Den terénního pracovníka z jihlavského Centra u Větrníku

Je pondělí, den, kdy v jihlavském Káčku společně s kolegyní Anetou zajišťuje Štěpán Holec, terénní pracovník Centra U Větrníku, terénní službu. Společně s ním prožijeme jeden den v terénu.

Po dopolední poradě si s kolegyní rozděluje, kdo, co zařídí před tím, než se vydá do terénu. Aneta se přesouvá ke klávesnici a s sebou si bere služební telefon. Příspěvkem na sociálních sítích informuje klienty o tom, v jaké době je dnes můžou v terénu potkat. Myslí i na ty, kteří na sociálních sítích nejsou aktivní a odesílá SMS s nabídkou setkání. „Já se mezitím jdu podívat do naší terénní dodávky. Doplňuji zásobu čistého materiálu pro bezpečnější užívání a letáčků s informacemi o službách Centra U Větrníku.
Někteří klienti už nám mezitím píší, že by se dnes chtěli vidět. Individuálně se pak domlouváme na konkrétním čase a místě setkání. Dáváme si dohromady harmonogram dnešní terénní služby, tak abychom všechno bezpečně stihli a na každého klienta měli dostatečný prostor,“ popisuje Štěpán Holec.
Je 14 hodin a oba vyráží. Jsou na prvním domluveném místě. „Ty se snažíme volit tak, aby byla bezpečná jak pro klienty, tak i pro pracovníky. Když klient přichází, tak se přesouváme do dodávky, kde máme možnost si v soukromí promluvit, provést výměnu a poskytnou i další služby, dle potřeb klienta. Bavíme se o tom, jak u klienta probíhá léčba hepatitidy C, která mu byla v rámci služby testování zjištěna. Díky testování a informování o infekčních onemocněních se nám daří významně snižovat rizika přenosu a nákazy nemocí. Klient říká, že zavolal na kontakt, který jsme mu předali, a domluvil si setkání na příslušném nemocničním oddělení. Říká, že by se mu ulevilo, kdybychom, ho mohli doprovodit na první návštěvu. Také nám sděluje, že má pocit, že se od něj okolí více distancuje od doby, co jim sdělil, že se pravděpodobně nakazil. Celé je mu to líto a stydí se za sebe, také se mu těžko vysvětluje, že pro ostatní není nebezpečný. S klientem se bavíme o tom, že takové reakce okolí bývají časté a rozumíme jeho pocitům. Předáváme mu letáčky s informacemi o způsobech prevence přenosu, které může lidem, které má okolo sebe předat a zmírnit tak jejich obavy a strachy. S klientem se loučíme a předběžně se s ním domlouváme na doprovodu do nemocnice,“ doplňuje Štěpán Holec.

S dodávkou pak přejíždí na další domluvené místo, kde se setkává s klientkou, která ho žádá o výměnu injekčního materiálu. „Lidé si tu drogu dají, ať tady jsme, nebo ne. Výměna použitých injekčních stříkaček za sterilní je způsobem, který je bezpečnější jak pro klienty i pro společnost. Klientka během výměny říká, že se jí na ruce objevila bolestivá boule. Zjišťujeme, že se jedná o počínající absces. Klientce na místo aplikujeme protizánětlivou mast. Klientku ale i tak odkazujeme k návštěvě lékaře, hlavně pokud by se stav nelepšil. S klientkou pak mluvíme o tom, jaké u ní mohly být příčiny vzniku a snažíme se ji motivovat k tomu, aby se co nejvíce držela zásad bezpečnějšího užívání. Jako bezpečnější alternativu užití drogy ji nabízíme želatinové kapsle. Klientka říká, že to vyzkouší. Děkuje nám za vše a pak už se loučíme,“ přibližuje Štěpán Holec.

S Anetou si dávají krátkou pauzu a vyráží na další smluvená místa. Klientů je dnes hodně, tak jsou to spíše rychlé výměny. „S klienty se snažíme si aspoň říct, co jsme prožili od našeho posledního setkání. Slyšíme toho mnoho, co nás těší. Samozřejmě je ale i hodně toho z čeho takovou radost nemáme. Klienty ale nesoudíme a nehodnotíme, naopak se je snažíme podpořit v tom, aby mohli žít spokojený život, ať už s drogou nebo bez ní.
S dodávkou se přesouváme dále, na místo, kde máme domluvené setkání na osmnáctou hodinu. Klient nám ale těsně před setkání píše omluvu, že musel zůstat déle v práci a nestíhá cestu na smluvené místo. S kolegyní se domlouváme, že se podíváme na místa, kde bychom mohli potkat někoho, kdo by mohl potřebovat naše služby. Dodávku necháváme zaparkovanou a dál už jdeme pěšky. S sebou si bereme terénní batoh, kde je vše potřebné, co běžně vozíme i v autě. Město je dnes ale téměř prázdné. V jedné z lokalit pak pod lavičkou nacházíme odhozenou injekční stříkačku. Aneta ji bezpečně za pomocí pinzety odhazuje do speciálního žlutého kontejneru, který s sebou nosíme,“ přidává další postřehy Štěpán Holec.

Už je pozdě, a tak se vrací zpět do dodávky. Mají domluvenou ještě poslední schůzku s klientem, který se rozhodl abstinovat od pervitinu. „Hodně mluvíme o tom, jakou cestou se vydat. Pro klienta je těžko představitelné vstoupit do ústavní péče. Říká, že chce zůstat doma, být s rodinou a dále chodit do práce. Má ale mnoho obav o to, jestli to sám může zvládnout. Sdílíme, že ústavní léčba nemusí být nutně jedinou cestou. S klientem si povídáme více o službě adiktologické ambulance, kde by mohl získat podporu, kterou hledá. Zdá se mu to jako dobrá příležitost. Předáváme kontakt, kde se může objednat. Rovnou se i domlouváme na setkání v příštím týdnu,“ popisuje další příběh terénní pracovník.

V podvečerních hodinách se vrací zpět do Káčka. Po cestě ještě reflektují některé situace, které během dnešní služby zažili. Mluví o tom, jak jim bylo společně s klienty i spolu jako týmové dvojici. „To nám někdy zabere i celou zpáteční cestu. Dnes si ale ještě s Anetou stíháme i říct, co budeme dělat se zbytkem dne, dáváme si tipy na některé filmy. Před Káčkem parkujeme terénní dodávku a odnášíme naplněný kontejner s nebezpečným odpadem. Primárně se jedná se o použité injekční stříkačky a další materiál použitý materiál určený k aplikaci drogy. Loučíme se a přejeme si hezký večer. Po cestě domů si ještě pouštím hudební podcast, je to pro mne už takový rituál, kdy postupně odkládám všechny přítomné pracovní myšlenky,“ uzavírá Štěpán Holec.