Rodák od Brodu založil obří sklárnu, jejíž výrobky někdy viděl snad každý – Vysočina-news.cz
Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views :
Podpořte nás prosím.

Please turnoff your ad blocking mode for viewing your site content

img

Rodák od Brodu založil obří sklárnu, jejíž výrobky někdy viděl snad každý

/
/
/
1219 Zobrazení



Možná i vy máte ještě kdesi vzadu ve skříni nebo na půdě legendární skleničky firmy Inwald. Ta na přelomu 19. a 20. století zaměstnávala tisíce lidí a patřila mezi největší sklárny v rakouské monarchii. Fungovala nakonec až do druhé světové války. Zrodila se však na Německobrodsku. Založil (a roky ji úspěšně vedl) rodák od vesnice Úsobí Josef Inwald…

Josef Inwald se narodil ve vesničce Chyška (dnes součást Úsobí) v roce 1837. Jeho otec byl bohatý židovský obchodník, svého syna tak od mládí podporoval. Nejdříve ve studiu – Josef Inwald bez problémů absolvoval univerzitní studium techniky – a poté i na začátku jeho podnikatelské dráhy.

V roce 1862 tak pětadvacetiletý Inwald mohl v tehdy se rychle rozrůstajícím Německém Brodě otevřít první malou sklárnu. Obživu díky ní získalo 14 dělnických rodin.

Brzy se však ukázalo, že v podnikání se Josefu Inwaldovi dařilo i bez otcovy pomoci. Díky nemalým sumám vydělaným v Německém Brodě totiž v roce 1874 založil pobočku své sklárny ve vesničce Německý Šicendorf (po roce 1945 Střelecká, dnes součást Dobronína).

Tato sklárna byla nepoměrně větší než ta německobrodská, už krátce po jejím otevření v ní pracovalo asi 400 lidí – tehdy tak šlo o jednoho z největších zaměstnavatelů na Českomoravské vrchovině. Dobronínská sklárna nakonec (navzdory mnoha změnám majitelů) fungovala až do roku 2007. Dnes chátrá a je určená k demolici.

Poděbrady, Praha, Vídeň,…

Zpět však k Josefu Inwaldovi, tomu se v sedmdesátých letech devatenáctého století dařilo stále lépe. V roce 1878 tak své podnikání rozšířil i do Prahy. V tamní čtvrti Zlíchov nechal postavit další velkou továrnu, v níž našlo práci dalších 500 sklářských dělníků.

Firma rodáka z Německobrodska se v této době věnovala především výrobě skleněného nádobí, jeho zaměstnanci ale (na Inwaldovu žádost) tvořili také různé bohatě vyřezávané sklenice či mísy, které získávaly ceny na prestižních mezinárodních soutěžích.

Na sklonku devatenáctého století Inwald koupil také sklárnu v Poděbradech, jeho firma také založila dvě nové filiálky na Ústecku a jednu ve Vídni. Tehdy – v dobách své největší slávy – jeho společnost zaměstnávala tisíce lidí.

Po svých padesátých narozeninách se Josef Inwald pokusil své zkušenosti využít také v politice. Vstoupil do tehdejší mladočeské strany, za kterou byl po roce 1889 šest let poslancem českého zemského sněmu. Příliš výrazným politikem však nebyl a v dalších volbách se už o znovuzvolení neucházel.

Přesto se mu v roce 1902 dostalo pocty od samotného císaře – tehdy totiž byl spolu se svou manželkou povýšen do šlechtického stavu. O čtyři léta později pak ve Vídni – ve svých 69 letech – zemřel.

Od legendární skleničky ke krizi

Úspěšnou firmu převzali jeho synové a i v dalších dekádách ji relativně bez problémů provozovali. V roce 1914 získala sklárna Inwald patent na takzvanou duritku – tedy nerozbitnou skleničku, kterou díky jejímu charakteristickému vzhledu pozná snad úplně každý.

Snad i díky duritkám (které se mimochodem vyráběly až do poloviny devadesátých let) sklárna bez problémů přečkala první světovou válku a etablovala se i na novém československém trhu.

Problémy nastaly až během velké hospodářské krize. Během ní přišla sklárna Inwald o většinu zakázek, musela zavřít továrnu na pražském Zlíchově, ostatní pobočky později prodala a veškerou výrobu převedla do závodu v Teplicích.

Epilog

Po ústupu krize v polovině třicátých let se sklárně začalo přechodně dařit lépe. Netrvalo to ale dlouho a osud úspěšné značky definitivně ukončila politika. Josef Inwald (a přirozeně i všichni jeho příbuzní) totiž byli židovského původu a Teplice byly součástí tehdejších Sudet. Po Mnichovské dohodě v roce 1938 se proto město stalo součástí německé říše. Bezprostředně po záboru pohraničí tak museli Inwaldovi potomci sklárnu nuceně prodat.

Po roce 1945 ji stát znárodnil. Po sametové revoluci si její akcie mohli odkoupit lidé v kuponové privatizaci, v roce 1996 pak po sérii chybných manažerských rozhodnutí sklárna definitivně zkrachovala.

  • Facebook
  • Twitter