Mariusz Surosz: Poláci nemají rádi Čechy, ale jen svou představu o nich

Polský spisovatel a novinář Mariusz Surosz představil na Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě svou novou knihu Ach, ty Češky!, ve které mapuje životní osudy osmi českých inspirativních žen.

„Nevěřím tomu, že by se daly české dějiny převyprávět jen prostřednictvím jedné osoby,“ vysvětluje autor.
Zmíněná kniha navazuje na jeho předchozí dílo Pepíci, v němž se snažil historii Česka obsáhnout v příbězích významných mužských osobností naší země. Jako historik a průvodce polských turistů v Praze proto cítil povinnost ve svém snažení pokračovat.

„Když přijedou návštěvníci z Polska, tak všechno, co jim řeknu, je pro ně obrovské překvapení. Nevědí nic o Pražském jaru, neznají už Václava Havla. Když jim přijde povědomý alespoň Krteček nebo Rumcajs, považuji to za největší úspěch,“ popisuje Mariusz Surosz. „Vlastně ani nemůžu říct, že by Poláci měli rádi Čechy. Mají spíš rádi jen tu představu, jakou o nich mají,“ upřesňuje autor.

Spousta polských čtenářů však podle něj byla obsahem knihy zklamaná. „Podle názvu čekali nějaký erotický román,“ směje se autor. Místo toho je kniha plná silných příběhů známých i méně známých žen, které mu pomohly kus české historie přiblížit i polským čtenářům. „Když se jen pár stránek, třeba těch o Věře Čáslavské, dostane aspoň k tisícovce Poláků, budu spokojený,“ tvrdí Mariusz Surosz. Právě na Věru Čáslavskou ostatně vzpomínal při besedě nejvíc. „Líbila se mi její silná povaha. Když podepsala petici Dva tisíce slov, nemusela to dělat, mohla se na to jednoduše vykašlat. Ale ona ten risk i při svém postavení podstoupila, protože se nebála udělat něco, co by se vlastně dělat nemělo,“ vysvětluje, na co se při výběru osobností do své knihy zaměřoval.
Jinak je ale každá žena z jeho vyprávění jedinečná svým vlastním způsobem. „Nerad generalizuji. Ostatně nic o ženách se nedá zobecnit, nechtěl bych se pouštět ani do rozdílů mezi těmi českými a polskými. Ale je pravda, že při rozhovorech s českými ženami jsem zjistil, že se od chvíle, kdy porodí dítě, cítí být utlačovány – svými matkami, tchyněmi, muži. Nutí je zůstat doma další tři roky a přestat myslet na sebe. Mí známí z Polska žijí v Praze a když hledali chůvu pro své tříměsíční dítě, tak jim na inzerát zavolal člověk, který řekl, že na ně pošle sociálku,“ kroutí hlavou autor.
Otázce, co si vlastně myslí o ženách, se však polský novinář přece jen nevyhnul. „Muži a ženy mají zcela odlišný pohled na svět, ale copak o tom musíme mluvit? Upřímně, muž by se neměl snažit ženu nijak analyzovat. Mohlo by to být nebezpečné,“ uzavírá se smíchem Mariusz Surosz.