Při Pražském povstání zachránil stovky lidí. Komunisté ho za to poslali na doživotí za mříže

Z malé vesnice u Havlíčkova Brodu se prosadil mezi nejvýznamnější generály prvorepublikové československé armády, za války pak neohroženě velel odboji a v květnu 1945 řídil Pražské povstání. Vděku se ale nedočkal. Po únorovém převratu ho komunisté označili za vlastizrádce a poslali ho na doživotí do vězení. Příběh generála Karla Kutlvašra.

Karel Kutlvašr se narodil v roce 1895 v Michalovicích – nedaleko od Německého (dnes Havlíčkova) Brodu – do rodiny místního zemědělce. Ve svém rodišti absolvoval obecnou školu, pak docházel také na německobrodskou obchodní školu.

Krátce pracoval v Humpolci, nedlouho před začátkem první světové války se ale přestěhoval do ukrajinského Kyjeva (který tehdy byl součástí carského Ruska). Získal tam úřednický post u pobočky české firmy, která právě na Ukrajinu vyvážela zemědělské stroje.

Než se však ve svém novém bydlišti stačil pořádně rozkoukat, přišel atentát na Františka Ferdinanda d´Este a nedlouho poté začala první světová válka. Kutlvašr se jako jeden z prvních přihlásil do České družiny (ze které se později zformovala ruská část československých legií). Do vojska byl brzy přijat a stal se rozvědčíkem.

Účastnil se všech významnějších bitev, v boji opakovaně projevoval velkou statečnost, často při něm stálo i štěstí – například při legendární bitvě u Zborova byl vážně raněn. Do již zformovaného Československa se se svými spolubojovníky vrátil v únoru 1920 už ve vysoké hodnosti podplukovníka.

Do čela odboje

Po návratu do republiky se rozhodl, že zůstane u armády. Dál rychle postupoval ve vojenské hierarchii. V roce 1928 získal dokonce hodnost brigádního generála. Ve dvacátých a třicátých letech zastával prestižní velitelské posty – řídil třeba pěší pluk v Českých Budějovicích nebo divizi v Hradci Králové, po mobilizaci velel stovkám vojáků, kteří měli chránit československé hranice u východočeského Vamberku.

Přišla však mnichovská dohoda a nedlouho po ní německá okupace a rychlý kariérní postup rodáka od Brodu byl u konce. Ještě v roce 1939 byl z armády propuštěn a získal úřednickou pozici v tehdejších Masarykových domovech (sociální ústav v pražské Krči, dnes Thomayerova nemocnice).

Brzy po okupaci se zapojil taky do odboje – podílel se na řízení činnosti nelegální Obrany národa. Po celou válku měl štěstí, navzdory opakujícím se vlnám zatýkání jej gestapo po celých šest válečných let neodhalilo.

Na sklonku války se tak mohl vrátit ke své kariéře velitele – od 5. května 1945 totiž řídil Pražské povstání. Navzdory jeho schopnostem i statečnosti lidí – kteří se do povstání zapojili – získávali Němci v hlavním městě rychle převahu. 8. května se zdálo být jasné, že wehrmacht odbojáře porazí.

Osudový podpis

K Praze se ovšem zároveň blížila sovětská armáda. Němci proto projevili ochotu s vedením odboje jednat. Výsledkem jednání – která se odehrála odpoledne a v podvečer 8. května – bylo, že v Praze s okamžitou platností skončí boje, když povstalci německým vojskům umožní volný průchod přes Prahu do amerického zajetí.

Právě Kutlvašr patřil při zmíněných jednáních mezi hlavní vyjednavače. Dohodu s německými generály pak dokonce i osobně podepsal. Díky ní nepochybně zachránil řadu civilních obyvatel, z vojenského hlediska ale bylo uzavření dokumentu diskutabilní. Druhého dne ráno totiž do Prahy dorazila sovětská vojska, která by zbytky wehrmachtu snadno rozdrtila.

Skutečnost však byla jiná: už během večera 8. května se v Praze situace výrazně zklidnila, v noci většina německých vojsk město opustila, a když ráno dorazili Sověti, nebylo v podstatě koho osvobozovat. Generálové Rudé armády proto podpis dohody s Němci od počátku vnímali jako velkou křivdu.

A jejich hněv se brzy obrátil proti Karlu Kutlvašrovi. Po tlaku sovětských politiků i velitelů byl dokonce až do února 1946 postavený mimo službu. Tehdejší vyšetřování ale žádné jeho pochybení neprokázalo. Místo Sověty požadovaného potrestání tak přišlo povýšení (poslední v životě) na divizního generála, úcta od veřejnosti, a především návrat na prestižní velitelské posty.

Nemilosrdná likvidace

Komunisté si ale na svou příležitost – jak Kutlvašra zničit – počkali. Od únorového puče neuteklo ani čtrnáct dní a generál od Brodu byl 8. března 1948 opět postaven mimo službu a za další tři měsíce (ke konci května) byl z armády propuštěn.

To však novému režimu nestačilo. Tajná policie totiž někdy v polovině roku založila fiktivní protikomunistickou odbojovou skupinu nazvanou Pravda vítězí – a zatímco během nacistické okupace Kutlvašrovi přálo štěstí, tak tentokrát ho intuice zklamala. Do skupiny se totiž zapojil a v prosinci 1948 kvůli tomu skončil ve vězení.

V polovině následujícího roku ho soud poslal na doživotí do vězení. Jednak pochopitelně kvůli účasti na protistátní činnosti, jednak ale také kvůli údajné kolaboraci s Němci na konci druhé světové války.

Ze svého nesmyslného trestu si nakonec rodák z Michalovic odpykal přes 11 let. Na svobodu se dostal díky amnestii v květnu 1960. Režim ho ale po propuštění šikanoval dál – ačkoli měl kvůli dlouhému věznění zdravotní problémy, dostal jen mizerný důchod. Musel si proto přivydělávat jako noční hlídač nebo jako vrátný.

Svobody si nakonec příliš neužil. Zemřel náhle na podzim 1961. Soudní rehabilitace se dočkal až po sametové revoluci. Jeho hrdinské činy pak český stát aspoň symbolicky ocenil v roce 2017 – tehdy totiž Karel Kutlvašr dostal od prezidenta Miloše Zemana in memoriam nejvyšší státní vyznamenání – Řád Bílého lva.