Šestnáctiletý brankář z Třebíče míří do světa velkého fotbalu

Kraj Vysočina zažívá fotbalovou senzaci. Šestnáctiletý brankář, který vyrůstal ve Fotbalové škole Třebíč a následné roky strávil v klubu FC Vysočina Jihlava, přestoupil do světově uznávané akademie Manchester United. 

Ondra Mastný vyrůstal ve Fotbalové škole Třebíč od svých pěti do třinácti let, než se posunul do akademie Vysočiny Jihlava.

Ondro, v první řadě srdečně gratulujeme k velkému přestupu do Manchesteru United.
Jak se zabydluješ v novém působišti? Stihli Tě již provést po svatostánku Old Trafford, či jsi spatřil už někoho, koho jsi obdivoval v televizi, když jsi koukal na fotbal?
Zatím se teprve sžívám s týmem. Hned druhý týden jsme byli na soustředění v Rakouském Obertraunu, kde jsme měli dvoufázové, někdy třífázové tréninky a taky to bylo jako součást teambuildingu.
Momentálně ještě ne, protože až teď někdy začal A-tým přípravu. Každopádně doufám, že už brzy někoho potkám. (smích)

Na úvod seznam, prosím, čtenáře se svou dosavadní cestou, která Tě dovedla až na místo, o kterém sní velká spousta hráčů.
Fotbal jsem si oblíbil už jako malý, když jsem jezdil s taťkou po jeho fotbalech, jeho zápasech a trénincích, kde jsem si kopal s kluky taťkových spoluhráčů. Pak se mě rodiče rozhodli přihlásit do Fotbalové školy Třebíč, kde jsem jako pětiletý začal hrát fotbal a upřímně to bylo asi to nejlepší, co mě mohlo potkat.

Potkal jsem tým skvělých kluků, jak fotbalově, tak i lidsky a jsem za to rád. Konkrétně Fotbalová škola Třebíč mi pomohla v tom, že po mě stále trenéři chtěli, abych hrál i v poli a pouze nechytal, takže jsem až do U13 střídal posty a od U13 jsem se naplno zabydlel v bráně, pokud si to dobře pamatuji. To mi pomohlo v tom, že moje hra nohama je podstatně lepší, než kdybych byl od sedmi let pouze v bráně.
Potom jsem přestoupil do Jihlavy, do regionální akademie, kde jsem měl opět štěstí na velmi kamarádský kolektiv a skvělé trenéry. Nejvíce mi však brankářsky se pomohl rozvíjet trenér brankářů, Tomáš Jansa.
Fotbal je pro mě něco, bez čeho si žití moc nedokážu představit. Už jenom to, že jsem zraněný a nemůžu trénovat, mi vadí. Každopádně na můj vývoj měli velký vliv moji rodiče. První věc je, že to byli oni, kdo vybral, že půjdu hrát za Fotbalovou školu Třebíč a byli ochotní mě, včetně babičky s dědou, vozit na tréninky, za což jim děkuji!

Co je podle Tebe klíčové u hráče, aby mohl být úspěšným?
Myslím, že věřit v sebe sama. Poučit se z chyb, který uděláš, ale ty chyby řešit až po zápase, ne v průběhu a umět pracovat v tichosti, necpat nikomu dílčí úspěch – být skromný.

Proč pracovat v tichosti a co Ti to přináší?
Protože mě to bylo nejbližší. Jít třeba do posilovny jen s kluky z internátu, nebo si zakopat. Přináší mi to pocit, že jsem udělal, i když jen malý, ale přece jen o kousek navíc.

Jak se připravuješ na tréninky a na zápas, abys podal optimální výkon? Máš nějaké rituály? Co je pro Tebe důležité, aby ses cítil v pohodě?
Rituály mám, ale ty jsou až těsně před začátkem hry a ty jsou tajné! Není to nic extra, ale nikomu to neříkám, tak se nezlobte (smích). Jinak pro mě nejdůležitější je být odpočatý, což pro mě znamená, abych šel včas spát a získat pocit sebevědomí z rozcvičky, potom se vždy cítím lépe.

