Fotograf žďárské Charity Zbyněk Čech: „Pomoc Charity má smysl. Jde ke konkrétním lidem.“

Desátý ročník soutěže Můj svět, které se mohli zúčastnit pracovníci, klienti i dobrovolníci všech Charit České republiky, se v letošním roce uskutečnil v Charitě Opava. První cenu v kategorii Život kolem nás a druhou cenu v kategorii Portrét vyhrál žďárský fotograf Zbyněk Čech, který pět let spolupracuje s Oblastní charitou Žďár nad Sázavou.

Nejen jeho vítězné snímky, ale i mnohé další budou do 11. listopadu viset v Čechově domě ve Žďáře nad Sázavou. V pondělí 1. října se v 17.00 uskuteční vernisáž této výstavy.

Zbyňku, jak jste se k této fotografické soutěži Můj svět a vůbec ke spolupráci s místní Charitou dostal?
To je vcelku snadná otázka. Za všechno může jedna z pracovnic žďárské Charity, která mě k focení v této neziskové organizaci přivedla, a pak mě i informovala, že tato soutěž existuje.

Vyhrál jste i v předchozím ročníku soutěže. Jaké byly vaše pocity, když jste se dozvěděl, že jste vyhrál i letos?
Na to si pamatuji docela dobře. V práci mi na mobilu cinklo upozornění, že přišel mail. Otevřel jsem ho a koukal, co se to děje. Přiznávám se, že v nějaké umístění jsem doufal, ale že hned ve dvou kategoriích pomyslné zlato a stříbro, to byl trošku šok.

S Charitou spolupracujete zhruba pět let. Často vyrážíte do terénu zaznamenat každodenní realitu. Nesete si s sebou nějaké zážitky, na které se nedá zapomenout?
Zážitků je mnoho, ale strašně těžko se předávají v pár slovech. Víte, spoustu zážitků je vlastně založeno na úplně obyčejných, ale přitom velkých věcech. Když přijedou ošetřovatelky nebo pečovatelky za svými klienty a těm se rozzáří oči – to jsou takové zvláštní intimní chvíle. Mnohokrát se dočítám v různých diskuzích o tom, jak jsou neziskově organizace jen žrouty peněz. Nemůžu mluvit za všechny organizace, ale po tom, co jsem měl možnost zažít já v rámci Oblastní charity, tak zodpovědně říkám: Má to smysl! Pomoc jde ke konkrétním lidem. Možná zrovna v tuto chvíli ošetřuje nějaký pracovník ve vedlejším vchodě vašeho souseda… A pokud bych měl zmínit první věc, která mě napadla v souvislosti s nějakým silnějším zážitkem, tak je to snad situace, kdy jeden klient, mladý klučina, si mě asi běžel prohlédnout, ruku měl nataženou před sebe, přímo na objektiv. Naštěstí jsem zareagoval poměrně rychle a můj oblíbený objektiv zachránil. Nicméně fotka z toho opravdu nebyla… (smích)

Většina lidí se nerada fotí. Jak vás přijali charitní pracovníci a klienti?
Občas se stane, že někdo z fotografovaných se zdráhá. Pak nastupují moje vtípky a většinou to zabere a nálada se uvolní. Navíc focení je věc dobrovolná. Fotím jen s pracovníky či klienty, kteří dali souhlas. Zařízení Charity navštěvuji s foťákem přibližně jednou, dvakrát za rok a za tu dobu jsme se už tak nějak skamarádili. Alespoň já to tak cítím a vracím se na všechna místa rád.

Pomalu se již schyluje k dalšímu ročníku soutěže Můj svět. Chystáte se opět zúčastnit?
Dalšího ročníku bych se zúčastnil rád, ale cíleně se na něj nechystám. Všechny fotky, které uspěly, byly de facto „náhodou“. Myslím, že to tak nefunguje, že by člověk úmyslně mačkal spoušť s vědomím: Teď fotím fotku do soutěže. Ve většině případů sedím u počítače a řeknu si: tohle se mi líbí, a při výběru do soutěže ji pak zařadím do svého užšího výběru. Jednu takovou fotku nosím v hlavě stále. Mám za to, že je jedna z nejlepších, co jsem kdy udělal – starší paní vyhlížející z okna. Bohužel jsem tehdy nedostal od portrétované osoby svolení k použití.