Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views :
img

Rodák z Malče radil americkému prezidentu

/
/
/
165 Zobrazení



V neděli 15. ledna by se dožil Josef Kalvoda, rodák z Malče u Chotěboře, historik a politolog, stého výročí narození. Jeho osobnost v letošním roce připomene hned několik akcí. První z nich se uskuteční v úterý 17. ledna v Knihovně Ignáta Herrmanna v Chotěboři a ve středu 18. ledna v Krajské knihovně Vysočiny v Havlíčkově Brodě.


Dnešní výročí připomene redakce online deníku Vysočina-news.cz článkem historika Jana Cholínského, který byl v devadesátých letech, kdy se Josef Kalvoda vracel do České republiky, s malečským rodákem v kontaktu. Nakonec právě on zasvětil poslední dvě desetiletí propagaci Kalvodova díla, které je pro pochopení mnoha současných procesů v České republice a střední Evropě velmi významné.

Jak syn chalupníka boural železnou oponu
Jan Cholínský

V letošním roce by se dožil sta let českoamerický akademik, profesor historie, politologie a práva, publicista a neúnavný bojovník proti komunismu Josef Kalvoda. Ač patřil mezi nejpozoruhodnější a nejvýznamnější osobnosti českého exilu, v anketě Xantypy „Největší Čech v zahraničí“ se jeho jméno neobjevilo. Přesto či právě proto je na místě připomenout Kalvodův životní příběh: z pole do vězení a do exilu, z rodné vsi do Spojených států, od frézy za univerzitní katedru, od vydávání strojopisného věstníku k přizvání do týmu poradců prezidenta Reagana. Je to příběh nadaného člověka, který obstál v těžkých životních zkouškách a po letech neúnavné práce získal vavřínový věnec vítěze.

V listopadu 1948 se pětadvacetiletý rolník Josef Kalvoda po několikaměsíčním věznění prodral šumavskými houštinami na svobodu. S sebou si přinesl jen doklady, kufříkový psací stroj a odhodlání zasvětit život boji proti komunismu. Co následovalo?
První krušné roky v exilu, samota a těžká fyzická práce, dvojí překonání jazykové bariéry – v Norsku a Spojených státech, práce u obráběcích strojů a studium při zaměstnání, doktorát na prestižní Kolumbijské univerzitě v New Yorku, publikování anglicky psaných článků, studií a knih o mezinárodní politice a soudobé historii, veřejné čtení textů dr. Kalvody na schůzích Senátu Spojených států. Vystupování ve sdělovacích prostředcích, zisk nejvyššího akademického titulu „profesor“ a místa vedoucího vysokoškolské katedry, práce pro federální ministerstvo školství – posuzování žádostí o granty na výzkum univerzitních pedagogů, práce pro ministerstvo zahraničí – školení diplomatů, přizvání do týmu poradců prezidenta Spojených států. Souběžně aktivní činnost v českém exilovém hnutí, autorství tří stovek článků o politice a historii v českých exilových časopisech, předsednictví Českého Křeťansko-demokratického hnutí v exilu, pravidelné vystupování na konferencích a setkáních exulantů, po sametové revoluci spolupráce s kardinálem Františkem Tomáškem, bádání v českých archivech s osobní podporou prvních ministrů vnitra Richarda Sachera a Jána Langoše, odhalení významného exilového aktivisty jako dlouholetého agenta StB, prezentování svých knih v češtině.
To vše umocněno vzácnou konzistencí morálních zásad. Kalvoda nikdy neopustil svoji životní vizi boje za křesťanskou „Myšlenku“, za lidskou svobodu nedělitelnou s lidskou zodpovědností, za vlastní sebevyjádření a za obecné dobro. Přijal „výzvu doby“, tvrdě pracoval a daleko od rodné vlasti dokázal vystoupat k vysokým metám – bez cizí pomoci, bez protěžování, zvyklý spoléhat jen na své vlastní síly. Jako bojovník proti komunismu působil na názory amerických senátorů a kongresmanů, na své studenty i na veřejné mínění. Jako historik československých soudobých dějin bořil stejně nekompromisně přežité mýty, navazuje na tradici Josefa Pekaře a Gollovy historiografické školy vyjádřenou slovy „padni komu padni“. Kalvodův přínos pro exilové hnutí a českou historiografii označil jeden z jeho souputníků, filosof a mnichovský univerzitní profesor Karel Mácha, slovy: „toto je hlas jednoho spravedlivého, který nic nechce leč říci pravdu – sine ira et studio – nic lepšího v této váhové kategorii už nikdy mít nebudeme“.

