Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views : Ad Clicks : Ad Views :
img

Bernd Posselt: Narodil jsem se po odsunu Němců, ale mám citové pouto s Českem

/
/
/
1313 Zobrazení



Bernd Posselt je předsedou Sudetoněmeckého krajanského sdružení, a tudíž nejvyšší politický reprezentant sudetských Němců. Do Havlíčkova Brodu zavítal na letošní šestnáctý ročník letní žurnalistické školy, aby debatoval o tom, jak se vypořádaly středoevropské společnosti s temnými chvílemi své minulosti.

Vidíte v Česku změnu v přístupu k sudetským Němcům od pádu železné opony?
Vidím masivní změnu, není ale rovnoměrná, přichází ve vlnách. Nejdříve tu byl po roce 1989 velmi pozitivní vývoj, potom ale přišel v tomto ohledu krok zpátky kvůli chybám na obou stranách. Měly totiž příliš velká očekávání na tu druhou a nevěděly toho o sobě vzájemně dost. To bylo dále podpořeno politickými demagogy a populisty, jak mezi Němci, tak i Čechy. Dnes už ale zas vidím spíše pozitivní změnu, ne v celé republice, ale v stále rostoucí skupině kvalifikovaných lidí. Jsou vzdělaní a z velké většiny otevření a pozitivní.

Takže to není jen otázka generací?
Ne, existují i mladí idioti, ale také velmi moudří starší lidé na obou stranách. Někteří z mých nejlepších přátel byli například součástí brněnského pochodu smrti, kteří se pak vrátili do Čech a diskutovali o tom se studenty na školách. Na druhou stranu jsou také mnozí mí známí v Praze, Židé či jiní, kteří byli pronásledováni nacisty, a pak následně skončili v koncentračních táborech. Pod Němci nesmírně trpěli, ale přesto jsou dnes otevřenější než mnozí jiní. Není to tedy otázka generací, ba ani ne otázka životních zkušeností, ale podle mého názoru to je závislé na osobním přístupu každého z nás.

Myslíte si, že by mohla být provedena zlepšení ve školském systému jak u nás, tak i v Německu, aby mladí lidé o tom byli lépe informováni?
Je tu především jeden bod, ve kterém má Německo velký nedostatek a Česko ještě větší nedostatek, a to je oblast politického vzdělání. Potřebujeme ve školách daleko více vyučovat politickou gramotnost, zejména v Česku, protože se zde jako předmět ve škole takřka nevyučuje. V Německu máte například spolkovou centrálu pro politické vzdělání, v jednotlivých státech máte místní centrály pro politické vzdělání a něco takového v Česku zatím ještě bohužel není. To by se podle mého názoru ještě mohlo významně zlepšit.

Bude to stačit?
Škola je sice důležitá, ale ještě důležitější je podle mě takzvaná škola života: setkávání se a poznávání jiných lidí, než jsme my. Nemyslím tím ale společné jídlo a oslavy, i když ty mám také rád, jak na mně lze poznat, ale doopravdy poznání toho druhého a pochopení toho, jak přemýšlí. A to říkám jako syn bývalého ředitele gymnázia, který mi vždy vykládal, jak důležitá škola je, i když jsem s ním jako student nesouhlasil.

Zde slýcháváme především o odsunu sudetských Němců, ale jak je lze porovnat například s těmi Němci, kteří byli po druhé světové válce vyhnáni ze Slezska nebo Pomořan?
Je tu velký rozdíl. Češi a sudetští Němci byli skoro 1000 let úzce spjatí a žili v jedné zemi. Němci a Poláci byli spíše sousedé, kteří žili v dvou různých státech. Tam to je samozřejmě také velmi komplikovaná situace a ztraumatizovala mnohé, ale myslím si, že v Čechách a na Moravě to bylo ještě větší trauma, protože se rozpojila naše jedna velká rodina. Naše dvě jazykové skupiny patří do jedné rodiny, a když se taková rodina rozpojí, je to pro dotčené daleko větší trauma, než když se hádají sousedé.

Hon za evropským snem

Jak se stalo, že jste se zrovna vy stal v mladém věku úzkým spolupracovníkem Otto Habsburského, syna bývalého císaře Karla I.?
Nu, já už jsem byl i předem angažovaný v politice, například jako žurnalista nebo zakladatel jednoho svazu mládeže. Poté jednoho dne, vím dodnes, že to bylo 15. ledna 1975, jsem se jako mladý žurnalista v novinách dozvěděl, že Otto Habsburský bude někde poblíž přednášet. Zaujalo mě to a spolu s několika přáteli jsem si ho šel poslechnout. Téma, o kterém měl mluvit, byla Evropa a v této souvislosti musím zmínit, že můj otec je z Čech a moje matka ze slovinské části Štýrska. Narodil jsem se sice v Německu, ale rodina pocházela z bývalé rakouské říše, takže mi jméno Otto Habsburského samozřejmě něco říkalo.

