Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views :
img

Historik: Vztah k místu si budujeme i jídlem a pitím

/
/
/
580 Zobrazení



Na veřejné debatě pořádané Letní žurnalistickou školou v Havlíčkově Brodě vystoupil v panelu Česká krajina ve stínu a mluvil o problémech v Sudetech Petr Hlaváček, renesanční člověk původně ze staropražské měšťanské rodiny, ale rodák z Kadaně, který dnes žije mezi Prahou a Kadaní, působí na Univerzitě Karlově a v Akademii věd, zkoumá problematiku evropské, české i sudetské identity a píše o tom.

Můžete mi popsat, jak prostředí Vašeho vyrůstání v Kadani vypadalo.
Vždycky říkám, že jsem vyrůstal v multikulturním prostředí, protože bylo naprosto normální, že se kolem mě míhali jak Češi původem z Prahy, Vídně nebo Volyně, tak i z jiných koutů republiky, ze Slovenska, Rusíni, Němci, Maďaři, Romové… Do toho dvoutisícová komunita Poláků, která přijela za prací, stejně jako Arabové a Afričané černé pleti, kteří studovali na kadaňské stavební průmyslovce a často to byli prominenti z tamějších komunistických rodin. Kromě gastarbajtrů z Polska tu svého času žila i komunita Kubánců a Vietnamců. Už na základní škole, to mluvíme o osmdesátých letech, jsem měl spolužáky, kteří mluvili různými jazyky, byli z různých národů. Myslím, že jsem tím získal protilék vůči nacionalismu, považuji se za Čecha, ale přirozeně i Evropana a Zápaďana. Myslím si, že to pestré prostředí k tomu přispělo.

Jak se Váš kraj měnil v průběhu dvacátého století?
Kadaň první republiky byla okresní maloměsto s německou většinou. Mělo svoji důležitou intelektuální vrstvu, ať už německou, židovskou a částečně i českou, bylo tu několik středních škol, rozvinutý rukavičkářský průmysl. Rok 1938 představuje brutální cézuru. Nejprve „zmizela“ židovská komunita, pak v roce 1945 i německá. Druhá polovina 20. století pak byla ve znamení bezohledné industrializace a teprve po roce 1989 nastává obrat a dnes je Kadaň nejen příjemným místem pro život, ale též ohniskem cestovního ruchu.

Jak tedy vypadá dnešní Kadaň?
Je to s nadsázkou řečeno ostrůvek pozitivní deviace. Kadaň se dokonce oficiálně usmířila s německými vyhnanci, s nimiž podepsala i „smlouvu o smíření“. Konají se společné akce, které slouží k uzdravování historické paměti, a ke vzniku nové, společné. Sám se toho účastním například psaním vlastivědných knih. A pak také v Kadani funguje genius loci. Město a kraj, které se postaví na nohy a vypadají i na pohled hezky, mají lidi najednou víc rádi a cítí se tam doma. Kadaň plně využila potenciál svobody po roce 1989.

Máte nějaké doporučení pro budování hrdé společnosti?
Neplatí to jen pro pohraničí: po lockdownu a životě na sociálních sítí cítíme, že setkávání se sousedy tváří v tvář, ať už v kavárně, hospodě, na louce nebo na ulici, je něco nenahraditelného. Společenství se buduje v komunikaci konkrétních lidí, a jedině tak se buduje i vztah ke konkrétnímu místu. Tady v Havlíčkově Brodě zrovna sedíme v kavárně a piju havlíčkobrodské pivo. I skrze gastronomii a společné jedení a pití lze totiž budovat vztah k určité lokalitě. Láska ke kraji může procházet žaludkem.

Autorka: Zuzana Terry, absolventka Letní žurnalistické školy Karla Havlíčka Borovského 2021

  • Facebook
  • Twitter