Josef Kalvoda při promoci, archiv Jana Cholínského

Z Malče do Ameriky
Josef Kalvoda se narodil v roce 1923 v Malči u Chotěboře v Havlíčkobrodském kraji jako syn chalupníka. Pod dohledem přísného otce musel od dětství pomáhat v hospodářství. Již jako desetiletý chlapec však k údivu rodičů četl knihy o historii a politické zprávy v novinách. Když dokončil kvartu na chotěbořském gymnáziu, otec mu zakázal pokračovat ve studiu, aby nezanedbával domácí práci. Palčivá touha po poznání byla však silnější než vůle přísného hospodáře, Josef četl po večerech a knihy si bral dokonce i na pole. Na prahu dospělosti pak začal dojíždět na duchovní cvičení do nedalekého želivského kláštera, kde se spřátelil s mladým charismatickým římskokatolickým knězem Pavlem Křivským. Toto setkání bylo osudovým mezníkem v jeho životě a otevřelo mu nové obzory.
Během druhé světové války vedl Křivský tajný spolek – „Kruh“, kde přednášel o dějinách, filosofii a náboženství. Odtud si Josef Kalvoda přinesl do dalšího života rčení „práce pro Myšlenku“. Zatímco Křivský se k údivu všech po válce zřekl kněžského roucha a jeho život se dle Kalvodovy formulace „stal dramatem, které by žádný spisovatel nevymyslel“, Kalvoda zůstal po celý život věrný svému náboženskému vyznání. Brzy po skončení války vstoupil do jediné nesocialistické politické strany – Československé strany lidové. V podivném tříletém období „omezené demokracie“ se snažil čelit nebezpečí blížící se rudé totality. Organizoval mládežnické hnutí, po práci na poli docházel na veřejné schůze a tam, zatímco jiní se báli komunistických provokatérů, se nerozpakoval označit komunismus za hrozbu společnosti a upozorňovat na slova sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina o diktatuře proletariátu. Jeho aktivita mu přinesla popularitu mezi lidmi po celém Havlíčkobrodském kraji a zatčení StB krátce po únorovém puči.
Po téměř půlročním pobytu ve vazební věznici byl obviněn z pobuřování proti státu. Poté byl propuštěn a očekávaje soud dospěl k přesvědčení, že jedinou nadějí je pro něho útěk za hranice. Tak se dostal do uprchlického tábora Murnau v tehdejší americké zóně Německa, odkud po třech měsících vyemigroval do Norska. Pracoval jako lesní dělník, ošetřovatel a údržbář v nemocnici, našetřil peníze a získal přistěhovalecké povolení do Spojených států. V roce 1951 se přeplavil do New Yorku a odtud se vydal na cestu napříč Amerikou, aby poznal zemi a zdokonalil se v angličtině. Navštívil vzdálené příbuzné ve státě Iowa, pobýval v Chicagu, v Saint Louis, na jihu v městečku Galvestone a na západě v Los Angeles. Živil se jako nemocniční ošetřovatel, ale v Los Angeles získal místo nástrojaře a obdobnou práci vykonával také po návratu do New Yorku v roce 1953. Tehdy již velmi dobře zvládl jazyk, pronajal si vlastní byt a přihlásil se k bakalářskému studiu na státní univerzitě New York (The State University of New York). Získal postupně titul bakaláře, magistra a v roce 1960 doktora práv a politologie na Kolumbijské univerzitě (Columbia University) v New Yorku. Jeho specializace byly ústavní právo, mezinárodní vztahy a strategie sovětského bloku. Během studií se oženil s Američankou lotyšského původu a stal se americkým občanem.

