Chtěl začít znovu na Západě. Nakonec ale číšník z Chotěboře v 50. letech skončil na popravišti

Měl problémy doma, a tak se rozhodl, že odejde do zahraničí. Jenže byl začátek 50. let a sotva osmnáctiletého Jaroslava Kyselu z Chotěboře nedaleko od západoněmeckých hranic zatkli hlídkující příslušníci SNB. Právě tak začíná tragický příběh, který po pár měsících a mnoha peripetiích skončí na popravišti pankrácké věznice…

Život Jaroslava Kysely začal úplně obyčejně. Narodil se v Chotěboři na začátku roku 1932. Relativně klidné prvorepublikové rodinné poměry ale brzy poté zásadně proměnilo úmrtí jeho otce. Následně už Kysela žil pouze se svou nemocnou matkou.

Stejně jako jeho vrstevníci vychodil obecnou a měšťanskou školu. Následně se vyučil číšníkem. Této profesi se také nedlouho po konci druhé světové válce začal věnovat. Konkrétně nastoupil do chotěbořského hotelu Modrá hvězda.

Život s nemocemi souženou matkou však mladého Jaroslava Kyselu ubíjel. A proto se na jaře roku 1950 rozhodl, že začne znovu. V západním Německu. Jeho pokus o útěk přes hranice ale příliš dobře promyšlený nebyl. Osmnáctiletý mladík si jednoduše koupil jízdenku a odjel vlakem do pohraniční vesnice Klenčí pod Čerchovem.

Co přesně tam dělal, nevíme. Nejspíš ale jeho pokus o útěk na Západ skončil velmi brzy. Jen pár desítek metrů od nádražní budovy v Klenčí ho totiž zatkli hlídkující příslušníci Sboru národní bezpečnosti. Odvedli ho k výslechu. A Kysela nezapíral.

Byl mladý, nezkušený, pocházel z chudé rodiny, a tak k němu byl soudce plzeňského soudu víceméně shovívavý. Za pokus o překročení hranic dostal rok vězení. Na začátku 50. let přijatelný trest.

Kysela si ho začal odpykávat ve věznici na Borech, v létě ho však převezli do jáchymovských uranových dolů. I tam měl ale Jaroslav Kysela – ve srovnání s jinými vězni – štěstí. Mohl pracovat na nově vznikající šachtě Adam, kde panovaly snesitelné podmínky. Vězně tam hlídali jen dva policisté a kolem šachty dokonce ani nebyl plot.

Špatně zamčený strážný

Kysela se však rozhodl, že svého cíle – tedy útěku na Západ – zkrátka dosáhne. Připojil se tak ke skupině dalších čtyř vězňů a společně naplánovali útěk.

Bylo 5. září 1950, když se pět spiklenců vrhlo nejprve na prvního strážného. Odzbrojili ho relativně snadno, přesto jej při přetahování o zbraň zranili. Odtáhli ho do nedaleké boudy a zamkli za ním dveře. Druhého strážného i ostatní vězně pak spustili do dolu.

Následně pětičlenná skupina – včetně našeho hrdiny Jaroslava Kysely – prchla směrem k městečku Abertamy. Jeden z vězňů se dokonce převlékl do policejní uniformy a předstíral, že ostatní uprchlíky eskortuje k soudu.

K západní hranici to pětice mužů měla pár desítek kilometrů. Pár dní pochodu lesy. Možná i pár desítek hodin, kdyby si troufli popojet vlakem nebo kdyby se jim někde podařilo třeba ukrást auto. Jenže útěk se nezdařil. Zapříčinil to příslušník Sboru národní bepečnosti zamčený ve strážní boudě. Ten – ač poraněný – se dokázal dostat ven a vyhlásil poplach.

Za pár desítek minut byly lesy v okolí Jáchymova plné policistů, vojáků, milicionářů a agentů Státní bezpečnosti. A ti taky po pár hodinách uprchlíky našli a pozatýkali. (Jeden z nich byl při zatýkání zastřelen, jednomu se podařilo utéct, dopaden byl ale hned druhý den v Karlových Varech.) Náš hrdina – Jaroslav Kysela – byl však mezi zatčenými.

Shovívavost? Napodruhé ne!

Následovaly výslechy a krátké vyšetřování. Od pokusu o útěk však uplynul sotva měsíc a prokurátor už měl sepsanou obžalobu, ve které Kyselu vinil z pokusu o vraždu a také (poněkud nesmyslně) z velezrady a z vyzvědačství.

Soud se – pro výstrahu ostatním – konal 10. a 11. října přímo v Jáchymově. Vyšetřovatelé mladého (a dalo by se říci, že i naivního) muže z Chotěboře vykreslili jako vyvrhel společnosti, který se neštítí vůbec ničeho. A jestli pokus o emigraci Kyselovi prošel relativně lacino, napodruhé k němu byl soud nemilosrdný. Za útěk z pracovního tábora a napadení strážného totiž dostal trest smrti.

Jaroslav Kysela se samozřejmě odvolal. Zbytečně. Samozřejmě taky požádal o milost. Opět zbytečně. A tak ho převezli do Prahy, kde byl 21. října 1950 krátce po šesté hodině ranní popraven.

O jeho osudu se pak čtyřicet let nesmělo mluvit. Až po sametové revoluci ho soudy rehabilitovaly. Osud Jaroslava Kysely pak také od roku 1998 připomínala pamětní deska na jeho rodném domě v chotěbořské Klášterní ulici. V roce 2020 se však majitelé domu rozhodli desku sejmout, ta je od té doby uložená v chotěbořském muzeu.