Vladimír Jindra Přání většiny našich klientů je žít doma – tam, kde to mají nejraději – Vysočina-news.cz
Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views :
Podpořte nás prosím.

Please turnoff your ad blocking mode for viewing your site content

img

Vladimír Jindra Přání většiny našich klientů je žít doma – tam, kde to mají nejraději

/
/
/
110 Zobrazení



Vladimír Jindra se jako sociální pracovník pohybuje v oblasti neziskového sektoru a sociálních služeb od roku 2000. V současné době pracuje jako sociální pracovník v Charitní pečovatelské službě, která spadá pod Oblastní charitu Žďár nad Sázavou. Zařízení poskytuje terénní péči v Bystřici nad Pernštejnem a ve Žďáře nad Sázavou a v okolí patnácti kilometrů především seniorům, kteří se kvůli nebo onemocnění nedokážou postarat sami o sebe. O zhruba 300 klientů ročně pečuje celkem 22 pracovníků v obou pobočkách.

Vladimíre, Charitní pečovatelská služba je jedním ze základních pilířů toho, co charita poskytuje už odnepaměti potřebným lidem. Jaké je vaše hlavní poslání? A jaké úkony nejčastěji lidem poskytujete?
Jsme službou terénní, proto se snažíme, aby naši klienti mohli žít ve svém domácím prostředí co nejdéle. Proto péči nejčastěji poskytujeme seniorům, kteří jsou doma sami. Rodiny jsou buď ve vzdálených městech nebo chodí do zaměstnání. Aby senioři mohli zůstat doma, potřebují pomoc v základních životních potřebách – pomoc s hygienou, nákupy nebo dovoz oběda. Všechny tyto úkony poskytujeme dle platného ceníku, který je umístěný na našich webových stránkách.

Denně se pohybujete mezi vašimi klienty, řešíte jejich starosti a trápení. Jaká jsou jejich nejčastější přání?
V současné době je největším přáním našich uživatelů, aby už skončila covidová pandemie a život se mohl vrátit do původních kolejí. Přejí si, aby se mohli znovu setkávat se svými blízkými i mezi sebou beze strachu a obav. Samozřejmě všichni si přejí být zdraví a soběstační. A jejich velkým přáním často bývá žít doma tam, kde to mají rádi a jsou zvyklí.

Zmínil jste pandemii Covid-19. Jste terénní službou a pracujete přímo v domácnostech vašich uživatelů. Jak se Vám tato péče poskytuje v době covidové krize? Zaznamenali jste nějaké změny oproti letům předchozím?
V posledním roce jsme zaznamenali zvýšenou obavu uživatelů, nebo jejich rodinných příslušníků, abychom nebyli nositeli viru do jejich domovů. Někteří uživatelé využívání služeb přerušili, ale to byly výjimky. Nicméně se snažíme po celou dobu pandemie dodržovat veškerá opatření a důsledně používáme ochranné pomůcky v podobě respirátorů, rukavic a dezinfekce.

Potýkáte se s nějakými potížemi nebo překážkami kvůli onemocnění Covid-19?
Jedna zásadní změna nastala na počátku pandemie v týmu našich pečovatelek. Museli jsme se vyrovnávat s obavami o zdraví své, svých rodin i uživatelů. Jak jsem již zmínil, používáme od počátku pandemie dezinfekci rukou a respirátory. Nejsou to příjemná opatření, ale když vidíme cíl, pak je i cesta snadnější. Ve žďárské pobočce byla situace specifická v tom, že z nemocnice byli často propouštěni pacienti, kteří ještě nebyli zdraví a potřebovali péči, na kterou rodiny nebyly připraveny a nemohly ji sami poskytnout. A kapacita pobočky byla z tohoto důvodu často naplněna. V mnoha případech jsme byli jediní, kdo naše klienty za celý den navštívili. Další potíže nastaly při péči o covid pozitivní uživatelé. Ve většině případů jsme spolupracovali s jejich rodinami a službu se nám tak podařilo zajistit bezkontaktně. Častěji jsme covid pozitivním uživatelům zprostředkovávali nákupy a léky v lékárně. Předání pak proběhlo za dodržení speciálních pracovních postupů.

V Charitní pečovatelské službě už působíte tři roky. Co vás na vaší práci baví a co vás naplňuje?
Nejvíce mě naplňuje možnost být blízko lidem. Poznávat je, jejich osudy a hledat možnosti, jak jim mohu nejen já, ale i celá služba, pomoci. A někdy je těžké překonat svoji představu řešení situace a přijmout pohled uživatele. Dříve jsem byl zvyklý zajet si nějaký systém, a pak se dlouho podle něj řídit a nic neměnit. Tady je to úplně jiné. Jak život není strnulý a neměnný, tak i naše služba, která se snaží přizpůsobit potřebám uživatelů, je pestrá a proměnlivá. Ze začátku to pro mě byl problém. Nyní si už zvykám, a to i díky kolegyním, které vše zvládají, a já nechci zůstat pozadu. Myslím, že základem pro dobré fungování každého kolektivu jsou dobré vztahy mezi kolegy. A nebojím se říct, že u nás jsou tyto vztahy nadstandartní. Záleží nám jeden na druhém, snažíme se vzájemně povzbuzovat, ale i říkat méně příjemné věci. To mě naplňuje radostí z práce a do práce se vždy těším.

A poslední otázka závěrem. Vašimi kolegyněmi jsou samé ženy. Jaké to je být v práci jediným mužem?
V ženském kolektivu je mi dobře. Smířil jsem se s tím, že v jistých situacích jsou moje schopnosti úplně jiné než schopnosti kolegyň. Například, když se při ranní poradě baví více pečovatelek najednou, dokážou vnímat všechna témata. Já mám někdy problém vybrat si z té spleti hlasů jeden, na který zaměřím svoji pozornost. Z počátku jsem se jako chlap nedokázal srovnat s tím, že vše, co je mým úkolem, neumím nebo tomu nerozumím. Dnes už je to daleko lepší. Naučil jsem se přiznat sobě i ostatním, že všemu nerozumím, a naučil jsem se to i říkat druhým. Ale celkově si myslím, že se přirozeně doplňujeme. Já jsem obohacován ženským citem a empatií s uživateli. A naopak já ženský kolektiv zase obohacuji technickým myšlením a zaměřením na cíl.

  • Facebook
  • Twitter