Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views :
img

Brodský rodák byl za války pravou rukou prezidenta Háchy. Pak dostal doživotí

/
/
/
245 Zobrazení

Jméno Josef Kliment dnes většině obyvatel Havlíčkova Brodu nejspíš nic neřekne. Během první republiky ale šlo o známého a respektovaného rodáka. Vystudoval práva, působil ve vysokých funkcích v justici a pravidelně psal do novin. Jeden z jeho článků ale obyvatele města šokoval. 19. března 1939 se totiž v Národní politice postavil za nacistickou okupaci. Jeho diskutabilní válečné angažmá tím ale teprve začínalo…

Josef Kliment se v tehdejším Německém Brodě narodil v roce 1901. Od dětských let měl vynikající studijní výsledky. Bylo proto pochopitelné, že město v centru dnešní Vysočiny brzy opustil. Začal studovat práva na pražské Karlově univerzitě. Studium bez potíží zakončil v roce 1924.

O čtyři léta později pak – ve svých pouhých sedmadvaceti letech – získal titul docent. Zabýval se především právní historií, nezřídka ale psal i o době současné. Kliment na univerzitě spolupracoval s Janem Kaprasem (kritikem prvorepublikové politiky a pozdějším druhorepublikovým a protektorátním ministrem školství).

A jeho názory Josefa Klimenta výrazně ovlivnily. Německobrodský rodák ve třicátých letech publikoval řadu odborných prací i novinových textů, v nichž kritizoval politiku Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše, odmítal zároveň prvorepublikový volební systém či velkou moc politických stran. Politicky se neangažoval, sympatizoval ale s nacionalisticky orientovanou stranou Karla Kramáře.

V roce 1928 také Kliment začal působit na Nejvyšším správním soudu. Zastával tam různé funkce, vrcholem jeho meziválečné kariéry byl post sekretáře. Klimentovým nadřízeným deset let byl tehdejší předseda (prvorepublikovým slovníkem prezident) soudu Emil Hácha. Z obou mužů se stali také blízcí přátelé.

Do prezidentské kanceláře

Zásadní změna v životě Josefa Klimenta nastala v roce 1938. Konkrétně po mnichovské dohodě, kdy se rychle zhroutil prvorepublikový politický systém. Jak známo, Emil Hácha se stal prezidentem a Josefa Klimenta si vybral za svého politického sekretáře. Nutno podotknout, že Klimentovi politický systém druhé republiky vyhovoval – větší nacionalismus i autoritářství propagoval celá třicátá léta.

Německobrodský rodák pak s Háchou v noci ze 14. na 15. března absolvoval také osudovou cestu do Berlína, kde byl prezident donucen k souhlasu s okupací. Co přesně v Berlíně Kliment dělal a jestli mohl Háchovo rozhodnutí ovlivnit, není jasné.

Zřejmé však je, že po příjezdu nacistických vojsk do Prahy nepodlehl pesimismu. Naopak. Projevilo se to už zmíněného 19. března 1939. Tehdy do Národní politiky napsal, že okupace Čech a Moravy byla logická proto, že Adolf Hitler obnovuje svatou říši římskou a že české země byly její částí již ve středověku.

Někteří si tyto výroky vyložili jako jasnou kolaboraci, sám Kliment se později u soudu hájil tím, že chtěl jen vytvořit historicko-právní teorii, která by vysvětlovala vznik nového státního zřízení. Současní historikové však Klimentův názor považují – z vědeckého hlediska – za přinejmenším pochybný.

Vraťme se ale zpět ke kariéře Josefa Klimenta: po okupaci zůstal v prezidentské kanceláři na postu politického sekretáře. Emilu Háchovi připravoval projevy a dál publikoval v různých periodicích. V polovině roku 1939 se pak podílel na vzniku Českého svazu pro spolupráci s Němci.

Také tento jeho krok lze jistě vnímat jako kolaboraci. Kliment se však po válce hájil tím, že nechtěl, aby vytvoření loajální organizace pro spolupráci s Třetí říší později iniciovali kariérističtí kolaboranti. Tohoto tvrzení se do jisté míry zastávají i současní historici.

Nejtrapnější chvíle v životě

Později v roce 1943 se pak Kliment stal také místopředsedou České ligy proti bolševismu. O rok dřív pak dostal cenu Reinharda Heydricha, s níž byla spojená odměna sto tisíc protektorátních korun. Kliment po válce převzetí ceny označil za nejtrapnější chvíli ve svém životě. Peníze uložil u notáře a nikdy je nevybral.

Abychom byli spravedliví, musíme říci, že Kliment během heydrichiády opakovaně usiloval o propouštění českých odbojářů. V březnu 1944 se pak několikrát snažil přesvědčit faktického vládce protektorátu a fanatického nacistu Karla Hermanna Franka, aby k pátému výročí okupace vyhlásil všeobecnou amnestii.

Jak víme, Frank to rezolutně odmítl. Začal navíc Klimenta považovat za nebezpečného. V dubnu 1944 ho proto nechal jmenovat předsedou Nejvyššího správního soudu – nejspíš proto, aby svými názory nemohl ovlivňovat tehdy již vážně nemocného – a tedy poddajného – prezidenta Emila Háchu.

Jak tedy postavu Josefa Klimenta interpretovat: o žádného odbojáře se určitě nejednalo, o klasického kolaboranta však také ne. Současní historikové ho považují za představitele takzvané retardační politiky, který se přinejmenším v úvodu války pragmaticky snažil, aby okupace byla co nejsnesitelnější (podobně jako jeho šéf Emil Hácha). V některých situacích se však jeho činy jeví jako možná až příliš angažované. Dnes ale těžko soudit.

Po vypuknutí Pražského povstání Kliment jednoznačně podpořil bojovníky za svobodu. Nechal například odstranit německé nápisy v budově Nejvyššího správního soudu. 10. května – tedy již po osvobození – se do úřadu vrátil. Těžko říci, co předpokládal. Možná, že ve funkci předsedy soudu po válce zůstane.

Poválečný pád

Když však do práce přišel 11. května, dostal vzkaz, aby se dostavil na pražské policejní ředitelství. Proč, možná tušil, možná ne. Každopádně do práce ani domů se onoho dne už nevrátil. Byl totiž zatčen.

Jak se v roce 1947 u soudu bránil, jsem popsal výše. Tehdejší justice však pro jeho činnost neměla příliš pochopení. V době, kdy rostla moc komunistické strany, mu jistě přitížilo také, že byl funkcionářem Ligy proti bolševismu. Nakonec dostal doživotní trest.

Odpykával si ho mimo jiné také v nejtvrdších československých věznicích v Leopoldově nebo na Mírově. Ve vězení také začal psát své paměti, ty ale nikdo nikdy nevydal.

Josef Kliment ve vězení strávil nakonec patnáct let. Na svobodu se dostal díky amnestii v roce 1960 jako neznámý a zcela nemajetný člověk. Součástí rozsudku totiž byla taky konfiskace veškerého jmění. Komunistický režim německobrodskému rodákovi pochopitelně neumožnil vrátit se na akademickou půdu, stejně jako mu nepovolil publikovat v tisku.

Naopak. Agenti Státní bezpečnosti mu ztěžovali život, jak jen to šlo. Josef Kliment tak měl problém najít si i práci dělníka. Zemřel zcela zapomenutý v říjnu 1978. Na soudní rehabilitaci nikdy nedosáhl.

  • Facebook
  • Twitter