Natočit za 48 hodin krátký film, pro filmaře z Vysočiny velká výzva, ale žádný problém

Nabít baterie, nachystat kameru, domluvit herce, lidi, kteří budou pomáhat, vybrat správné lokace a hlavně mít nápad, tohle všechno dát dohromady během jednoho víkendu. Že se vám to zdá nemožné, pro několik filmařů to nebyl žádný velký problém. A co tedy vlastně jde, 48 Hour Film Project je největší časovaná světová filmová soutěž svého druhu.

První ročník se konal v roce 2001 ve Washingtonu DC s pouze jediným soutěžícím týmem. Od té doby se toho hodně změnilo, technika se stává dostupnější, filmaři se nebojí zkusit si něco nového a dnes se díky těmto možnostem projekt pořádá ve 150 městech po celém světě a účastní se ho až na 4500 filmařských týmů ročně. Stal se tak během několika let naprostým kulturním fenoménem. Tentokrát se brněnské části zúčastnil i tým z Vysočiny, který vedl zkušený filmař Marek Pilger ze Světlé nad Sázavou.
 

Jak samotný název napovídá, soutěž je založena na časovém horizontu pouze 48 hodin, během kterých musí filmový štáb na základě vylosovaných kritérií vytvořit scénář, natočit, sestříhat a dodat film. Pro všechny je stejný start v pátek v devatenáct hodin, kdy si všechny týmy losují žánr a dostávají přidělenou postavu, rekvizitu a větu z dialogu podle zadání pořadatele, které musí libovolným způsobem zakomponovat do svého snímku. Délka konečného snímku musí být od čtyř do sedmi minut. Konečnou verzi musí odevzdat nejpozději do neděle 19.30.
Týmy pracují samostatně a jeho členové si sami také zajišťují vše, co je nutné k natočení filmu za jediný víkend. Mohou se zúčastnit jak úplní amatéři, tak filmoví profesionálové, tady se meze nijak nekladou. Rozhoduje nápad a výsledné zpracování. Všechny odevzdané snímky poté posuzuje porota složená z odborníků filmového světa celebrit a významných osobností.

Filmaři ze Světlé si vybrali lokalitu kolem hradu Lipnice, krásná příroda a podhradí už zlákalo nejeden filmový štáb na natočení celovečerních filmů. Proč by právě zde nemohl vzniknout i film pro tento projekt. Požadovaným zadáním pro tento rok byla postava pojmenovaná Karel Hokna nebo jeho ženský protějšek Karla Hoknová s pracovní náplní údržbář. Rekvizitou byla bankovka a věta, která musela ve snímku zaznít: „Ty snad nemáš rozum?“ To vše se podařilo správně zakomponovat a vznikl short film s názvem Klíčová událost. Během šesti minut se diváci dozvědí něco málo o životě opraváře podvozků, hlavní roli ztvárnil Karel Zima. Na celém projektu se podílelo více než dvacet lidí a pro některé to byla jejich první zkušenost se světem filmu. 

Při závěrečném hodnocení nakonec film na první místo nedosáhl, ale Marka Pilggera to určitě nijak neodradí a příští rok se pokusí znovu zabojovat o postup až do mezinárodního klání. 

Kolikrát ses účastnil 48 hours film projektu (dále jen 48HFP)?
Čtyři krát, z toho třikrát jako režisér a jednou jako zvukař a asistent režie 🙂

Jaký je rozdíl, když sám režíruješ oproti tomu, když si za kamerou nebo před kamerou? 
Velký, když režíruješ, musíš mít jasno, co a jak bude a jak má jednotlivý záběr vypadat a jak na sebe budou záběry navazovat. Co v záběru musí být a jak vysvětlit svou myšlenku (nebo scénáristovu) divákovi tak, aby vše pochopil anebo naopak aby byl zmatený. Samozřejmě jsi za film zodpovědný, a tak nějak celkově je to jako takové režisérovo dítě. Rozhodně je to větší stres a větší zodpovědnost, než když třeba zahraji, tam se stačí soustředit jen na ten herecký výkon.

Kolik štábů se do letošního ročníku zapojilo a kolik filmů bojovalo o postup? 
Jenom šest. Byl to letos slabší ročník asi z důvodu toho, že se ještě dva týdny před termínem nevědělo, zda vůbec 48hfp bude.

Jak probíhá celý víkend od startovního výstřelu až po samotné předání filmu? 
Je to masakr (smích) většina štábu nespí a jede se v podstatě nonstop… filmařina jako taková je náročné povolání, i když člověk spí… a když nespí, tak se začnou dělat dost často chyby a podobně. Na letošním snímku je to celkem znát (smích).

Scénář a celkovou realizaci jsi vymýšlel sám, nebo ti někdo pomáhal? 
Scénář jsme vymýšleli letos tak nějak všichni společně. I když se to zvrhlo v celkem solidní mejdan a možná podle toho ten příběh taky tak vypadá (smích), co se týká produkční práce, dát lidi do kupy, sehnat techniku a lokace či basecamp, tak to bylo letos poprvé jen na mně (teda techniku sháněl celý štáb). Co se týče organizace, při natáčení tak to bylo takové kolektivní. Každý člen štábu pomáhal, jak jen to šlo. 

Jak těžké je sehnat lidi pro hlavní role a pro všechno ostatní okolo? 
Všechno je těžké, ale ne nemožné. Co se týče hlavních rolí, tak to bylo celkem jednoduché, protože jsou to kolegové, se kterými jsem už několik projektů točil, ať už jako herec, nebo jako režisér. Teda kromě Karla, toho jsem poznal loni v Brně na festivalu SerialKiller takovou celkem vtipnou náhodou, ale o tom někdy jindy. Pak nám ve filmu měli hrát ještě dva známí herci, ale těm se posunulo natáčení, tak na konec nemohli, ale plánujeme s nimi něco na podzim, ale to už hezky s velkou přípravou a s časem na postprodukci. 🙂

Jak jsi byl spokojený s výsledkem a jak to nakonec celé dopadlo?Vzhledem k tomu, že jsme vlastně neměli scénář a byl to takový šílený námět, poskládaný v mé hlavě, tak spokojenost byla velká, že to celé tak nějak funguje. Sice to každý divák nemusí pochopit, ale zase tam má hodně prostoru pro vlastní fantazii,což mě jako diváka vždy baví (smích). 

Takže ano, jsem spokojen s tím, co jsme vytvořili, ale je to úplně jiný žánr, než co dělám běžně. Na ten podzim točíme, jak já říkám takovou tarantinovku a to bude zase ta klasika, co ode mě všichni očekávají. Takže je určitě na co se těšit. 🙂