Ekonom z Brodu vedl po válce národní banku. Pak skončil v komunistickém vězení

Byl sice právník, jeho velkým koníčkem ale byla ekonomie. Během předválečné republiky patřil mezi přední levicové odborníky na národní hospodářství. Vrchol kariéry německobrodského rodáka Jaroslava Nebesáře nastal v roce 1945, kdy se stal guvernérem československé národní banky. Jenže záhy přišel únorový převrat a komunisté přesvědčeného sociálního demokrata neváhali zlikvidovat.

Josef Nebesář se v Německém Brodě narodil v roce 1882. Po úspěšném složení maturitní zkoušky nastoupil na práva na pražské univerzitě. Dařilo se mu tam bez problémů, a tak mu zbývalo hodně volného času, ve kterém mohl studovat různé ekonomické spisy.

Když vysokoškolská studia zakončil a nastoupil na praxi u brněnského soudu, docházel ještě dva roky do národohospodářského semináře vídeňské univerzity. Nakonec u něj ale převážila touha po penězích a pohodlném životě, a tak si v roce 1910 otevřel vlastní právnickou praxi, která ho v následujících více než třech dekádách velmi dobře živila.

Na svůj zájem o ekonomii ale Nebesář nezanevřel. Po vzniku samostatného Československa se stal přesvědčeným sociálním demokratem, byť do této strany vstoupil až po druhé světové válce. Byl také zastáncem ekonomické teorie zvané keynesiánství – razil tedy tezi, že by měl stát do ekonomiky co nejvíc zasahovat, aby ve společnosti nevznikaly velké rozdíly mezi chudými a bohatými.

Své názory rodák z Německého Brodu pravidelně publikoval na stránkách sociálně demokratického listu Právo lidu. Ve třicátých letech také založil vydavatelství Družstevní práce, které vydávalo různé (především však jeho) knihy s ekonomickou tematikou.

Nutné je taky podotknout, že Nebesář byl během první republiky poměrně kritický k tehdejším ministrům financí, kteří (na rozdíl od jeho názorů) se snažili spíš státní výdaje minimalizovat. Je tak pochopitelné, že před rokem 1938 neměl levicový ekonom z Vysočiny moc prostoru pro kariérní růst.

Splněný sen

Druhou světovou válku přestál Nebesář bez potíží, dostatek peněz na živobytí mu přinášela jeho advokátní kancelář. Prakticky hned po květnovém osvobození ale v jeho životě nastal radikální předěl.

Josef Nebesář se totiž už před válkou znal s tehdejším sociálně demokratickým diplomatem Zdeňkem Fierlingerem. Ten se v roce 1945 stal prvním premiérem poválečné republiky a prakticky hned po osvobození Nebesáře dosadil do vedení obnovené Národní banky Československé, což byla v podstatě obdoba dnešní České národní banky.

V jejím čele mohl rodák z Vysočiny konečně využít své roky získávané znalosti a výhodou bylo také jeho keynesiánské zaměření. Poválečná republika byla totiž mnohem levicovější než stát, který zanikl v roce 1939. Dokonce i prezident Edvard Beneš režim v obnoveném Československu označoval jako socialistickou nebo socializující demokracii.

Nebesář tak mohl konečně naplno podporovat rozdávání různých dávek nebo i majetku chudším obyvatelům. Souhlasil také s prvními vlnami znárodňování.

Poválečná idyla končí

Nové poválečné poměry ale vydržely jenom krátce. Jak rodák z Německého Brodu smýšlel o únorovém převratu, nevíme. Následující události ale nesl s poměrně velkou nelibostí.

Nikdy nebyl například pro likvidaci soukromého podnikání a už vůbec nesouhlasil s tím, že by se měly sloučit komunistická strana a sociální demokracie.

Není tak divu, že v roce 1950 byl z čela národní banky odvolán. Onoho roku ostatně komunistický režim rozhodl o tom, že tuto instituci zruší a nahradí ji novým úřadem s podobným názvem – šlo konkrétně o Státní banku.

Nebesář ještě přibližně rok v končící národní bance působil na nižší úřednické pozici, v roce 1951 pak – přestože mu bylo už skoro 70 let – odmítl odchod do penze a nastoupil do Národohospodářského ústavu.

Tam zřídil nové oddělení, které se zabývalo ekonomickým výzkumem. Nepracovali v něm však lidé, kteří by publikovali vědecké práce plné nesmyslných marxistických frází. Naopak. Nebesář nad svými podřízenými držel ochranou ruku a jeho oddělení tak smělo tři roky publikovat poměrně kvalitní práce.

Vlastizrádce a špion

Komunistický režim však svobodomyslné Nebesářovo počínání netrpěl věčně. V roce 1954 agenti Státní bezpečnosti zatkli jak jeho, tak i některé z jeho kolegů. Obvinili je (samozřejmě bezdůvodně a bez jakýchkoli důkazů) ze špionáže a velezrady.

Jaroslav Nebesář však měl štěstí v tom, že Gottwald se Stalinem už byli po smrti a nejhorší komunistický teror tak už byl u konce. Unikl tedy trestu smrti a dostal „jenom“ 15 let vězení. Byl navíc už v pokročilém věku, a tak si odseděl jen dvě léta a v roce 1956 ho soud kvůli špatnému zdravotnímu stavu propustil na svobodu.

Té si však už rodák z Vysočiny dlouho neužil. Poslední měsíce svého života strávil v naprostém ústraní v Praze. Nesměl vědecky působit ani se stýkat se svými bývalými kolegy. Zemřel v dubnu 1958.

Že stíhání Jaroslava Nebesáře bylo vykonstruované, nakonec soud potvrdil v roce 1968, kdy ho v plném rozsahu posmrtně rehabilitoval.

Foto: Česká národní banka