Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views :
img

Rehabilitační sestra a primář ortopedie z novoměstské nemocnice strávili čtyři roky v Severní Koreji

/
/
/
273 Zobrazení



Cesty osudu jsou někdy nevyzpytatelné. Často nás zavedou do míst, o nichž se nám nikdy ani nesnilo. Třeba jako někdejší rehabilitační sestru novoměstské nemocnice Rudolfu Vrbeckou a jejího manžela MUDr. Josefa Vrbeckého, který v téže nemocnici působil coby primář ortopedického oddělení. Ačkoliv oba pocházeli odjinud, Nové Město na Moravě se jim nakonec stalo domovem.

Málokdo však ví, že se seznámili na zcela odlišném místě – v Severní Koreji. „V roce 1952 před Vánocemi organizovalo ministerstvo zdravotnictví nábor zdravotníků do korejské nemocnice. Já jsem v té době pracovala v Kladrubech. Přihlásila jsem se a byla jsem vybrána. Tehdy tam společně z Československa jeli ortopedi, internisté, ušaři, kožaři, gynekologové, zubaři, zdravotní sestry a další. Bylo nás přes třicet,“ vzpomíná Rudolfa Vrbecká. V době, kdy odjížděla do Severní Koreje jí bylo 28 let. Jejímu budoucímu manželovi 32.

Rudolfa Vrbecká

Jejich novým působištěm se stala nemocnice v severokorejském Čchongdžinu. „Bylo to zařízení velice chudě vybavené. Budova byla po válce rozstřílená, záchody tam vůbec nefungovaly. Kýble s exkrementy vynášely korejské sestřičky ven. Nebylo výjimkou, že se na dvoře občas objevila amputovaná noha. Pro nás to byl šok,“ netají se ohromením.

Rudolfa Vrbecká, horní řada první zprava

Čeští zdravotníci bydleli v domku napůl dřevěném a napůl uplácaném z hlíny. Spali na železných postelích. V budově nebyly žádné skříně, jednu z jeho částí ovšem tvořila malá šatna. O stravu zdravotníků se staral český kuchař, který měl k ruce korejské pomocnice. „Hned na první oběd jsme měli něco, čemu jsme říkali praseryba. Bylo to sice vepřové maso, ale protože tam prasata krmili rybami, tak i jejich maso bylo cítit po rybách,“ vysvětluje Rudolfa Vrbecká.

Rudolfa Vrbecká, uprostřed, sedící

V nemocnici se čeští zdravotníci starali o dvě stovky pacientů. „Všichni pacienti byli trpěliví, skromní a za všechno vděční. Dorozumívali jsme se s nimi rukama nohama. Něco jsme pochytili korejsky, trochu jsme mluvili anglicky, německy nebo rusky. Prostě takovou směsicí všeho možného. Ale porozuměli jsme si. Třeba ‚adin hanza čuketa i sumnyda‘ v doslovném překladu znamenalo ‚jeden pacient je mrtvola‘. Rodinní příslušníci pacienta tábořili před nemocnicí a vařili mu. Ne všichni ale měli to štěstí, že měli rodinu. Pamatuji si na jednoho čtrnáctiletého kluka. Říkal, že je ‚abaj‘, čili hlavní muž rodiny. Všechny jeho příbuzné postříleli ve válce. On sám měl půlku obličeje popálenou od napalmu. Ale byl hrozně šikovný, pořád se učil. Vůbec všichni Korejci byli velice pilní a učení chtiví,“ vypráví Rudolfa Vrbecká.

Rudolfa Vrbecká, prostřední řada čtvrtá zprava

Vybavení tamní nemocnice bylo bídné, zásobování léky přímo zoufalé. „Často jsme nemohli vůbec nic dělat. Jediné, co nám zbývalo, bylo odhánět z pacientů mouchy. Nic jiného,“ říká bývalá rehabilitační sestra.
Do Severní Koreje přijela před Vánoci roku 1952. A spolu se svým budoucím manželem tam pobyla téměř čtyři roky. On byl rozvedený se dvěma syny, ona svobodná. Rudolfa Vrbecká pak odjela z jejich společného zahraničního působiště o něco dříve a vrátila se ke své práci v rehabilitačním středisku v Kladrubech. Svatbu měli na dálku, v zastoupení. Do Nového Města na Moravě se dostali v roce 1963. MUDr. Vrbecký tam nastoupil coby odborný lékař – ortoped, posléze získal post primáře ortopedie, kde působil až do své smrti v roce 1973. Jeho manželka začala v novoměstské nemocnici pracovat jako rehabilitační sestra. Později se stala vedoucí rehabilitačního oddělení a vedoucí okresní rehabilitační sestrou. Spolu měli dvě děti, společně ale vychovali čtyři potomky, i dvě děti z předchozího manželství MUDr. Vrbeckého.

Rudolfa Vrbecká se narodila 7. 10. 1924 v Ivanovicích na Hané u Vyškova. Vystudovala dvouletou ošetřovatelskou školu v Praze, tamtéž pak nastoupila coby sestra na plicní chirurgickou kliniku. Když pak do rehabilitačního střediska do Kladrub hledali někoho, kdo má smysl pro pohyb, přihlásila se. Tam pak započala svou kariéru rehabilitační sestry. V roce 1952 zamířila do Severní Koreje, kde se seznámila se svým budoucím manželem. Vrátila se zpět do Kladrub, a po svatbě a mateřské dovolené pracovala dva roky jako rehabilitační sestra v Bruntále, poté v Boskovicích. Od roku 1963 byla rehabilitační sestrou v Novém Městě na Moravě, pak se stala vedoucí rehabilitační sestrou a vedoucí okresní rehabilitační sestrou. Když v roce 1984 odešla do důchodu, vypomáhala v nemocnici na vrátnici a v kuchyni. Poté pracovala na zkrácený úvazek v sanatoriu na Buchtově kopci a občas vypomohla coby záskok na rehabilitačním oddělení novoměstské nemocnice. S rehabilitačními cvičeními pomáhala i pacientům v domácí léčbě nebo v Domě s pečovatelskou službou, kam se posléze sama přestěhovala. Přestože má problémy se zrakem i sluchem, je stále nesmírně aktivní. Luští křížovky, napsala básně k deseti zastavením Cesty života v Jámách, na jaře vyhrála třetí místo v celostátní literární soutěži na téma tradice a účastní se všemožných aktivit pořádaných Domem s pečovatelskou službou.

MUDr. Josef Vrbecký se narodil 12. 6. 1921, po studiích pracoval jako lékař v Olomouci. Tam se po návratu ze severní Koreje také vrátil. Posléze pracoval jako primář ortopedického oddělení v Bruntále, pak v Boskovicích a nakonec jako odborný lékař a později primář ortopedického oddělení v Novém Městě na Moravě. Zemřel 30. 12. 1973.

Úvodní foto: Josef Vrbecký v severní Koreji, archiv rodiny Vrbeckých

  • Facebook
  • Twitter