Dvě expozice autorek zahájí ve čtvrtek v Jihlavě

Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě pořádá ve čtvrtek 22. července vernisáž dvou výstav, první, nazvaná Ester Knapová – Malí Indiáni, bude zahájena v prostorách v Komenského 10 v 17.00, druhá pod názvem Petra Kapš alias OR poiesis – B PETRIFIED, Tidal Love o hodinu později v galerii Alternativa.

Dílo Ester Knapové (1993) charakterizuje podle slov kurátora výstavy Petra Vaňouse křehkost a intimita výrazu stejně jako smysl pro snovou introspekci. „Paměť a vzpomínky jsou probouzeny asociacemi proustovsky se ohlašujícími z konkrétních míst (souhra barev, světla, vůně, zvuků apod.), jež si říkají o nová stylistická ozvláštnění a malířské interpretace. Vrstvy paměti uložené jako reálie ve fotografiích se tak potkávají s těmi vrstvami atmosférických vzpomínek, které obsahují konkrétní fyzická místa, jež od dětství opakovaně navštěvujeme a do kterých se z nějakého důvodu vracíme. Táhne nás to tam. Cosi tam neustále přebývá a prostupuje časem,“ popisuje Petr Vaňous.

Výstava Malí Indiáni je výběrem autorčiných prací tematizujících fenomén dětské hry. Rozhodující je tu reflexe jiného pojetí času. „Čas a místo je především prostorem pro dobrodružství, otevřeným herním principem, který vše ostatní opomíjí, nebo naopak stravuje. Svět se tu jeví jako okamžitá narativní struktura, která roste a přeskupuje se v závislosti na přímé angažovanosti toho, kdo je uvnitř dění. Imaginace tu splývá s fikcí. Běžné reálie a atributy se operativně přetvářejí v magické nástroje, banální místa v exotické rámce pro osudové scény. Příroda je prožívána jakoby zevnitř. Vzrušení, emoce, extatické vytržení, ale také zasnění, soustředěnost či zamyšlení. To vše se zračí v tvářích dětí na obrazech Ester Knapové,“ dodává Petr Vaňous.

Petra Kapš alias OR poiesis (1975 ve Slovinsku) je zvuková umělkyně a básnířka, žije v Mariboru. „Kombinuje umění zvuku, rozhlasu, chrono-prostorové poezie, poetické performance, textu i reflexe. Vedle efemerity zvuku se zaměřuje také na tělesnost. Její hlavní výrazový prostředek je slovo, rozšířené do oblasti sonické poezie. Zajímá se o sluchovou paměť a o hluboký, fyzický čas. Užíváním (a)synchronické přítomnosti v digitální sféře rozevírá koncept intimního rozhlasu. Zabývá se také vyprázdněností sluchu internetového posluchače. Její zvuky/rozhlas/knihy a díla jsou lokalizované momenty samoty,“ vysvětluje kurátor výstavy Miloš Vojtěchovský.

Tématem instalace je poetický, geologický mód dialogu člověka a místa; zvuková pozvánka do subsonického substrátu minerálů a tekutin. „Nedaleko hranic Slovinska s Rakouskem protéká do údolí řeky Drávy pralesem Pohorje horská říčka Lobnica. Divoká a strmá soutěska v nadmořské výšce asi 1000 m n. m se skaliskami pokrytými mechem a dvěma vodopády není snadno přístupná. K jednomu z tamních skalních útvarů se básnířka OR poiesis vrací několik let a studuje jeho nekonečně pomalý metabolismus. Ve slovinštině té skoro nehybné lesní bytosti říká kamen a poetickou asociací ji spojuje s výrazem kami – což v sibiřských oblastech označuje šamana. V šintoismu znamená kami svatyni, obydlí duchů. V našich krajinných bychom takový skalní útvar označili možná jako balvan – což je pravděpodobně praslovanské slovo, jehož původ etymologové hledají kdesi daleko na Východě, nebo v dobách keltského osídlení střední Evropy.
Výraz balvan má často ambivalentní význam, který je snad způsobený jeho nehybností, setrvalostí, věčností: balwan je v polštině balvan, ale také hlupák, kláda, mořská vlna, oblak dýmu a pohanský bůžek. V Rusku říkají bolván pařezu, v Bulharsku je balván velký kámen, ale i těžký trám. Kořen praslovanského blvan prozrazuje v polštině, ukrajinštině, srbštině, chorvatštině, slovinštině i ruštině vazby na pohanskou spiritualitu: v ukrajinštině, ruštině, srbštině i charvátštině říkali sošce nebo jiné podobě pohanského boha balvan.
Kameny a balvany zkrátka odedávna souvisí s čímsi spirituálním, posvátným, nebo těžkým, nehybným a to nejen u starodávných společenství Slovanů, ale vlastně kdekoliv, kde se lidé a kameny na planetě společně vyskytovali. Přeneseně si lze snad postesknout, že se vznikem městské kultury a civilizace jsme na takovou archaickou magii kamenů zapomněli: kameny se proměnily v mrtvou inertní hmotu v rukách architekta a zedníka při stavbě měst, zdí, pevností a dlažeb. V roce 2017 byl novozélandskou vládou řece Whanganui přiznána subjektivita, čímž získala – pokud by někdo mohl dokázat, že práva Řeky jsou ohrožena – možnost se bránit. Zdá se, že animistické paradigma přisuzování života a posvátna přírodním bytostem se v různých krajinách a kulturách pomalu, ale jistě vrací. Zejména tam, kde původní, “primitivní” společenství a struktury myšlení nebyly zcela vyhubeny.
Aktivity OR poiesis na pomezí hudby, zvukového umění, poezie a performance mají k přírodě, krajině, posvátné topologii míst hlubokou a bytostnou vazbu. Obrací se většinou k řekám, údolím, stromům, kamenům, skalám, protože ví, že k nám promlouvají svým tekutým, vodním, kamenným vzdušním jazykem. Těm jazykům se můžeme znovu naučit a setkat se s mimolidským světem, objevit dorozumění, které jsme díky svému predátorskému opojení techniky a hlukem téměř ztratili. Téma instalace B PETRIFIED – poetického, geologického módu dialogu člověka a místa, která má v Jihlavské galerii svoji premiéru, navazuje na její předchozí realizace The Golden Walls, Doors to Paradise a KISETSU quarry, které umělkyně představí během otevření výstavy,“ přibližuje tvorbu autorky Miloš Vojtěchovský.