byla tehdy na Českomoravské vrchovině unikátem.

František Zahradnický už před první světovou válkou platil nejen za skvělého manažera, ale i za výborného lékaře. Specializoval se především na léčbu břišních příhod. Pravidelně přednášel na odborných kongresech (často i v zahraničí), napsal řadu odborných článků a dokonce i dvě knihy.

Jeho kariéru příliš nepřibrzdila ani první světová válka. Jako lékaře se ho sice týkala branná povinnost, přímo na frontu ale nikdy narukovat nemusel. Na začátku války působil jako lékař v kasárnách v Hranicích, pak krátce pomáhal raněným ve vojenské nemocnici v Pardubicích, v roce 1916 se ale mohl vrátit zpět do Německého Brodu.

Tamní pacienty se snažil uchránit před všudypřítomným válečným nedostatkem. Léky sháněl od svých kolegů a známých, nedostatek jídla vyřešil tím, že za nemocnicí nechal zřídit zeleninovou zahradu, vepřín a drůbežárnu.

Léčba jako ve Švýcarsku

Ještě před vznikem Československa (ale především po něm) se pak Zahradnický začal věnovat dalšímu tehdy velmi akutnímu problému – a sice léčbě tuberkulózy. V roce 1920 se právě v tomto oboru stal docentem a o tři léta později pak v Brodě otevřel plicní kliniku. Podobných pracovišť tehdy po republice vznikala celá řada. Německobrodské plicní oddělení však mělo výborné výsledky – srovnatelné například s podobnými zařízeními ve Švýcarsku.

Ve dvacátých letech však tehdy už téměř šedesátiletý Zahradnický začal pomalu narážet na své limity. Už se nezvládal souběžně věnovat pacientům, operacím i řízení stále se rozrůstající nemocnice.

Trápily ho navíc i zdravotní problémy způsobené pravidelnou prací s (tehdy ještě velmi nedokonalým) rentgenem nebo dlouhodobým vdechováním chemikálií používaných při operacích. V roce 1925 se Zahradnickému dokonce udělal rozsáhlý zánět v obličeji. Dokázal se sice zotavit, o rok později se ale rozhodl, že odejde do penze.

Nemocnici svým následovníkům zanechal v perfektní kondici. O kvalitě péče, kterou tamní lékaři poskytovali, svědčí i to, že v roce 1926 čtyři z pěti ošetřených pocházeli z jiného okresu než německobrodského.

Zahradnický se na konci roku 1926 odstěhoval zpět se do Prahy, kde přednášel na univerzitě a dál psal vědecké články a knihy. Do Německého Brodu se ale i dál pravidelně vracel a svým kolegům pomáhal s péči o pacienty s tuberkulózou. Svému náročnému způsobu života i stále se zhoršujícím zdravotním problémům nakonec podlehl v roce 1930.

Jeho kolegové i německobrodští občané však na jeho zásluhy nezapomněli. Devět let po jeho smrti (v květnu 1939) mu jako poděkování odhalili v nemocničním parku sochu. Ta na svém původním místě přečkala obě totality a zůstává tam dodnes.

Foto: onhb.cz