Jednadvacítka rozbuší srdce jihlavské architektury

Manželé Vojtěch Tecl a Tereza Tecl Brussmanová se doplňují nejen v soukromém životě, ale i v pracovním, v současné době pod hlavičkou Brány Jihlavy připravují vzdělávací programy Jihlavského architektonického manuálu, které začnou nabízet jak školám a veřejnosti v opraveném domě na Masarykově náměstí 21 po jeho dubnovém slavnostním otevření.

Manželé spolupracují v kanceláři sustektecl.cz, společně také vytvořili projekt Billionpalms, kde vyrábějí sochařský nábytek. Z jihlavské jednadvacítky, jak říkají domu na dolním Masarykově náměstí, chtějí vytvořit živý prostor plný zajímavých informací, kde se neustále něco děje.

Oba jste umělci, kteří jsou většinou nezávislí. Co vás na této veřejné pozici, která má často striktní pracovní pravidla, zaujalo?
TTB: Samozřejmě naše navázanost na Vysočinu. Já pocházím z Jihlavy a vystudovala jsem tady SUŠP Helenín, Vojta je z Chotěboře a chodil do Havlíčkova Brodu na stavební školu. Oba to tady dobře známe a rádi bychom na základě svých zkušeností a možná trochu s pohledem zvenčí pomohli nastartovat zájem o dění ve městě a zároveň utvrdit veřejnost v tom, že i ona může být spolutvůrcem našeho společného veřejného prostoru. A nás samozřejmě lákalo předat nejenom mladým lidem nástroje k tomu, jak ten prostor správně používat, jak ho pochopit a případně i měnit.

VT: Kromě vztahu k veřejnému prostoru a budovám je myslím také důležité ukázat roli samotných architektů, jaká jsou jejich specifika a rozdíly oproti jiným profesím. Že například v kontextu historického centra mohou hrát důležitého prostředníka mezi památkovou péčí a potřebami současného města a životního stylu. Zároveň děláme mnoho věcí pro soukromý sektor a připadalo nám důležité, abychom se podíleli i na veřejném dění.

Jak v současné době vypadá váš běžný pracovní den?
VT: Záleží, který den to je. Ale nyní si spíše jenom plníme spižírnu, ze které začneme vařit až příští rok. Na této pozici jsme teprve čtvrt roku a zatím navazujeme spolupráce a připravujeme edukační projekty. Navíc jednadvacítka ještě není hotová, sídlíme tedy vedle ekonomického oddělení Brány Jihlavy, kde se nemůžeme moc rozmáchnout, takže ty hlučné a smradlavé řemeslné věci děláme doma na chalupě a do Jihlavy dojíždíme na různé schůzky.

TTB: Ono je docela složité to celé nastartovat, je to hodně práce a vymýšlení. Nedávno jsme si ale říkali, že jak jsme na to dva, tak se nám to docela dobře „odblbuje“ – jsme k sobě navzájem docela kritičtí.

Na čem tedy konkrétně nyní pracujete?
VT: Nyní chystáme takovou intervenci do prostoru dolního Masarykova náměstí, která má na tu samotnou jednadvacítku upozorňovat. Ten dům je docela zastrčený za rohem, tak bychom umístili k rohu toho parkoviště naproti takovou tribunu, která bude vypadat úplně stejně jako jednadvacítka, ale v menším měřítku. To místo je zvláštní, protože sem sice vede přechod, ale moc lidí tudy nechodí. Bude to takový 3D transparent, který bude sloužit nejen jako posezení, ale také jako samotný edukační objekt, a třeba sem pár lidí vyrazí. Miniatura domu se navíc bude v průběhu času zdobit podobně jako ten reálný dům naproti, zároveň bude sám vyučovací pomůckou, třeba jako vzor menšího měřítka.

TTB: Na samotném vytvoření té tribuny bychom chtěli spolupracovat se studenty Střední školy stavební v Jihlavě, zrovna teď to domlouváme, tak snad nám to vyjde.

A jaké edukační programy plánujete do jednadvacítky?
TBB: Chtěli bychom zde mít vždy nějaké časově omezené, třeba roční tematické celky. Začneme středem města – pro druhý stupeň základek připravujeme projekt Navrhujeme město, který bude zaměřen na prostor za Snahou. Úvar městského architekta bude na toto místo vypisovat ideovou soutěž, tak se k nim paralelně přidáme a zkusíme si na tom ukázat, jak probíhají procesy změn – návrhy či studie, a jak vůbec mohlo k takové jizvě v centru dojít, kdo za to může nebo jaké přestavby se zde v minulosti udály.

VT: Architektura je složitý a pro laickou veřejnost těžko předatelný obor. Chceme vzbudit zájem pomocí inkluzivních nástrojů, jako jsou fyzické modely, ilustrace a koláže, archivní dokumentace, 3D tisk a živá diskuze. Můžeme z toho udělat zábavu, která ale nakonec může mít ten dopad, že budou i děti ze základky vtaženy do důležitých témat týkajících se problémů jejich města.

TTB: Pak chystáme také program pro malé děti z prvního stupně, který jsme nazvali Dekontrukce srdce města. S dětmi se pokusíme hravou formou přeměnit náměstí a Prior, pomyslně rozbušit srdce města. Pro veřejnost pak budou probíhat různé workshopy, přednášky či besedy. Volně bude přístupná také samotná badatelna.

