Založil obří továrnu v Chotěboři, za války podporoval odboj, přesto ho komunisté vyhnali z republiky

Když se narodil, neměla jeho rodina téměř nic. Přesto si Vilém Eckhardt v polovině dvacátých let založil malou živnost. Tehdy by ho nejspíš ani nenapadlo, že o dvacet let později bude v Chotěboři zaměstnávat tři tisíce lidí. Eckhardt ale nebyl jen skvělý podnikatel, ale i statečný člověk. Celou druhou světovou válku nezištně podporoval odboj, po únorovém puči ho ale přesto čekala perzekuce…

Vilém Eckhardt se narodil v roce 1907 v Praze. Přestože jeho rodina rozhodně nepatřila mezi společenskou smetánku, získal dospívající Vilém – především díky vlastní píli – velmi kvalitní vzdělání. Nejprve studoval na gymnáziu, maturitní zkoušku pak skládal na průmyslové škole na Smíchově.

Po vzniku samostatného Československa se začalo dařit i jeho otci. Měl prosperující podnik, který obchodoval s řadou zahraničních partnerů. K jednomu z nich – k firmě z německého Erfurtu – proto svého syna v roce 1926 poslal na rok na zkušenou.

Když se mladý Eckhardt vrátil, založil si vlastní chemickou dílnu. V začátcích ho sice otec finančně podpořil, i tak to ale nestačilo na víc než na malou provozovnu se třemi zaměstnanci, popsal před časem magazín Paměť a dějiny.

Vilém Eckhardt však měl obchodního ducha. V podnikání se mu ve zlatých časech samostatné republiky dařilo výborně. V roce 1929 – tedy dva roky poté co svou dílnu rozjel – dával obživu už dvaceti lidem.

Co v krizi?

V té době však nastal krach na Wall Street a celý svět následně zasáhla největší ekonomická krize v dějinách. Československo nebylo výjimkou. O chemikálie, které Eckhardtova firma vyráběla, rázem neměl skoro nikdo zájem. V roce 1932 byla situace dokonce tak špatná, že mladý podnikatel zvažoval, že svůj byznys ukončí.

Nechtěl se však vzdát lacino. Zkoušel proto ve svých dílnách rozjet výrobu jiného zboží. Paleta jeho produktů byla skutečně široká – od kohoutů na plyn až po motory. Solidní zájem na trhu však nakonec byl až o jiný výrobek – o plynové masky. Eckhardtovi se začalo dařit zejména poté, co od něj v roce 1934 začalo masky pro československou armádu odebírat ministerstvo národní obrany.

Tři roky před vypuknutím druhé světové války pak Eckhardt navázal spolupráci se zlínským koncernem Baťa – právě on nově vyráběl masky, Eckhardt do nich dodával protiplynové filtry.

V té době také jeho společnost na žádost (a také na náklady) ministerstva obrany ze strategických důvodů přesídlila z Prahy do Chotěboře – tam po přesunu dávala práci víc než čtyřem stům místních dělníků. Jejich počet navíc kvůli vývoji ve světě dál rychle stoupal.

Hrozící krach podruhé

Se stále intenzivnějším německým zbrojením logicky stoupala také výroba v chotěbořském závodě. V září 1938 v jeho skladech byly stovky tisíc filtrů. Pak ale přišel podpis mnichovské dohody, po němž představitelé Československa pochopili, že okleštěný stát se pravděpodobně v blízké budoucnosti do žádné války nezapojí a ministerstvo národní obrany proto do Chotěboře vzkázalo, že o masky (a tedy ani o filtry) už nemá zájem.

Eckhardt tak ze dne na den přišel o svého největšího zákazníka. A opět mu hrozil krach. Situaci však po měsících složitých vyjednávání dokázal vyřešit a své zásoby v prosinci 1938 prodal do Francie.

