Čtení není pasivní vnímání, ale aktivní tvorba, říká oceňovaný překladatel a profesor na Karlově univerzitě, Martin Hilský

Na 31. ročník Podzimního knižního veletrhu do Havlíčkova Brodu přijel překladatel kompletního díla Williama Shakespeara, Martin Hilský. Na své besedě hovořil o kontextu doby anglické renesance, ale také detailně interpretoval divadelní hru Kupec benátský.

Pane profesore, proč jste si pro svou práci vybral zrovna Shakespeara?
To byla víceméně náhoda, stejně jako mnoho důležitých věcí v životě. Já jsem si ho nevybral, já jsem byl pro Shakespeara vybrán.

V roce 1983 mě režisér Karel Kříž požádal o nový překlad Snu noci svatojánské. Shakespeara jsem samozřejmě znal, protože jsem vystudoval anglistiku, ale v životě by mě nenapadlo, že bych se mu věnoval. Nejprve jsem ani nevěděl, jestli to budu umět, překládat taková díla totiž není vůbec snadné. Při skicování té divadelní objednávky jsem zjistil, že můj překlad jde opravdu někam jinam než ty stávající překlady. To mi dalo odvahu překládat to, co u nás bylo už několikrát přeloženo.

Máte ještě jiného autora, ke kterému máte blízko?
Kromě Shakespeara jsem se žádným autorem nestrávil 28 let. Musím se ale přiznat, že blízko mám k mnoha autorům. Mám moc rád Laurence Sterna a jeho román Tristram Shady. Také americkou literaturu či latinskoamerickou, například Sto let samoty.

Vše čtete v originále?
Ano, čtu španělsky, italsky, rusky, německy a samozřejmě anglicky. Já jsem anglista, píšu a mluvím anglicky, někdy i myslím anglicky. To je totiž jiné než české myšlení.

Před několika měsíci jste v rozhovoru v DVTV popisoval prostředí, ve kterém Shakespeare žil. „Ulicemi tekly výkaly, voda se nedala pít, cesty klouzaly. Do alžbětinské doby bych se rád podíval, ale žít bych v ní nechtěl.“ Shakespeare v knihách prostředí hodně vychvaluje. Když si lidé vykládají jeho díla, a neznají širší kontext, není to trochu znamení, že literatura může být lhaní?  Tím mířím i na to, že se o literaturu často opírá výklad historie.

Nejprve musím říct, že nešlo pouze o tu špínu, šlo hlavně o hygienu. S tou souvisely nemoci, mor a podobně. Ta doba byla velmi kontrastní. Na druhé straně vedle té špíny a pachu máte krásné, úchvatné zahrady, které dnes zanikly, výtvarné umění, Marlowa, Shakespeara a ostatní. Nic takového dnes nenajdeme. Shakespeare svou dobu ale nepřikrášloval. Když se podíváte na jeho díla, vidíte zločince vedle odporných padouchů, například Jago nebo Richard III.; najdete tu krásu i ošklivost, stejně jako v životě.

Ta vaše otázka je zajímavá. Pro mě byla literatura celý život hlavně zdrojem naprosto jedinečného poznání.  Pokud jde o historii, máte pravdu v tom smyslu, že každá historie je pouze vyprávění příběhů, tedy žádná nemůže být nikdy přesná. To je pro mě důležité si uvědomit. Když píšete o anglické reformaci, záleží na tom, kdo jste. I já jsem musel ve své poslední knize pracovat se svými názory. Snažil jsem se však o všechny ostatní perspektivy.

Máte pravdu, že objektivní záznam minulého času není. O to se ale Shakespeare ani nesnažil, on chtěl dát pouze příklad dobra nebo zla. Ruku na srdce, co my víme o době, ve které žijeme? Přitom máme detailní zpravodajství. Labyrint, v němž je pravda vedle polopravdy a lži, to je téměř setrvalý stav i v dnešní době. Některá doba je vyloženě prolhaná, i v Shakespearově době existovala propaganda. To je potom samozřejmě obrovský problém.

Často ve škole hovoříme o tom, zda interpretace knihy z úst učitele je správná. Máte pocit, že si Shakespeara vykládáte tak, jak to on sám zamýšlel?
Učitelé jsou důležití a mají vás inspirovat. To ale neznamená, že s nimi máte ve všem souhlasit. Já jsem vždy více ctil studenty, kteří se mnou nesouhlasili a uměli svá tvrzení vyargumentovat než ty, kteří po mně jenom slepě opakovali. Pro mě je důležitější vlastní názor, inspiruje mě to. Tak vzniká dialog, který je mi cenný.

K té druhé části otázky – nikdo neví, co Shakespeare zamýšlel. Ty knihy mají ale i svou vlastní intencionalitu, ony také něco zamýšlí. Podstatné a základní je, že Shakespeare nenapsal všechny významy Romea a Julie nebo Hamleta. Ty tvoří každá doba, v niž žijeme. To znamená, že významy děl se nenaučíme pouhým studiem, ony se pořád mění. Musíte několik věcí ctít, ale interpretace je vaše.

Zkusím dát příklad, například z textu Romea a Julie, Monteci a Kapuleti. Shakespeare vám neuvedl jediný důvod, proč se tyto rody nenávidí.  Jediné, co víte je, že se nenávidí. Takový důvod si najde každá doba sama. Takto si tvořím i své semináře. Čtení není pasivní vnímání, ale aktivní tvorba.

Narážíte tím i na to, že je důležité, jaký překlad držím v ruce?
Ano, a nejenom na to. Originál funguje úplně stejně. V jedné řeči máte tisíce interpretací stejné hry a všechny jsou různé. Překlad to dramatizuje, každý překlad je totiž velmi výrazná interpretace.

Jaké je vaše srdečné dílo?
Sen noci svatojánské je mé první dílo, je to takové mé dítě. Mám slabost pro komedii Marná lásky snaha pro tu jiskřivost, radost i pro ten smutný tah pomíjivosti lidského života. Když mi bylo dvacet let, hodně pro mě znamenal Hamlet. Jeho postava totiž řešila moje problémy. I v té poslední méně známé hře jsem našel krásné věci. Věřte, že právě takové hry jsou mnohem těžší přeložit.

Je pro vás složitější překládat sonety než hry?
Ano, je. V hrách si odpočinete, protože hustota významu kolísá. Specifika sonetů je, že se jedná o řeč v absolutní kondenzaci v naprosto sevřeném tvaru. Překladatelsky je to nesmírně náročné, ale když se to povede, krásné.

Já jsem skromný člověk, ale pokud bych měl říct, jakých překladů si nejvíce vážím, jsou to sonety a Marné lásky snaha, kterou nikdo nepřeložil tak, jako se to povedlo mně. Za svou prací si stojím a opravdu si myslím, že i ty překlady, které vznikaly až po mně, ve většině případech nepřekonaly ty mé. Dobře odvedenou práci někoho jiného však umím ocenit a velmi si jí vážím.

Jaká je nejvíce mylná informace o Williamu Shakespearovi, která se nese v lidském povědomí?
Jednoznačně to, že ta díla nenapsal. To bývá nejčastěji pokládaná otázka, i mě to zajímá. Avšak Shakespeare nabízí mnohem zajímavější otázky, než je tato. Pro mě je daleko důležitější, že všechny ty texty existují a s tím tak zacházím jako překladatel i jako interpret. Otázka autorství mě zajímá, ale není pro mě rozhodující.

Pane profesore, velmi děkuji za rozhovor, přeji mnoho zdraví a ať se vám daří.
Nemáte zač, já také děkuji a mějte se krásně.