Rodný dům naproti zámku v Malči u Chotěboře, kresba František Urban, archiv Jana Cholínského

Akademik ve studené válce
Po komunistické okupaci střední a jihovýchodní Evropy začalo být západním politikům jasné, že Sovětský svaz se nebude ubírat cestou liberální demokracie, ale že do budoucna představuje vážné nebezpečí pro svobodný svět. Americký prezident Harry Truman vyhlásil politiku „zadržování komunismu“, která spočívala v přímé pomoci státům ohroženým komunismem (Turecko, Řecko, později Korea, Vietnam), ale v případě zemí již okupovaných se omezila jen na verbální proklamace a pomoc uprchlíkům. V roce 1956, po sovětském krvavém potlačení maďarského protikomunistického a protisovětského povstání, již bylo také českým exulantům zřejmé, že Západ nepůjde do války se Sovětským svazem proto, aby osvobodil porobené země. Kalvoda se tehdy rozhodl omezit neplodnou práci v rozhašteřeném exilovém hnutí a zaměřit se na akademickou kariéru se smělou představou, že jako univerzitní profesor bude moci ovlivňovat veřejné mínění a zahraniční politiku Spojených států.
Po úspěšném studiu začal vyučovat politologii, právo a historii postupně na vysoké škole v Hartfordu a univerzitách v San Diegu a New Orleans. Jeho vědecký titul a rozsáhlé znalosti mu umožnily vstup na stránky tisku. Publikoval nejprve politické komentáře v regionálním deníku The Hartford Times, kde analyzoval zahraniční politiku Spojených států, kritizoval strategii koexistence s komunismem a varoval před lstivým sovětským vůdcem Nikitou Sergejevičem Chruščovem. Několik rozsáhlejších studií mu brzy otiskly známé odborné časopisy a nadto i oficiální zpravodaj Senátu Spojených států. To již byla působivá vizitka, a tak začal jako znalec komunistické historie, ideologie a taktiky poskytovat konzultace politikům a státním úředníkům, byl zván na univerzitní semináře i přednášky pro veřejnost.
V roce 1963 hovořil k posluchačům vojenské námořní akademie v Oaklandu:
„Idea svobody není pro většinu z vás, kteří jste nikdy nežili v nesvobodě tak podstatná a hmatatelně skutečná jako pro člověka, který zažil mrazivý děs totalitního teroru a okusil život v komunistickém vězení, pro člověka, který musel riskovat život, když prchal ze své rodné země, který bloudil cizími městy a zeměmi jako bezdomovec. Velice miluji tuto velkou zemi, která mi poskytla příležitost stát se opět svobodným člověkem. […] Naše tradice odmítá vnucování intelektuální konformity a podřízenost nějakému oficiálnímu názoru. Vědci a spisovatelé pod komunistickou nadvládou však musí pozměňovat vědu a dějiny tak, jak jim to předepisuje vládnoucí moc. Naši tamní kolegové jsou nuceni tvrdit, že mají úplnou svobodu a nezávislost, třebaže vědí, že to není pravda. Oni mají stejný cit a rozum jako my, ale musejí své skutečné cítění a myšlení potlačovat – mohou být takoví lidé šťastní? Jsem si jist, že v zemích za železnou, bambusovou a kaktusovou oponou máme mnoho skrytých spojenců nejen mezi inteligencí, ale také mezi dělníky, rolníky a mladými lidmi. […] Je to náš úděl nikoli naše volba, že musíme žít v době ohrožení a zmatku v době konfliktu demokracie a totality. Jako občané a zároveň členové akademické obce máme před sebou nepřítele, který nás chce pohřbít. Nacházíme se uprostřed totální politické války, kterou proti nám vedou komunisté. Naším cílem nesmí být jen zadržování toho, co se nedá zadržet, ani se nesmíme snažit sžívat či koexistovat se zlem. Naším cílem musí být definitivní vítězství svobody a spravedlnosti.“
Tato slova se po dvou desetiletích naplnila v činech muže, na kterého Kalvoda a miliony dalších lidí na obou stranách tzv. železné opony po dlouhá desetiletí čekali. V roce 1981 se stal prezidentem Spojených států Ronald Reagan. Na jedné z prvních tiskových konferencí prohlásil, že dohoda se Sověty o odzbrojování není pro něho prioritou, protože pro komunisty, jejichž morálka jim dává právo lhát, podvádět a páchat zločiny, podepsané smlouvy nic neznamenají. Sál tehdy ztichl a přítomní novináři a politikové otevřeli ústa v němém údivu. Reagan přišel s koncepcí mravně založené politiky, která považovala střet Západu s komunismem za střet dobra se zlem. Jejím cílem bylo porazit komunismus a vytlačit Sovětský svaz z jeho pozic. Četní kritikové ho osočovali jako válečného štváče a vysmívali se jeho naivitě. Výsledky osmi let Reaganovy politiky však byly omračující – vítězství ve studené válce jako vyústění politiky míru z pozice síly a ekonomická stabilita a prosperita země jako výsledek daňových reforem.
Kalvoda jako člen republikánské strany podporoval Reagana svojí autoritou i finančně. Již v roce 1981 dostal od Reagana osobní děkovný dopis a od šéfa poradců pro otázky národní bezpečnosti Richarda Allena nabídku pracovat v jeho týmu. Tuto lákavou možnost být v první linii odmítl, protože ve svém věku již nechtěl přijít o jistotu zaměstnání na univerzitě. Přijal ale externí práci pro ministerstvo zahraničí a stal se školitelem amerických diplomatů včetně těch, kteří odjížděli do Československa. Během sametové revoluce se Kalvoda snažil využít své kontakty a lobovat za podporu pro svoji starou vlast, ale to už se dějiny ubíraly svoji vlastní cestou, na které nové nastupující elity v Československu o pomoc a rady exulantů přílišný zájem neprojevovaly.