Bude badatelna jenom tichým místem pro studium nebo se v ní bude také něco dít?
TTB: Tam by se toho mělo dít opravdu hodně. Jednadvacítka sama o sobě nabízí spoustu témat, sama je propojením mnoha druhů architektur, otevírá debatu s památkáři, je historicky cenná, při její rekonstrukci byly objeveny raznice středověkých jihlavských mincí, které zde budou také vystaveny. Rekonstrukce domu byla navíc navržena renomovaným architektem Markem Štěpánem, je velice citlivě provedena, ale lidé přitom mohou namítat, že jim by něco takového památkáři nedovolili, takže zde také může vzniknout debata o tom, co ještě máme chránit a co už máme modernizovat, a kde je ta hranice mezi odborným a subjektivním názorem.

VT: Už se sem hrozně těšíme, kromě našich kolegů Filipa Kochana, Jiřího Neuberta a Jany Laubové, jakožto koordinátorů JAMU, zde bude sídlit i Centrum dokumentárního filmu. Plánujeme s nimi spolupráci na promítání filmů se vztahem k městu a architektuře. K tomuto využijeme nově vytvořené multimediální sály. Budeme si sem zvát odborníky, chystáme se spolupracovat s galeriemi, vysokými školami – třeba by zde mohla proběhnout letní škola architektury atd. Samotná badatelna pak bude plná knížek, a to nejen těch starých, ale plánujeme zde archivovat také pracovní sešity z edukačních programů, protože i názory žáků jsou důležité a měly by se uchovávat.

TTB: Ano, takže kdo se chce navždy zapsat do badatelny JAMU, tak by se měl našich aktivit rozhodně zúčastnit! (smích)

Inspirovali jste se někde?
TTB: Plzeňský i brněnský architektonický manuál má také různé doprovodné akce, takže jsme se částečně inspirovali u nich. Zároveň ale máme mnoho zkušeností například z Prahy, kde jsme působili v blízkosti Campu, který také nabízí skvělé edukační programy, navíc je stále živý, člověk má neustále pocit, že se tam něco děje. Takový nějaký pocit bychom chtěli vyvolat i z té jednadvacítky.

VT: Možná ještě doplním, že samotnou inspirací nám byl letos Landscape. Na podobnou formu třeba přednášek v prostoru nebo odborných procházek bychom chtěli také navázat.

S kým byste například chtěli spolupracovat tady v Jihlavě?
VT: Teď například navazujeme spolupráci s OGV, která přišla s tématem blízkým JAMU. Od žáků Pavlíny Pitrové přišla iniciativa, že by chtěli nějak aktualizovat pomník komunistickým obětem u Vysoké školy polytechnické. Tak nás společně oslovili s tím, že by potřebovali předat nějakou historickou vazbu na to místo a zároveň ještě před tím, než začnou něco vymýšlet, získat nějaké znalosti o památnících ve veřejném prostoru nebo o tom, co to vůbec znamená paměť místa.

TTB: A pak samozřejmě navazujeme spolupráci se školami, kde jsme rádi za základní školy, protože ty děti často ještě nejsou rozhodnuté, co chtějí dělat jako profesi, a my jim můžeme nějaké znalosti o veřejném prostoru předat ještě před tím, než se rozutečou do svých oborů. Kromě již zmíněné stavebky plánujeme spolupráci i s jinými středními školami v Jihlavě i na Vysočině. Rádi bychom také zvali organizace a osobnosti zabývající se edukací architektury a tématy kolem veřejného prostoru z jiných míst v České republice i zahraničí.

Budete nějak pracovat i na propagaci Jihlavy a rozvíjet zdejší turistická lákadla?
VT: Samozřejmě, to bude dělat samotná edukace a hlavně nevšední doprovodné programy. Jihlava má například krásné vysoké síně, které jsou opravdu unikátní. Jenže lidé, když často kolem něčeho chodí, tak to začnou ignorovat. A my se zaměříme i na přístupy, jak to znovu zviditelnit. Může to být nějakou performance nebo to nějak, třeba pomocí divadla, vynést na náměstí, nechat vyprávět příběh o vysokých síních jednoho z holubů, co tam pořád vysedávají ve světlíku. Tohle je vděčné téma a kreativitě se meze nekladou.

TTB: To je pravda. Nedávno jsme byli na skvělé performativní procházce po pražské Tróji, kterou má na svědomí Savka Marenić a Kateřina Radakulan pod záštitou „Umění pro město“, při které nám do sluchátek vyprávěli staré příběhy z těch míst bobři, kteří zde dříve žili. A byl tam jeden docela dojemný moment, kdy nás ti bobři upozornili na jeden kůl, ke kterému si dřív lidé přivazovali loďky. Ten původní kůl tam stále byl, ale nikdo si ho nevšiml, protože je tam místo vody nová silnice.

Nakonec se musím zeptat – není to náročné společně zároveň pracovat a žít? Neštvete se někdy?
VT: Vůbec – jak jsme říkali před chvílí. My si umíme udělat příjemné pracovní prostředí.

TTB: Ano, ale není to tak, že bychom jenom pracovali, také umíme opravdu kvalitně odpočívat! (smích) Ne, já když jsem ještě učila v Praze na ZUŠ, tak jsme spolu tolik nebyli a bylo to naopak horší. Nám to vyhovuje ty věci společně řešit.