V mládí přišel o ruku. Díky úrazu ale našel Michal Kalenda životní vášeň

V sedmi letech Michalovi Kalendovi po úrazu u vysokého napětí amputovali ruku a na druhé mu lékaři zkrátili šlachy. Se svým hendikepem se sžil, ale ne vždy probíhalo všechno hladce. Nevzdal se i díky malování a lidem, které ve svém životě poznal. Nebýt úrazu, možná by nikdy nenašel svoji lásku ke keramice. Tu tvoří ve sdružení pro hendikepované Míša & Míša, které spoluzaložil.

Rok 1989 změnil život obyvatelům tehdejšího Československa. Lidé si ale na pozadí velkých politických událostí žili své běžné životy, mezi nimi i sedmiletý Michal Kalenda. Chodil tehdy do druhé třídy, když vylezl na rozvaděč vysokého napětí a elektřina mu proletěla celým tělem. Doktoři mu museli amputovat pravou ruku.
„Je lepší, když se to stane takhle brzy. Naučíte se s tím žít. Když úraz přijde ve třiceti, rozkope vám to celý život, který už máte nějak najetý. V mém případě jsem se všechno učil,“ zahajuje Michal Kalenda své vyprávění třicet čtyři let po události.

Už od mala si musel umět poradit
Nepřipouštěl si, že nebude moct dělat v životě, o čem snil. Ničeho, co do té doby dělal, se nevzdal. Musel se ale vypořádat s tím, že některé věci už nemohl provádět jako dříve. „Myslím, že mě zranění naučilo improvizovat, protože když to nemůžu dělat rukou, musím si pomoct jinak,“ popisuje Kalenda jednu z pozitivních stránek svého úrazu.
Ke zkrácení šlach na levé ruce použili lékaři kožní štěp z břicha a měsíc si musel poradit úplně bez rukou. Tím, že po dědovi a tátovi zdědil umělecké vlohy, neodradila ho od malování ani dočasná absence obou horních končetin. Naučil se malovat nohama. „Hodně jsem maloval. Odvádělo to moji pozornost od nemocničního prostředí.“ Právě malování bylo nedílnou součástí překonání následků úrazu.
Na svůj hendikep si zvykl a po návratu z nemocnice se s ním snažil žít stejně jako všichni jeho kamarádi, kteří měli obě horní končetiny. Naučil se jezdit na kole, plavat, hrát stolní tenis a závodně se věnoval fotbalu. Poté, co úspěšné zvládl ukončit devátý ročník základní školy zamířil na obchodní akademii, kde se vyučil účetním. Práci ale sháněl těžce. Všude chtěli praxi, kterou neměl, a tím, že ho nikde nezaměstnali, ji ani nemohl získat.

Cesta od desíti k pěti
V tomto období vnímal událost z dětství úplně jinak, než je tomu dnes. „Spoustu let jsem se v tom plácal. Říkáte si, proč já. Chtěl jsem dělat tolik věcí. Hodně lidí vám řekne, že vám musí víc pomoct, když nemůžete toto a tamto. Už vás to na jednu stranu sklepává,“ vzpomíná na nelehké období s menším úsměvem na své zarostlé tváři.
Kalenda si po dlouhé době strávené doma našel práci vrátného na rozvodně elektrické sítě ve Slavěticích u Jaderné elektrárny Dukovany. Svoje zaměstnání začal odbývat, k čemuž ho dovedla povaha jeho pracovní doby, kdy jenom seděl a sledoval záznamy z kamer na televizi. Po dvou letech byl znovu bez práce a nevěděl v životě kudy kam.
„Jednu dobu mě to psychicky celkem sundalo. Začal jsem trošku víc popíjet a utápěl jsem se v tom,“ dodává k době, kdy jeho život nevypadal růžově. Naštěstí si to uvědomil. Věděl, že už toho má dost a měl před sebou dvě možnosti. Buď opustit svůj život a začít žít jinak, nebo si jít pořád stejnou cestou s tím, že už moc daleko nedojde.
Život ho nasměroval k lidem, kteří mu pomohli vyváznout z tíživé situace. „Potkal jsem jednu skvělou kamarádku, když mi bylo kolem dvaceti devíti let. Ta má na tom velkou zásluhu,“ uvědomuje si důležitost těchto momentů svého života. Jedno osudové setkání na něj ovšem ještě čekalo.

Životní restart
Svůj život postavil na nohy a dostal se do spolku v Třebíči. Tam poznal Hanu Nejedlou. Společně se po dvou letech rozhodli, že by rádi založili vlastní sdružení, kde by si dělali věci po svém. Spolek Míša & Míša vznikl v roce 2012. „Je to velká srdcovka,“ vykládá v prostoru obchůdku Míša, který jim patří.
Spolek založili s cílem zaměstnávat hendikepované, protože to s prací nemají jednoduché. „Dalším důvodem byl jejich společenský život. Hendikepování si připadají víceméně odstrčení, takže děláme různé společenské akce,“ přibližuje Kalenda důvody založení spolku. Přitom velmi dobře ví, o čem mluví. I z tohoto důvodu je součástí spolku, aby pomohl lidem s podobnými osudy.
„Nic není nemožné“ – výrokem od americké spisovatelky Erin Morgenstern se Michal Kalenda řídí po celý svůj život. Když s Hanou Nejedlou přemýšleli, co budou vyrábět, kamarádka jí doporučila keramiku. „Řekla jsem jí, že keramiku nemůžeme dělat, protože to Michal s jednou rukou nezvládne,“ doplňuje při vyřezávání keramické lampy Hana Nejedlá. Michal Kalenda se ale nenechal odradit a během několika hodin vyřezal svoji první keramickou lampu.
Pomoc v životě nikdy neodmítl, ale nepřijímal ji rád. „Potřebuji být samostatný a soběstačný. Nechám si pomoct, ale až opravdu v krajní nouzi. Snažím se na to vždy přijít sám, i když mi to jde kolikrát pomaleji,“ prozrazuje odhodlaně Kalenda, který dodává, že mimo speciálně upraveného auta nevyužívá žádné pomůcky, které by mu usnadňovaly život.
Kdyby nebyl tvrdohlavý, možná by nikdy keramiku ve spolku nevyráběli a přišel by tak o svůj největší koníček. Zadumaný Michal Kalenda uvažuje nad tím, že negativní slova o nezvládnutí některých činností mu ukázala životní cestu. „Kolikrát to vypadá, že tudy cesta nevede, že je to špatný, že vám někdo podkopne nohy, ale nakonec se ukáže pravý opak,“ řekne po chvíli přemýšlení a upraví si černé sluneční brýle, které má zabořené ve vlasech.
Nebýt úrazu, nestal by se tím, kým je
Nebýt úrazu, vydal by se nejspíše jinou cestou. Dnes už by o tuhle alternativní variantu nestál. Přestože mu osud hodil klacek pod nohy, jako neštěstí amputaci pravé ruky nehodnotí. Právě naopak, úraz z dětství bere jako velké štěstí.
„Je to velký dar. Mělo mě to naučit spoustu věcí. Dovedlo mě to k práci, kterou miluju, což je keramika. Dovedlo mě to k lidem, se kterými pracuji, zůstal jsem i u malování. Svým způsobem mě to nasměrovalo tak, jak mělo,“ uzavírá svůj příběh s úsměvem na rtech Michal Kalenda.