Josef Kalvoda s mapou při jedné ze svých přednášek, archiv Jana Cholínského

Historik na výsluní a na „indexu“
V roce 1965 dostal profesor Kalvoda grant od Hooverova institutu ve Stanfordu na projekt, který měl odhalit příčiny a zákulisí komunistického uchopení moci v Československu. Během výzkumu získal povolení prostudovat do té doby neodtajněné materiály z archivů ministerstva zahraničí. Výsledkem práce byl obsáhlý strojopis s přepisy a překlady dokumentů týkajících se československé zahraniční politiky, kniha Role Československa v sovětské strategii (třetí vydání v angličtině [druhé rozšířené vydání v češtině viz Sovětizace Československa – příčiny a důsledky, Kladno 2022]) a několik obsáhlých studií na dané téma.
Po únoru 1948 se mezi českými exulanty vedly rozepře o to, kdo zavinil nastolení rudé totality. Zformovaly se dva nesmiřitelné názorové proudy. Jeden hájil „omezenou“ socializující „lidovou demokracii“ tzv. Národní fronty a prezidenta Edvarda Beneše a druhý kritizoval prominentní politiky včetně Beneše za to, že po válce znemožnili demokratickou soutěž, nerespektovali základní lidská práva a zavlekli zemi do sovětského vlivu. Kalvoda při svém výzkumu dospěl k závěru, že zásadní podíl na národní katastrofě – pádu do komunistické poroby – má Edvard Beneš a spolu s ním ti politikové, kteří během války souhlasili s prosovětskou politikou a poválečnou oktrojovanou pseudodemokracií.
Šlo o to, že Beneš, který si chtěl vynutit uznání svého exilového prezidentství nekalými prostředky, odstavil české a slovenské politiky odlišných názorů a na mezinárodní scéně se přimkl k Sovětskému svazu a dobrovolně se stal nástrojem Stalinovy taktiky. Vše vyvrcholilo dvěma osudnými cestami do Moskvy (1943 a 1945), kde přijal návrh dlouhodobé smlouvy se Sovětským svazem a souhlasil s komunistickými návrhy na poválečné uspořádání Československa. Uvedené Kalvodovy teze jsou ještě dnes [v roce 2007, ale i v roce 2023] spíše menšinovým názorem mezi českými historiky a u některých vyvolává jejich publikování rozhořčení a snahu prokázat opak. To však lze solidními argumenty jen těžko, protože Kalvoda ve svých historiografických textech nepředložil nikdy nic, co nemohl prokázat. Proto se v exilu i po sametové revoluci ve vlasti jeho kritikové dostávali na půdu rozbředlých frází, vyjímání věcí z kontextu a osobních útoků.
Kalvodovým životním dílem v oblasti historiografie se stala kniha Genesis of Czechoslovakia [druhé české rozšířené vydání – Genese Československa 1914–1920, Kladno 2018], vydaná v roce 1986, která byla s mimořádným ohlasem přijata americkými historiky. Pojednává o okolnostech vzniku samostatného Československa od roku 1914 až do Pařížské mírové konference v roce 1919 a předkládá vyčerpávající přehled činnosti domácího i zahraničního