Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views :
img

Josef Serinek: statečný odbojář, který se ale u Přibyslavi mstil na nevinných

/
/
/
1138 Zobrazení



Byl večer 26. října 1944. Na přibyslavské četnické stanici byl pouze strážmistr Jiří Hörner, když do budovy náhle vtrhla asi desítka partyzánů. Počkali, až se vrátí i další četníci. A pak je bez milosti postříleli. Velitelem partyzánského oddílu byl Josef Serinek, který pár dnů před tím dostal jasný rozkaz: pomstít se četníkům za to, že na začátku října zabili jednu z hlavních postav československého odboje.

Josef Serinek se narodil do česko-romské rodiny v obci Bolevec (dnes součást Plzně) v roce 1900. Jeho život do začátku druhé světové války lze popsat pouze ve značně nekonkrétních konturách.

Víme například, že Serinek na konci první světové války musel narukovat do rakousko-uherské armády, z ní však dezertoval a společně s několika spolubojovníky se až do vzniku samostatného Československa skrýval v lesích kdesi na česko-německém pomezí.

Po válce se vyučil zahradníkem, tuto práci však vykonával buď jen velmi krátce, nebo vůbec. V éře první republiky se pak s jistotou živil také jako pomocný zemědělský dělník nebo jako kočí. V meziválečném období se také oženil a s manželkou měli pět dětí.

Po německé okupaci bylo romské obyvatelstvo – podobně jako Židé – považováno za méněcenné a podle nacistické ideologie mělo být vyhlazeno. Serinek se proto s celou rodinou v srpnu 1942 musel dostavit do koncentračního tábora v Letech u Písku.

Útěk před deportací

Jeho žena a děti po pár týdnech nastoupily do transportu do Osvětimi. Následně Serinek se svým bratrem – aby se vyhnuli deportaci – z Letů utekli. Celou následující zimu se (společně s dalšími dvěma spoluvězni) pohybovali po jižních Čechách, vloupávali se chat a chalup, kde přespávali a kradli jídlo. Získali v nich také několik loveckých zbraní.

A pak přišel 19. duben 1943. Celou skupinu pravděpodobně náhodou odhalili protektorátní četníci. Následovala přestřelka, při které zemřel bratr Serinkův bratr Karel. Josefovi se však podařilo uprchnout. Následně (pravděpodobně už sám) zamířil na Českomoravskou vrchovinu.

Tam se (neznámo kdy přesně) dostal do kontaktu s členy nekomunistické odbojové skupiny Rada tří. Souhlasil, že se zapojí do bojů proti nacistům. A připadl mu úkol sestavit partyzánský oddíl.

Serinek úkol splnil a do konce roku 1943 skutečně poskládal (především z uprchlých válečných zajatců) jednotku, která měla bezmála třicet členů. Skupina byla známá pod označením Čapajev nebo Černý (podle barvy kůže Josefa Serinka). Zimu oddíl přečkal ve vesnicích v okolí Žďáru nad Sázavou, aniž by se zásadněji zapojil do odbojových akcí.

Rušno u Přibyslavi

Nejvýrazněji Serinkova jednotka do dějin zasáhla v říjnu 1944. Zde je však nutná krátká odbočka: v oné době se přes tehdejší Německobrodsko přesouval prvorepublikový generál a čelný představitel Rady tří Vojtěch Luža.

Společně se svým spolubojovníkem Josefem Korešem kvůli strachu z prozrazení mířili do úkrytu k Novému Městu na Moravě. 2. října 1944 se zastavili ve vesničce Hřiště u Přibyslavi. Přítomnost dvou neznámých mužů tam však vzbudila pozornost, starosta obce Jaroslav Honza proto o jejich příchodu pro jistotu informoval přibyslavské protektorátní (tedy české) četníky.

Ti se vydali muže – kteří byli v místním hostinci – zkontrolovat. Sotva však vkročili do lokálu, začal po nich generál Luža pálit. On sám v nastalé přestřelce padl, poručík Koreš utrpěl zranění a po pár minutách spáchal sebevraždu v nedalekém poli. Totožnost obou mužů po pár dnech odhalilo gestapo.

Nespravedlivá msta

A nyní zpět k Josefu Serinkovi: ten dostal 20. října od štábu Rady tří pokyn, aby smrt obou vojáků pomstil. 26. října proto přibližně s deseti sovětskými partyzány uspořádal trestnou výpravu.

Přibyslavskou četnickou stanici dobyli snadno. Pak už jen zbývalo počkat na to, až se ze služby vrátí zbylí příslušníci. Pozdě večer všichni zamířili do sklepa stanice, kde partyzáni kvapně všechny četníky vyslechli, vynesli rozsudky smrti a následně je postříleli. Zemřeli čtyři z nich, jeden byl vážně raněn a přežil jen díky tomu, že předstíral smrt.

Než však tento přeživší četník stačil zavolat pomoc, partyzáni stihli bez problémů Přibyslav opustit.

Ironií osudu bylo, že ze čtyř mrtvých se zásahu proti Lužovi a Korešovi účastnili jen dva, zbylí tři s ním neměli nic společného. A navíc: zásahu proti odbojářům v Hřištích velel četník Josef Navrátil. Ten však 26. října v Přibyslavi vůbec nebyl a pomsta mu tak unikla. Navrátil však válku přesto nepřežil, zemřel v dubnu 1945 při náletu na Tišnov.

Konec života v zapomnění

Serinkův oddíl na přelomu let 1944 a 1945 ukončil svou činnost, jeho členové přešli k jiným odbojářským skupinám. Sám Serinek se přesunul na Bystřicko, kde při květnovém povstání pomáhal odzbrojovat německé vojáky a kde ho také následně zastihl konec války.

Za svou odbojovou činnost po příjezdu Rudé armády dostal medaili Za zásluhy, zároveň však obdržel smutnou zprávu, že jeho žena děti zemřely v Osvětimi. Josef Serinek se následně přestěhoval do Svitav, kde si otevřel hostinec, znovu se tam oženil a založil novou rodinu.

Živnostníkem nakonec byl až do roku 1953, kdy ho o prostředky na podnikání připravila měnová reforma. Následně Serinek až do odchodu do penze pracoval jako skladník v cihelně.

V roce 1966 pak – už jako důchodce – nadiktoval své paměti historiku Janu Tesařovi. Serinkovy memoáry však nesměly vyjít. Komunistický režim jeho aktivity nechtěl připomínat – byly příliš kontroverzní. Josef Serinek tak v roce 1974 zemřel zcela zapomenut. Jeho paměti vyšly nakonec až v roce 2016.

  • Facebook
  • Twitter