Čím vám byl blízký?
Byl jsem stejně jako on nadšený evropskou idejí. Jeho přednáška se mi velmi líbila, takže jsem za ním potom přišel, abych mu to řekl. Byl prezidentem Panevropské unie, takže jsem mu jako devatenáctiletý řekl, že bych se rád přidal do Svazu panevropské mládeže. Nato mi odpověděl, že neexistuje, ale že bych ji měl založit já. A tak jsem založil Panevropskou mládež a začal s ním spolupracovat.

A co ve vás vlastně vzbudilo přesvědčení v silnou a sjednocenou Evropu?
Bylo to především díky původu mé rodiny. Mí rodiče vzdělávali mě a mé tři sourozence velmi antinacionalisticky, protože obě strany mé rodiny trpěly kvůli válce. U nás nikdy nepadlo slovo o ‘těch Češích’ nebo ‘těch Slovincích’, ale říkali nám, že trápení našich národů a našich rodin způsobil nacionalismus. A tím mysleli všechen nacionalismus, zejména i ten německý. Říkali nám, že my musíme vybudovat Evropu, ve které se už něco takového nemůže nikdy zopakovat. To bylo pro nás všechny důležité, i když já a mí sourozenci máme velmi odlišná zaměstnání. Jsem jediný, kdo je politik, můj bratr je žurnalista, moje sestra zas pracuje v sociální sféře a můj poslední bratr se zabývá výzkumem zemětřesení, takže zase něco úplně jiného než my ostatní. Všichni čtyři jsme ale nadšení Evropané.

Hranice, které bolí

Chovají se k vám lidé v Bavorsku jinak kvůli vašemu původu?
Jsem ročník 1956, což bylo deset let po vyhnání sudetských Němců. Mimo jiné je málo známo, že většina Němců nebyla vyhnána roku 1945, ale až v roce 1946. Nebyla to spontánní pomsta, ale bylo to velmi důmyslně naplánováno. Když jsem v šesti začal chodit do školy, takže šestnáct let po odsunu Němců, tak se mě jiní i tak ptali, co tady děláš? Vždyť ty nejsi odsud, tak proč se nevrátíš tam, odkud si přišel? A i když jsem se v Německu narodil, u nás doma se mluvilo německy, byli jsme všichni křesťané a měli jsme stejnou kulturu jako místní. Syrští uprchlíci to mají dnes ještě mnohem těžší a díky mým zkušenostem s nimi velmi soucítím.

A je vám dnes někdy líto, že jste nevyrůstal v Čechách nebo ve Štýrsku?
Podívejte, nejdřív jsem byl v Bádensko-Württembersku, tam se mi moc nelíbilo. V Bavorsku se cítím líp, je tu i mnoho sudetských Němců. V Mnichově se cítím velmi dobře, ale to není podstata věci. Uvědomil jsem si to i teď během korony, že když jsem odříznutý od Čech a Rakouska, není mi dobře. Jsou součástí mé vlasti a já musím každých pár týdnů strávit alespoň jeden den v Čechách nebo Rakousku a toho se i posledních pár desetiletí snažím držet.

Proč?
Vím, že mě dříve rodiče brali k českým hranicím v Šumavě a do Horních Rakous, odkud bylo vidět přehrady na Vltavě. Říkali nám, že tam za železnou oponou je krásná země – Česko, odkud pocházíme. Vždycky jsem tu po tom snil a dodnes se tu cítím jako doma.

Nepřijde vám paradoxní, že v době železné opony si to stejné myslelo mnoho Čechů o Západním Německu?
To přesně řekl Daniel Herman, bývalý český ministr kultury za KDU-ČSL, ve svém proslovu k Sudetoněmeckému krajanskému sdružení. Vyprávěl, jak dříve vystupoval na vrchy v Šumavě a slýchával zvony kostelů z Bavorska. V ten moment měl úplně stejný pocit jako já. Musím vám upřímně říct, že i když jsem se narodil po odsunu Němců, mám citové pouto s Rakouskem a Čechy. A to celé jsem si poprvé vážně uvědomil, když jsem sem rázem nemohl přicestovat.

Bernd Posselt (64 let)
Narodil se roku 1956 v bavorském Pforzheimu jako syn vyhnaného sudetského Němce. Pracoval nejdříve jako žurnalista, v letech 1978-1994 byl úzkým politickým poradcem Otto Habsburského. Od roku 1998 je předsedou Panevropské unie, mezi lety 1994-2014 byl poslancem v evropském parlamentu za bavorskou CSU, ve které je od roku 2000 členem stranického předsednictva. Mezi lety 2000 a 2008 byl spolkovým předsedou Sudetoněmeckého krajanského sdružení a poté mluvčí, takže nejvyšší politický představitel, všech sudetoněmeckých svazů na světě. Od roku 2014 mu náleží obě tyto funkce.

  • Facebook
  • Twitter