Alena Mornštajnová: Po napsání Hany jsem cítila, že za tím smutkem musím udělat tlustou čáru

Po úspěšných románech Slepá mapa a Hotýlek představila Alena Mornštajnová na Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě také svou nejnovější knihu Hana. V ní se věnuje především problematice holocaustu a tyfové epidemii, která v padesátých letech otřásla Valašským Meziříčím.

„Stejnou nemoc prodělala i moje babička, kterou tenkrát poslali do nemocnice v Uherském Hradišti, a protože pro ni nezbyla postel, ležela jen na nějakém provizorním lehátku. Běhala po nemocnici, pronásledovaná přízraky své minulosti, a když se dostala k jednomu z nezamřížovaných oken, protáhla se jím a vypadla dolů. To jsou historky, které se v rodině zkrátka vyprávějí,“ vysvětlila Mornštajnová výběr námětu pro svou knihu.

Zatímco svou prvotinu Slepá mapa psala Mornštajnová deset let, práce na Haně jí zabrala asi čtyři roky, z nichž dva strávila intenzivním sběrem potřebných materiálů. „Kdysi jsem si myslela, že prostě jen sednu a napíšu knihu. Teď už vím, že za každým takovým románem stojí opravdu spousta čtení a dohledávání. Třeba i později v procesu psaní, když narazím na nějakou zajímavou událost, o které toho moc nevím,“ přiznává Mornštajnová.
Při tvorbě čerpala také ze vzpomínek pamětníků, se kterými se scházela, aby si ověřila načtené informace a přiblížila si atmosféru tehdejší doby. „Ti lidé si ze svého dětství pamatují opravdu hodně. Jen měli pocit, že to nemají komu říct, že je nikdo nechce poslouchat. Navíc co pamětník, to názor. Párkrát se mi stalo, že co mi jeden potvrdil, druhý to později rezolutně odmítl s tím, že je to nesmysl. Ale utěšuju se tím, že přece jen píšu beletrii, a ne faktografická díla. Člověk se tou rešerší nemůže nechat úplně svazovat, při psaní je pořád důležitá hlavně fantazie,“ usmívá se autorka.

Román Hana je rozdělená do tří částí. V prvních dvou vypráví svůj příběh Mira coby dítě, které kvůli tyfové epidemii právě přišlo o oba rodiče a musí se přestěhovat ke své podivínské tetě Haně, a později jako dospělá žena, která poodhaluje tajemnou roušku ošklivého rodinného tajemství. Poslední oddíl je věnován samotné tetě Haně, od níž se čtenáři konečně dozvídají, co stojí za jejím divným chováním a co z ní kdysi udělalo černou ovci rodiny. Ani její jméno autorka nevybírala náhodně. „Kromě toho, že Hana Hellerová byla jednou z postav na Hellerově seznamu, tedy seznamu dvou stovek Židů, kteří jednoho dne zmizeli a už se nevrátili, je Hana také synonymum pro vinu, kterou teta cítí,“ vysvětluje Mornštajnová.
Právě tematika holocaustu, která jí v knize nakonec zabrala mnohem větší část, než si původně předsevzala, vedla později Alenu Mornštajnovou k sepsání dětské knihy Strašidýlko Stráša. „Po Haně jsem cítila, že potřebuju za tak těžkým a smutným tématem udělat tlustou čáru. Tak jsem sedla a sepsala knihu, ve které není žádné zlo. Potřebovala jsem si zkrátka udělat radost,“ přiznává autorka. Recenzenti však nakonec knihu pro děti přijali mnohem lépe, než čekala. „Psali, že jsem v dětech probudila zájem znovu se učit říkanky a že jsem je poučila o pranostikách. Upřímně jsem se nestačila divit, co všechno jsem ty děti vlastně naučila. Něco píšete deset let, a nakonec sklidí větší úspěch kniha napsaná za tři týdny,“ směje se autorka.