Už za tři měsíce však nastala nacistická okupace a chotěbořský podnik nově logicky musel zásobil primárně nacistické branné síly. Eckhardt se s tím však odmítl smířit a prakticky hned po březnu 1939 se zapojil do odboje.

Jako majitel velké strategické společnosti mohl pravidelně cestovat do zahraničí. Při svých cestách do Francie, Jugoslávie nebo Švédska navázal kontakty s formujícím se zahraničním odbojem. Předával také citlivé informace o zbrojním průmyslu zahraničním rozvědkám.

Nacistům škodil, jak to šlo

Kromě toho založil také tajný fond, ze kterého financoval emigrace odbojářů nebo různých ohrožených osob z protektorátu. Když nacisté Francii i Jugoslávii obsadili a emigrace se stala prakticky nereálnou, podporoval odboj alespoň finančně. Gestapo sice ohledně jeho aktivit mělo jisté podezření, jeho agenti ale Eckhardtovi nikdy nic nedokázali.

Ve druhé polovině války pak ve své továrně zaměstnával lidi, kteří měli být totálně nasazení v Německu. Mnozí z nich v jeho firmě přitom vůbec nepracovali a byli tam zaměstnáni jen fiktivně.

Eckhardt dělal také maximum pro to, aby jeho společnost německé branné moci dodávala co nejméně vojenského materiálu (tedy filtrů do plynových masek a později součástek do leteckých motorů). Prosadil proto, že chotěbořská firma se víc zaměří na výrobu operačních stolů nebo obalů na plynové masky nebo zbraně.

Na samotném konci války pak ve své továrně zaměstnal několik partyzánů, kteří do práce vůbec nechodili a celé dny se tak mohli věnovat pouze odboji. Jejich nepřítomnost v práci navíc systematicky kryl.

Na konci dubna 1945 pak vyhlásil celozávodní dovolenou, aby zabránil ztrátám na životech při případném bombardování jeho zbrojovky. Na počátku května pak po potlačení povstání neohroženě vyjednával s německými veliteli, které přesvědčoval, aby se nemstili na civilním obyvatelstvu a aby jejich jednotky raději odešly na západ.

Od znárodnění k emigraci

Po obnovení samostatného Československa byla chotěbořská továrna podle Benešových dekretů znárodněna. Vilém Eckhardt však zůstal v jejím vedení. Navázal spolupráci s národními socialisty a z pověření vlády v roce 1946 podnikl cestu do severní Evropy a Ameriky, kde hledal odbyt pro produkty znárodněného průmyslu.

Ačkoli byl mezi zaměstnanci mimořádně oblíbený, po únorovém puči ho stihla komunistická nenávist. Brzy po únoru byl odvolán ze všech funkcí v chotěbořské továrně a brzy poté ho zatkla Státní bezpečnost, která měla podezření, že při zahraničních cestách vyvážel z republiky valuty.

Jestli to byla pravda, nebo ne, není jasné. StB však Eckhardta v říjnu 1949 propustila a jen pár dní poté bývalý majitel obřího chotěbořského podniku emigroval do západního Německa.

Na cestu na západ se vydal sám, v Československu zůstala jeho manželka i čtyři děti. Za svým otcem se nakonec (po roce 1968) natrvalo vydala jen jedna z dcer. S ostatními členy rodiny se Eckhardt až do sametové revoluce vídal jen výjimečně při dovolených v Bulharsku nebo v Jugoslávii.

Jinak se mu však dobře vedlo i v emigraci. Přestěhoval se do lichtenštejnského Vaduzu, kde si založil úspěšnou strojírenskou firmu. Část výdělků posílal do Československa své rodině.

Do své rodné země se ale směl vrátit až na jaře 1990, tedy ve svých 83 letech. Krátce pak ještě jako externista radil novému vedení Chotěbořských strojíren jak se adaptovat na kapitalistické hospodářství. Zemřel o rok později v domově pro seniory v německém Meersburgu.