Přesvědčená komunistka z Brodu se postavila sovětské okupaci, pak se z ní stala disidentka – Vysočina-news.cz
Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views :
Podpořte nás prosím.

Please turnoff your ad blocking mode for viewing your site content

img

Přesvědčená komunistka z Brodu se postavila sovětské okupaci, pak se z ní stala disidentka

/
/
/
1217 Zobrazení



Přesvědčenou komunistkou byla už za první republiky, pak přežila holocaust, po druhé světové válce odhodlaně pomáhala budovat totalitní režim, v dobách tání už ale podporovala reformy Pražského jara a po okupaci se v roli poslankyně jako jedna z mála vytrvale stavěla proti tomu, aby v Československu zůstala sovětská vojska. Když neuspěla, stala se z ní disidentka. To vše se událo v životě absolventky německobrodského gymnázia Gertrudy Sekaninové…

Rodina Gertrudy Sekaninové měla kořeny v Německém Brodě. Její dědeček ve městě založil malou textilní firmu. Život Gertrudy ale začal v roce 1908 v Budapešti, kde rodina mající maďarské kořeny pravidelně pobývala.

Gertruda však se svými rodiči prakticky celé mládí strávila na Vysočině. V Německém Brodě studovala (s výjimkou let 1919-22, kdy chodila na německou reálku v Jihlavě), následně ale nastoupila na německobrodské gymnázium, které úspěšným složením maturitní zkoušky ukončila v roce 1927.

Poté se rozhodla pro studium práv na pražské Karlově univerzitě. Ačkoli pocházela z movité podnikatelské rodiny, volný čas mezi přednáškami trávila na schůzích různých levicových nebo komunistických mládežnických organizací.

Právnickou fakultu zakončila v roce 1932, onoho roku také vstoupila do komunistické strany a jako koncipientka nastoupila do advokátní kanceláře dalšího komunisty (a svého pozdějšího manžela) Ivana Sekaniny. Ten se (podobně jako jeho žena) zabýval především tím, že před prvorepublikovými soudy hájil stíhané komunistické radikály.

Přežila i Osvětim

První výraznější životní zkoušku Gertrudě Sekaninové připravila druhá světová válka. Ještě před jejím začátkem – hned po 15. březnu 1939 – byl její manžel jako známý komunista zatčen a odvlečen do koncentračního tábora, kde také o rok později zemřel.

Jeho žena se snažila jeho advokátní praxi udržet, v omezené míře před nacistickou justicí dál hájila také perzekvované komunisty, už v roce 1940 však musela kvůli svému židovskému původu kancelář uzavřít.

Následně pracovala jako ošetřovatelka, v roce 1942 pak musela nastoupit do transportu do koncentračního tábora v Terezíně, kde měla štěstí na poměrně lehkou práci – působila tam jako vychovatelka malých dětí. Podle pamětníků se v táboře chovala velice statečně – pro mladé vězně například organizovala pololegální setkání s významnými obyvateli ghetta.

Ani Gertrudě Sekaninové se však nakonec nevyhnul transport do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Tam ji ale na konci roku 1944 nacističtí vojáci při selekci neposlali do plynové komory, ale vybrali ji na nucené práce do jednoho z nedalekých pomocných táborů.

Z jižního Polska pak na sklonku války spolu s dalšími vězni odcházela směrem na západ. Sekaninová ale z takzvaného pochodu smrti uprchla a až do příchodu spojenců se ukrývala v německém Sasku.

Komunistickou úřednicí

Ihned po návratu do osvobozené vlasti se vrátila zpět do práce. Nastoupila na ministerstvo zahraničí, kde pracovala v anglosaském odboru. Československo tak často zatupovala při jednání například s britskými nebo americkými diplomaty, pravidelně se účastnila rovněž schůzí nově vzniklé Organizace spojených národů.

Krátce po válce se dostala také do nejužšího vedení komunistické strany – stala se členkou jejího ústředního výboru. Tento post však záhy kvůli velkému pracovnímu vytížení opustila.

