Rád sbíral staré zbraně. I to komunistům stačilo, aby faráře z Brodska umučili

O politiku se nezajímal. Farář Josef Chadraba z Vilémova u Havlíčkova Brodu prostě měl rád svoji práci – kázal, ve školách vyučoval náboženství a zasazoval se o opravy kostelů. Zároveň byl vášnivým myslivcem. A právě sbírka loveckých zbraní ho stála život. Vyšetřovatelé Státní bezpečnosti ji v roce 1951 pokládali za důkaz, že šedesátiletý nemocný farář chystal státní převrat.

Josef Chadraba se narodil v roce 1891 v rodině místního sedláka ve vesničce Vinaře u středočeské Čáslavi. Ve škole měl vždycky dobré známky. Po maturitě se proto rozhodl, že se na otcův statek nevrátí a že se stane knězem.

Vysvěcen byl v roce 1915. Následně vystřídal řadu církevních funkcí i působišť, až se v roce 1924 stal farářem ve Vilémově u Golčova Jeníkova. Toto místo si Chadraba zamiloval. Také lidé ho tam měli rádi. Zejména oblíbený byl pak u žáků z okolních vesnic, kam pravidelně chodíval vyučovat náboženství.

Pro děti Chadraba pořádal také různé výlety a výpravy. Zároveň jim často vyprávěl o svém nejspíš jediném (necírkevním) koníčku. Jím byl lov zvěře a sbírání starých zbraní. Mladí věřící proto už tehdy – ve dvacátých a třicátých letech – vilémovskému faráři z domova nosili různé staré pistole a pušky. Zejména po první světové válce jich na vesnicích lidé měli spoustu.

Politicky se Josef Chadraba nikdy nijak zásadně neangažoval. Byl sice členem lidové strany, jediné, za co se systematičtěji zasazoval, bylo, aby stát investoval co nejvíc peněz do obnovy chátrajících kostelů a kaplí na severu Havlíčkobrodska.

Začínající bolesti nohou

A léta plynula. Nic zásadního se v Chadrabově životě nezměnilo ani během druhé světové války ani během následujícího období třetí republiky. V roce 1948 – jaksi symbolicky po únorovém puči – začaly život oblíbeného vilémovského faráře komplikovat zdravotní problémy. Ucpávaly se mu cévy v obou nohou. Chadraba proto stále víc kulhal a trpěl velkými bolestmi.

Svou práci kněze ale dál plnil neúnavně se vším, co k ní patřilo. A pak přišel rok 1950. Na hranicích dnešní Vysočiny a středních Čech se tehdy potuloval jistý Karel Hořínek. Za protektorátu kolaboroval, po válce za záhadných okolností utekl z vězení a u Golčova Jeníkova pak začal organizovat protikomunistický odboj. Pravděpodobně však šlo o provokatéra StB. (Hořínkův příběh jsme popsali již dříve – přečíst si ho můžete ZDE.)

Tento Hořínek právě v onom roce 1950 do své protikomunistické buňky nalákal vilémovského učitele Václava Paplháma. A Paplhám sháněl další možné odbojáře. O svých plánech se tak nejspíš někdy v první polovině roku 1951 zmínil také faráři Chadrabovi. Okolnosti jejich schůzky nebo schůzek neznáme. Nevíme tak, jak kněz na Paplhámovy návrhy reagoval. Do boje proti komunistům se ale v praxi nejspíš nikdy zásadnějším způsobem nezapojil.

Jisté však je, že jak Hořínek, tak Paplhám neměli s odbojem žádné zkušenosti. Jejich aktivity byly nevýznamné – až naivní. Státní bezpečnost je proto brzy odhalila. Jakmile se farář Chadraba o zatýkání ve Vilémově dozvěděl, tušil, že by mohlo být zle i pro něj. Ze své garáže proto radši odnesl své staré lovecké zbraně. Schoval je v kostelní věži – a to velmi důmyslně. Nechal je tam totiž rovnou zazdít.

Státní převrat

Paplhám u výslechu záhy promluvil. Brzy ráno 11. září 1951 tak agenti Státní bezpečnosti faráře Josefa Chadrabu zatkli přímo ve vilémovském klášteře. Celý jej důkladně prohledali. Přitom také odhalili skrýš zbraní.

Část z nich už dávno nebyla funkční, jiné byly tak zastaralé, že by k případnému vedení odboje byly stejně spíš na obtíž. Vyšetřovatelé přesto pušky a pistole převezli do Čáslavi, kde je vystavili jako důkaz chystaného protistátního spiknutí.

Proces s Josefem Chadrabou se před pražským státním soudem konal na začátku roku 1952. Prokurátor šedesátiletého faráře – který tehdy již sotva chodil – naprosto nesmyslně vinil z toho, že chystal státní převrat. Jako jeden z argumentů, který měl toto tvrzení dokládat, uváděl, že Chadraba je majitelem dvou aut zároveň.

Ani tako absurdně znějící obvinění ale nebylo v roce 1952 možné před předem rozhodnutými soudci vyvrátit. Kněz za velezradu dostal dvacet let vězení. Navzdory svému věku a zdravotnímu stavu si měl trest odpykat v jednom z nejhorších československých vězení – na Mírově.

Náboženský fanatik

Tam navíc – navzdory stále větším problémům s ucpávajícími se cévami – musel těžce pracovat. Opakovaně ho vozili do vězeňské nemocnice, ale sotva se jeho stav jen trochu zlepšil, musel zpět. Dozorce neobměkčilo, ani když později dostal infarkt a mrtvici.

Na konci roku 1955 Chadraba ředitele věznice dokonce sám požádal, aby mu trest přerušil, aby se mohl zotavit. Žádal jen přerušení, nikoli prominutí. Byl ochoten se následně do vězení vrátit a trest vykonat. Přestože věděl, že nic protiprávního nespáchal. Ředitel ale jeho prosbu odmítl s tím, že je náboženský fanatik.

Po tomto rozhodnutí už Josefa Chadrabu mohlo těžko něco zachránit. Na následky věznění zemřel 16. dubna 1956. Jeho tělo bylo následně zpopelněno a popel zmizel neznámo kde.

Taky jméno Josef Chadraba mělo zmizet z povědomí věřících z Vilémova i okolí. Až od roku 1993 jeho památku připomíná pamětní deska na vilémovském kostele.