Lidé v pomáhajících profesích potřebují kvalitní péči, říká psycholog Jakub Kozák – Vysočina-news.cz
Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views :
Podpořte nás prosím.

Please turnoff your ad blocking mode for viewing your site content

img

Lidé v pomáhajících profesích potřebují kvalitní péči, říká psycholog Jakub Kozák

/
/
/
531 Zobrazení



Jakub Kozák pracuje částečně jako psychodiagnostik v Dětském rehabilitačním centru Medvídek ve Starém Lískovci a také částečně jako psycholog v Domácím hospici Vysočina a Domácím hospici Porta Vitae z Tišnova. S manželkou založili vzdělávací kurzy, kde vyučuje hru na klavír a kytaru. K tomu všemu se připravuje na atestační zkoušku a snaží se věnovat své rodině, má tři děti.

Nejprve vystudoval hudební školu, při studiu psychologie pracoval jako lektor – vzdělával učitele. Vždy ho ale lákala klinika a přímá péče. Z Moravy se proto přestěhoval do jižních Čech, kde pracoval v dětské psychiatrické léčebně. Poté působil v pedagogicko-psychologické poradně v Rychnově nad Kněžnou. Zde jej také oslovily kolegyně, které v té době zakládaly hospic a poprvé se tak dostal jako psycholog do kontaktu s paliativní péčí.

Hodně svého profesního času jste strávil a ještě trávíte prací s dětskými pacienty, je nějaká podobnost mezi nimi a hospicovými klienty?
Metody a přístup ke klientovi mohou být velmi odlišné, ale sledujeme stejný cíl. Různými cestami se snažíme o přijetí a smíření. Pracoval jsem také s dětmi na onkologii v Brně: Dítě samotné bývá často v milosrdné nevědomosti (v závislosti na vývojovém období) a hlavně rodiče jsou ti, kteří nesou tíhu dané situace. Takže se podpora soustředí hodně právě na ně. Velmi těžké je odcházení pro mladé v době dospívání. Tématika umírání u dětí může být v kontaktu přímo s nimi samotnými velmi odlehčená.

Co mají obě tyto oblasti společné je, že vždy je to práce především s emocí, ale způsob se liší. Proč by rodiny v hospicové péči měly využívat psychologickou pomoc?
Člověk je bio-psycho-sociální entita se spirituální nadstavbou. S tímto vědomím bychom měli do rodiny vstupovat. Celý tým by měl být jako jeden organismus. Nejen ošetření tělesné schránky, ale i hledět na to, co rodina potřebuje po stránce psychologické, sociální a spirituální. Vše by mělo být nabídnuto. Často to rodina odmítá či oddaluje. Někdy můžeme rozhodnutí pacienta či pečujícího respektovat, ale někdy musíme poukazovat na to, jak jim pomoci se v dané situaci zorientovat.

Je něco typického pro hospicové klienty?
Když přicházíme do rodiny, tak se snažíme odhadnout, v jakém stádiu pacient i pečující jsou, co se týká přijetí momentálního zdravotního stavu nemocného. To je základ, ke kterému se stále vracíme a hledáme řešení konkrétních situací. Rozhovorem, sledováním jejich reakcí, k čemu se upínají v životě, co vidí jako realitu každodenního života. Je tento jejich pohled adekvátní ke stavu, ve kterém se nachází? Pokud tam pozorujeme velký nesoulad, snažíme se pracovat na tom, aby se to realitě přiblížilo. Občas může být konfrontace rychlá a ostrá, čemuž ale v tu chvíli nelze zabránit.
Někdy pacient či pečující opomíjejí něco ze svého zdravotního, psychického či duchovního stavu nebo z možností rodiny a mají pak nereálné požadavky. To je pak potřeba řešit.

Často rodiny pomoc psychologa odmítají… Jak to překonat?
Ideálním řešením je, myslím, společná návštěva celého týmu v rodině na úvod péče. Pokud stále a stále někdo nový přichází do rodiny, může to na ni působit méně bezpečně, a to nejen vzhledem k současné epidemické situaci.
Rodina se tak dostává do obranné pozice – často také v psychologovi vidí doklad toho, že situace je už opravdu vážná. Zažil jsem mnoho péčí, kdy rodina měla z působení psychologa zisk. Vztah se ale často buduje dlouho, takže z péče psychologa profitují hlavně rodiny v dlouhodobé péči.

Jak bojovat s mýty kolem péče psychologa?
Jde s nimi bojovat pouze osobním kontaktem. Někdy se prostě nepodaří najít společnou řeč. Je ale důležité zjišťovat, proč to tak je.

Vzpomenete si na nějakou situaci, která vám utkvěla?
Napadá mě negativní situace – byla to pro mne velká škola. Potkal jsem se s pacientem, který se velmi ostře vymezoval proti působení jakékoliv jiné profese než zdravotníků. Pán byl vojákem z povolání a utrpení si potřeboval prožít naplno. Vůbec nebyl ochotný navázat kontakt. Zajímavé ale bylo, že tomu nebránil u pečující – své ženy. Sám u sebe nedokázal psychologickou pomoc přijmout, ale zároveň dokázal respektovat, že někdo blízký to může mít jinak.

Proč mají lidé ze smrti strach, nejsou kolikrát ani ochotni o ní mluvit?
Mám pocit, že jsme se vzdálili přirozenému propojení s životním cyklem. Hodně se zaměřujeme na produktivní část života. Společnost nás k tomu vede. Myslím, že bychom se s tím mohli potýkat lépe, kdybychom si připustili, že celý životní cyklus je součástí našich životů. Co to reálně znamená? Důležitá je úloha propojení rodiny. Žít v úzkém kontaktu s prarodiči, dětmi, předávat si zážitek ze života. To je podle mne cesta, jak se lépe potýkat s odcházením. Takové téma je pro mnoho lidí nepěkné, neestetické, a proto mají menší ochotu o něm mluvit.

V týmu Domácího hospice Vysočina působíte i jako psycholog pro interní potřeby týmu. Není těžší pracovat s blízkými lidmi a kolegy?
Do týmu jsem se v posledním roce dostal mnohem hlouběji. To samozřejmě zahrnuje i osobní vazby. Ale obohacuje to naši práci. Já jako psycholog mám povinnost zachovávat si profesionální hranice. Důležité je sdílet dojmy ostatních členů týmů, jak má role působí v rodině, co se tam děje atd. Pro členy týmu je někdy důležité mít oporu v psychologovi – jeho pohled na věc. Můžeme komunikovat, co se děje v rodinách, či jak to působí na pracovníky v týmu.

Je něco, co byste chtěl říci na závěr?
Důležité je pečovat o tým, o lidi, kteří chtějí být v této službě. Podporovat rodiny, povzbudit je, že to, co dělají pro své nejbližší, je velkou zkušeností do života, která jim něco dá, a může je i povzbudit. Pokud někdo může něco udělat pro to, aby lidé v této péči měli všeobecnou podporu, ať to udělá. Věřím, že díky osvětě se budou nacházet lidé, kteří toto téma budou řešit na příslušných místech a pomohou podpořit péči o pracovníky v pomáhajících profesích.

  • Facebook
  • Twitter