odboje zasazený do souvislostí mezinárodní politiky a velmocenských zájmů v první světové válce. Na rozsáhlém textu pracoval Kalvoda šestnáct let, během nichž dokázal shromáždit publikace vydané ve vlasti i v zahraničí a prostudovat relevantní americké, anglické a německé archivy. Předmětem kritiky českých oponentů se tentokrát stalo realistické vykreslení činnosti Tomáše G. Masaryka. Kalvoda mu neupřel zásluhy o vznik samostatného státu, ale odmítl legendu o tom, že se jednalo výlučně o důsledek činnosti Masaryka a jeho
Kromě množství článků a studií přispěl Kalvoda kapitolami ještě do deseti dalších anglicky psaných knih. Po sametové revoluci usiloval o zpřístupnění svých prací čtenářům v rodné vlasti. Připravil k vydání trilogii Z bojů o zítřek dokumentující jeho publicistickou činnost od padesátých do devadesátých let, finančně podpořil vydání a korigoval překlady knih Role Československa v sovětské strategii a Genese Československa. Zásluhou manželky, paní Anastasie Kalvodové byla po Kalvodově smrti v roce 1999 zachována rozsáhlá písemná pozůstalost, vydána kniha dobových komentářů Studená válka 1946–1989 – svoboda znamená odpovědnost (Kladno 2000) a biografická monografie Jana Cholínského Poutník Josef Kalvoda (Kladno 2002).
Profesor Kalvoda nebyl za svůj protikomunistický odboj a za svoji vědeckou práci oceněn státním vyznamenáním jako mnozí jiní exulanti. Jeho knihy jsou vesměs rozebrány, ale argumenty v nich shromážděné nepřiměly dosud historiky a publicisty k zásadnější reflexi. Kalvodův pohled tak zůstává ještě po sedmnácti letech akademické svobody na pomyslném indexu mlčení a jeho usilovná snaha „říci pravdu“ bývá paradoxně označována za militantní radikalismus. Analýza příčin tohoto stavu by jistě vydala na objemnou knihu, která by mohla začínat třeba následující citací: „Měli bychom se zamyslit nad základními příčinami české tragédie – povrchností a mravním úpadkem. Hledání pravdy a nápravy vyžaduje nejen mravní vyspělost, ale i odvahu odhalit tabu. Je nutno pokácet staré modly a vypořádat se s dávno už přežitými legendami.“
Krédo o práci pro Myšlenku, o naplňování ušlechtilých zásad každodenním činem a o vizi spravedlivějšího světa, může vyvolat v dnešním světě zrelativizovaných hodnot a chaotické nepřehlednosti pochybnosti i posměch. Jisté je, že Josefu Kalvodovi přineslo nejen odříkání a dřinu, ale také materiální bohatství a uspokojení člověka, který vtiskl svému životu hluboký smysl.

Poděkování amerického prezidenta Ronalda Reagana Josefu Kalvodovi, který pomáhal nejen při amerických volbách, archiv Jana Cholínského


Článek vyšel v časopise Xantypa (Praha), 2007, červenec-srpen, drobná redakční aktualizace v úvodu textu, týkající se data výročí, původně psáno k 84. narozeninám.

  • Facebook
  • Twitter