Míša překonala amputaci, leukémii i transplantaci srdce. Touží ale po nové protéze

Když byla Míša malá holčička, byla stejná, jako ostatní děti. Ráda se smála, běhala, hrála si, jezdila na kole… A protože pochází z Novoměstska, kde se říká, že se tam rodí děti s lyžemi na nohou, i ona milovala bílou stopu. „Běžky, to byla moje nejoblíbenější zábava,“ přitakává Míša.

Všechno bylo zalité sluníčkem, a to až do Míšiných jedenácti let. Pak nastal zlom. Začalo to celkem nenápadně. Míša byla mimo jiné také v kroužku dobrovolných hasičů. Při pravidelném tréninku jí při běhání začalo pobolívat koleno. Zprvu tomu nikdo nepřikládal význam, vždyť každého někdy něco bolí. Ale bolest neustávala, spíš naopak. Den ode dne se ozývala více a více ozývala. „Zpočátku mi nikdo moc nevěřil. Byla jsem taková trochu oplácanější, tak si všichni mysleli, že se mi nechce běhat,“ usmívá se Míša.
Při jedné z hasičských soutěží to ale došlo až tak daleko, že na nohu nedošlápla. Bolest ji naprosto pohltila. Nezbylo než vyhledat lékaře. První diagnózou byla cysta. Dostala ortézu a doporučili jí klidový režim. „Jenže ono to bolelo čím dál víc. Pak mi ortézu sundali a my jsme běhali ve škole v tělocviku. A při jednom došlápnutí jsem zůstala na zemi, na nohu jsem se už nepostavila. Takže následovalo další kolečko – ortoped, nemocnice v Havlíčkově Brodě a odtamtud do Prahy. Tam mi sdělili strašnou diagnózu – osteosarkom,“ pokračuje Míša.

Pak už to šlo ráz na ráz. Sérii vyšetření vystřídala dlouhodobá léčba. Léčba s vedlejšími účinky. „Ležela jsem v brněnské nemocnici. Měla jsem tam být původně tři čtvrtě roku. Nakonec z toho byly roky dva. Nejprve mi odoperovali poškozený kus kosti a nahradili ho homoštěpem od dárce. Jenže jizva se nezhojila. Musela jsem na plastiku, ale ta se moc nepovedla,“ vzpomíná Míša.
Nedokonalá plastika byla ale jen pouhým začátkem. Půl roku po ukončení léčby přišla další rána. Míše diagnostikovali leukémii. Měla ale tentokrát štěstí v neštěstí. „Díky tomu, že byl brácha vhodným dárcem, proběhla léčba poměrně rychle,“ říká Míša. „Ale rok nato jsem objevila bulku u operační rány na noze. Ta začala rudnout a pálit. Když ji lékaři otevřeli, začal z bulky vytékat hnis. Do rány se dostala bakterie a 23. prosince mi museli nohu amputovat,“ dodává.
I s amputací nohy se dokázala vyrovnat. Pak se ale přihlásily následky dlouhodobé léčby. Přestávalo pracovat srdce. „Došlo to tak daleko, že mi srdce pracovalo už jen na devatenáct procent. To už bylo opravdu zle. Nemohla jsem spát. Byla jsem strašně unavená, ale namísto spánku jsem jen koukala do zdi. Lékaři mě chtěli napojit na mechanickou pumpu, ale to mi zkolabovala druhá srdeční komora. Půl roku jsem ležela na lůžku s mimotělním oběhem. A čekala jsem na dárce,“ líčí Míša.
Dárce se nakonec skutečně našel a Míša začala opět žít jako ostatní. Dostudovala, vdala se, nastoupila do práce. Osud si s ní ale zahrál i tentokrát. Míše přestaly fungovat ledviny a v současné době dochází na dialýzu. I s touto další ranou se ale umí vypořádat. Něco by ale přece jen chtěla. To, po čem touží, je nová protéza. Taková, se kterou by mohla do vody. „Na dovolenou moc nejezdím. Moje zdravotní situace mě dost limituje. Když už někam jedu, tak většinou jen na prodloužený víkend. A nemůžu do bazénu. Když se chci jít koupat, musím nechat nohu vedle lehátka, což není příjemné mně ani ostatním,“ vysvětluje.
Protézu, se kterou by mohla i do vody, naneštěstí pojišťovna nehradí. A není zrovna levná. Míša na ni potřebuje získat 1 milion 875 tisíc korun. „Mým snem je podívat se k vodopádům do Švýcarska. A taky bych chtěla k moři,“ svěřuje svá přání Míša.

Teď je Míše 29 let a moc ráda by si užila nějakou dovolenou. Pomoci splnit jí její velký sen může kdokoliv. Sbírka pro Míšu už je vypsaná na platformě Donio: https://donio.cz/nova-proteza-pro-misu .