Jak se díváš na téma strachu? Cítíš ho někdy? Jestli ano, jak s ním pracuješ?
Já strach cítím před zápasem vždy a je jedno, jestli hraji za Třebíč, proti někomu z vesnice, nebo za národní tým proti komukoliv jinému. Chci, aby se mi to povedlo, a chci z toho mít dobrý pocit. Vždy mi pomůže, že si naberu to sebevědomí v rozcvičce. Pár dobře chycených a nakopnutých míčů a cítím se líp. Samozřejmě potom při nástupu to je zase, ale tam to spadne po prvním hvizdu rozhodčího.

A pomáhá Ti strach v něčem?
Radši bych strach necítil, ale na druhou stranu vnímám, že mi na tom zápase záleží.

Jaké jsou Tvé cíle a máš pro ně nějaké klíče, osvědčené postupy, abys jich dosáhl?
Cíle jsou vysoké, ale úplně osvědčené postupy asi nemám, jen pouze pokračovat v tom, co mě baví a dělat to naplno. Všechny tréninky a věci, které jsou s tím spojené, dělat, i když se mi do nich třeba nechce – to je to nejtěžší – přinutit se, ať už je to protažení, nebo těch 10 vteřin ještě vydržet v tom planku, nebo v kliku, i když už nemůžeš. Pak se k tomu se pojí vyvážení i té zábavné formy, čili jít si jen tak ze srandy zakopat s kluky. Sice tam nejedeš na krev, ale pobavíš se a taky je to trénink extra.

Věnuješ se jistě tréninku těla. Co je důležité trénovat pro brankaře? Jak to máš s tréninkem, či regenerací svých jiných častí, jako je třeba mysl?

Samozřejmě pro mě jako brankáře je potřeba se protahovat, i když se mi stejně jako nikomu moc protahovat nechce, tak jsem zjistil, že po tom týdnu dvou – tří fázových tréninků to protahování a studené lázně velmi pomůžou. Co se týká mysli, tak nejjednodušší je pro mě se prostě večer před zápasem na všechno ostatní vykašlat, jít si lehnout a v pohodě se vyspat.

Ještě se vraťme k té regeneraci těla a mysli. V čem vnímáš důležitost starání se o to tělo i těmi lázněmi a protahováním? Má to vliv i na psychiku?
Podle mě je to velmi důležitá vložka, protože někdy ty tři centimetry rozhodnou, jestli na ten míč dosáhneš, nebo ne a je jedno, jestli to je brankář, který právě svým roztažením se zabránil gólu, nebo útočník špičkou dosáhl na míč a došťouchl ho do branky. A taky potom, jak je člověk starší, tak když není protažený, udělá v zápase rychlý pohyb, dělá skluz a natáhne si nějaký sval, tak je ze hry, což má dopad na tu psychiku. A s tou myslí, to co mohlo vyznít výše – když se stala nějaká chyba, tak to nemá smysl řešit v zápase, ale až poté. Je potřeba si v zápase pořád věřit a nebát se hrát.

Zmiňoval jsi, že máš velké cíle. Jak Ti v životě vědomí tohoto záměru pomáhá?
Vědomí záměru mi pomáhá tím, že vím – co chci. Vím, že to nebude jednoduché, ale je to to – co chci, tak pro to dělám, co je možné.

Co bys vzkázal mladým hráčům ve Fotbalové škole Třebíč, kteří sní o tom, že budou jednou hrát v takových velkoklubech, v jakém se Ty nacházíš, Ondro? A je něco, co bys vzkázal Fotbalové škole Třebíč?
Pokud chtějí být profesionální fotbalisté, ať tomu věří a hlavně se tím baví a všechno si to užívají, ostatní přijde potom. Konkrétně Fotbalové škole Třebíč děkuji za ty roky, co jsem tam mohl strávit a užít si to se skvělou partou kluků a trenérů.