Jako dnes? Poslanec od Brodu proti rakouské monarchii bojoval tím, že nechodil do práce

Václav Zelený – rodák z dnešní Havlíčkovy Borové – měl kariéru rozjetou víc než slibně. Po revolučním roce 1848 patřil do tehdy nepočetné skupiny českých intelektuálů. Psal do prestižních časopisů, setkával se s nejznámějšími spisovateli a učil na nejlepších českých školách. Pak se rozhodl vstoupit do politiky. Stal se dokonce poslancem. Jenže: od svého prvního zvolení až do smrti do parlamentu ani jednou nepřišel.

Václav Zelený se narodil v roce 1825. Jeho rodiče byli prostí rolníci. Jediným intelektuálem v rodině byl Václavův dědeček, který pracoval jako učitel. Dobře se učícího chlapce však ovlivnil především jiný kantor. Konkrétně šlo o borovského učitele Antonína Línka, který jen o pár let dřív vzdělával taky Zeleného mnohem známějšího vrstevníka Karla Havlíčka Borovského.

Ve svých dvanácti letech Václav Zelený krátce studoval střední školu v Jihlavě, maturitu ale nakonec skládal na německobrodském gymnáziu. Jeho rodiče si přáli, aby se stal farářem. Dospívající chlapec ale o studium teologie příliš zájem neměl. Na pražské univerzitě se proto začal věnovat filosofii.

Zelený byl vysloveně studijní typ. V roce 1850 totiž složil závěrečné univerzitní zkoušky z řady oborů – mimo jiné z dějepisu, češtiny, zeměpisu, filosofie, řečtiny či latiny. Ve studiu jazyků pokračoval až do konce života. Na jeho sklonku ovládal dokonce devět řečí.

Po absolutoriu vysoké školy Václav Zelený krátce působil jako gymnaziální profesor na jindřichohradeckém gymnáziu. Tehdy šlo o velmi prestižní post a rozhodně nebývalo zvykem, že by jej zastával pětadvacetiletý mladík. Práce v provinčním městě Zeleného přesto příliš nenaplňovala, proto si už po roce prosadil, že bude vyučovat na pražském Akademickém gymnáziu.

Se spisovateli i jazykovědci

Rodáka z dnešní Havlíčkovy Borové v mládí velmi významně formovaly revoluční události, které jako student prožil v roce 1848. Čemu přesně se tehdy v Praze věnoval, nevíme. Jasné však je, že od té doby až do své smrti byl vlastencem a všemožně bojoval za emancipaci českého národa.

Po svém návratu z Jindřichova Hradce rychle zapadl mezi pražské intelektuály, pravidelně se setkával třeba s Karlem Jaromírem Erbenem nebo s Františkem Ladislavem Riegerem. Zelený taky pravidelně psal do různých buditelských novin a časopisů a s Riegerem spolupracoval na tvorbě první české encyklopedie.

Možností, jak po roce 1850 (období typické útlakem vůči českému národu a kriminalizací politických aktivit) politicky působit, nebylo mnoho. Zelený přesto v roce 1859 požádal úřady, zda by mohl vydávat politický deník. Povolení však nedostal. Hlavní část jeho příjmu tak i dál tvořila na tehdejší poměry vysoká mzda gymnaziálního profesora.

Do politiky

Změna nastala v roce 1861. Po pádu absolutismu a obnovení parlamentu vstoupil Václav Zelený do politiky. Konkrétně začal působit v tehdejší staročeské straně. V témže roce byl poprvé zvolen poslancem Říšské rady. Na její jednání do Vídně ale nikdy nedorazil. Ostatně jako většina českých poslanců, kteří tímto gestem protestovali proti údajně pokračujícímu rakouskému útlaku vůči českým zemím. Zelený tak – jak to tehdejší zákony umožňovaly – kvůli absencím o mandát přišel.

Situace se opakovala v roce 1867. Zelený se stal opět poslancem za okres Německý Brod. Do práce se znovu ani jednou nedostavil (podobně jako další čeští poslanci) a o post přišel. V té době ho však dobře živila jiná prestižní funkce. Nedlouho před druhým zvolením do Říšské rady se totiž stal ředitelem gymnázia na pražské Malé Straně.

Ale zpět k Zeleného politické kariéře. Rok 1871. Rodák z Borové je znovu zvolen poslancem a znovu rakouský parlament bojkotuje. Následujícího roku je proto mandátu zbaven. Totéž se pak opakovalo ještě jednou v roce 1873. Celkem tak byl Václav Zelený zvolen čtyřikrát.

Ani jinak se Václav Zelený politicky příliš neangažoval. Ve staročeské straně významněji (byť bez valného úspěchu) orodoval snad jen za to, aby se na českých středních školách učilo výhradně česky, což tehdy nebylo obvyklé, protože hlavním vyučovacím jazykem bývala němčina.

Proč Zelený nadějný start kariéry po vstupu do politiky takto promrhal, dodnes nevíme. Ostatně nebyl jediný z Čechů, kdo do vídeňského parlamentu na truc nejezdil.

Navíc – celý život ho přece jen víc vábila literatura a umění. V posledních letech svého života proto ještě stihl napsat životopisy Karla Jaromíra Erbena, Josefa Jungmanna či Karla Havlíčka Borovského. Přeložil také několik knih z angličtiny.

Václav Zelený zemřel relativně brzy. Konkrétně v roce 1875 po dvouletém boji podlehl vážné plicní chorobě.