Únorový převrat přirozeně uvítala, v roce 1949 (krátce poté, co se podruhé vdala a porodila syna) povýšila na ministerstvu zahraničních věcí. Stala se náměstkyní ministra – na starosti měla především komunikaci se západními státy.

V této funkci nakonec působila osm let. Vyhnuly se jí tak čistky spojené s procesem s Rudolfem Slánským. Na lavici obžalovaných přitom stanul jak její šéf (ministr zahraničí Vladimír Clementis), tak dva její kolegové náměstci. Proč se Sekaninové zatčení i jakékoli další perzekuce vyhnuly, není dodnes zcela jasné.

Komunističtí pohlaváři ji však nakonec z lukrativní pozice přesto sesadili, a to v roce 1957, kdy její druhý manžel spáchal sebevraždu, poté co jej Státní bezpečnost začala vyšetřovat kvůli údajné špionáži. Následně Gertruda Sekaninová nastoupila na ministerstvo školství, kde až do důchodu působila v různých úřednických funkcích.

Reformátorkou

V dobách tání šedesátých let se poprvé dostala také do vysoké politiky. Nejprve krátce zasedala v zastupitelstvu Prahy 6 a v roce 1964 se stala poslankyní Národního shromáždění. Aktivní byla pochopitelně v zahraničním výboru, s potěšením však přivítala také schvalování všech reformních zákonů.

Pražským jarem byla bez nadsázky nadšená, nové směřování Československa považovala za ideál socialismu. O to větší šok pro ni byla zpráva, kterou se 21. srpna 1968 ráno dozvěděla v Kodani, kde právě pobývala na mezinárodní konferenci.

Chvíli dokonce zvažovala emigraci, nakonec se však do okupované republiky vrátila, aby se na sklonku života politice strany – v jejíchž strukturách působila celý život – nakonec postavila.

Odhodlaně proti okupaci

Do dějin se Sekaninová nejvíc zapsala pravděpodobně v říjnu 1968. Národní shromáždění tehdy schvalovalo smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu. Pro hlasovali prakticky všichni, proti se postavili jen čtyři poslanci a Gertruda Sekaninová byla mezi nimi.

Tento postoj jí ještě prošel, Sekaninová ale v otevřeném odporu proti okupaci pokračovala, na začátku roku 1969 se například účastnila pohřbu Jana Palacha, v parlamentu také dál prosazovala (samozřejmě neúspěšně) různé protiokupační rezoluce.

Hned na začátku roku také opustila ministerstvo školství a odešla do důchodu, přišla také o pozici místopředsedkyně v Československém svazu žen. Z oficiálního veřejného života se pak definitivně vytratila v říjnu 1969, kdy ji její spolustraníci vyloučili z KSČ a zároveň ji zbavili poslaneckého mandátu.

Z komunistky disidentkou

Gertruda Sekaninová však navzdory svému již pokročilému věku dál zůstávala činná. Jako právnička pomáhala neoprávněně stíhaným, psala různé protestní dopisy a neváhala je adresovat ani na nejvyšší politická místa, tedy například na Úřad vlády nebo do Federálního shromáždění. Není tak s podivem, že si brzy vysloužila pozornost Státní bezpečnosti.

Ani průběžné sledování a předvolávání k výslechům ji však neodradilo. Sekaninová se dokonce stala jednou z prvních signatářek Charty 77, spoluzaložila také Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných – právě všemožné pomoci politickým vězňům nově věnovala většinu svého volného času.

Státní bezpečnost zprvu se zásahem proti stárnoucí bývalé komunistce váhala. Když však její aktivity byly stále intenzivnější, v roce 1979 ji agenti přece jen zatkli. V cele sice strávila jen pár dní, musela však strpět potupnou domovní prohlídku a před propuštěním jí prokurátor důrazně pohrozil, že příště by mohla skončit mnohem hůř.

Po tomto jistě šokujícím zážitku Sekaninová začala své disidentské aktivity utlumovat a brzy je i kvůli vysokému věku a zhoršujícímu se zdravotnímu stavu ukončila zcela a odstěhovala se zpět na Vysočinu.

Tam pobývala v Polné u Jihlavy, kde také v roce 1986 zemřela.

  • Facebook
  • Twitter